Místa a vůně

Když už se stane ta nemilá věc, že po tom, co se člověk už nedokázal odstřihnout, je v tom momentě odstřihnut, začnou se dít flashbacky. Tak jako mívají flashbacky feťáci, tak mají flashbacky i zakoukaní a nebo zamilovaní lidé. Principielně to funguje stejně. V mysli vám vyvstávají hezké zážitky a vzpomínky. Je skoro jedno, jestli jsou to vzpomínky po třech letech vztahu nebo vzpomínky po měsíčním seznamování se. Živé dokážou být stejně.

Nejrychleji se asi člověk zbavuje vůní. Na ty se zapomene celkem snadno. Stačí, abyste dlouho nepotkali člověka se stejnou vůni a pak už si na ni ani nevzpomenete. S místy je to složitější v tom, že jsou vám připomínána častěji. Buď těmi místy procházíte pravidelně, nebo je vídáte v televizi, na fotkách, a nebo na ně prostě vzpomínáte. Vzpomínky se tak začnou dělit do dvou kategorií. Na ty, na které člověk vzpomíná rád, a na které nevzpomíná rád. Pak se to může ještě zkomplikovat o to, že vzpomínky jsou to hezké, ale když si na ně dotyčný/dotyčná vzpomene, začne člověk být zadumčivý mrzutý smutný. Ne všichni dokáží na hezké vzpomínky, které neměly možnost být zažívány vícekrát, myslet jen v dobrém, aniž by se na jejich tváři vyskytl náznak smutku. Z přibývajícím časem se to zlepšuje a člověk na to už tak nemyslí a ty přehrady, Karlovy mosty, zoologické zahrady, hospody, vůně piva, kostely, katedrály, vlakové a autobusové zastávky, divadla, rozhledny, kina, galerie, ulice, vůně guláše a vůně prostě bere jako nutnou součást vzpomínek. Vzpomínek jejichž rány se časem zacelí - jen to bude asi chvilku trvat.

Pak taky dost záleží na tom, jak moc fatální žena/dívka to byla. Pokud to byla femme fatale, může se z toho člověk hrabat dlouho... Patří to k tomu. Za každou srandu se určitým způsobem platí. A to nejen penězi.