Na popud některých funkerů a polofunkerů, kteří tvrdili, že do deseti alb by seznam nevměstnali, jsem s nimi musel vlastně souhlasit a tak jsem se rozhodl sepsat seznam 30ti alb, která považuji pro mě za nejstěžejnější, nejkrásnější, nejpřelomovější, nejposlouchanější atp. Rozšíření z 10ti alb na 30 bude jednodušší na sestavení a zároveň spravedlivější k interpretům, na které jsem musel v první desítce zapomenout - to jsem si myslel.
Nakonec jsem zase musel škrtat. Ač například Animage Illustratopshere řadím na první pozici spolu s debutem Illustratosphere, vynechal jsem ji. Proto, abych mohl zařadit například Avishai Cohena a jeho naprosto bezkonkurenčně perfektní album Colors. S Monkey Business a J.A.R. byl stejný problém. Pak se mi do třicítky zase nevešla alba, která sice nejsou zcela přelomová, ale své místo mají pevně danné - například některá alba Phila Collinse, Twinkle Františka Kopa, Princeovi Rainbow Children a některé projekty Romana Holého.
Klikem na layout alba se dostanete na web interpreta, klikem na w se dostanete na profil na Wikipedii (pokud nějaký smysluplný mají).
Mike Oldfield: Crises | w | Moje vůbec první originální CD, proto zde nemůže chybět. V té době jsem začínal podléhat kouzlu Oldfielda, ke kterému mě přivedla učitelka češtiny a hudební výchovy Soňa Hermanová. Mám takový dojem, že právě hudba Olfielda způsobila to, že stále inklinuju především k nástrojům než k vokálům. Shodou okolností je Crises album, kde se objevil snad největší radiový hit Mikea Oldfielda - Moonlight Shadow (s vokály Maggie Reilly), který zná každý, opravu.
Mike Oldfield: Tubular Bells II | w | První kontakt s Oldfieldem proběhl na hudebební výchově. S trochou zlehčení můžu říci, že do té doby jsem poslouchal naprosté sračky, ale onou hodinou se můj hudební vkus dramaticky změnil :-))). Sentinel byla ona skladba, kterou jsem od Oldfielda uslyšel jako vůbec první a zapůsobila na mne natolik, že dalších několik let jsem se věnoval výhradně Oldfieldovi a pořídil jsem si cca 75 % diskografie v originálech.
Mike Oldfield: Tubular Bells III | w | TB III se stejnojmeným debutem z roku 1973 nemá nic společného. Nahrávka ovlivněná Oldfieldovým pobytem na Ibize, kde nasál atmosféru tanečních klubů a hudby. Podstatné je, že The Top Of The Morning jsem se díky mamce naučil hrát na klavír. Škoda, že v té době o mne dívky nejevily zájem a já je "svým umem" nemohl odzbrojovat :-). Nabízí se otázka, co se od té doby změnilo... Vlastně nic. Dívky jsou stejně rezistentní, jen já jsem skladbu zapomněl.
Mike Oldfield: Tubular Bells | w | Naprosto revoluční multiinstrumentální debutová nahrávka. Něco zcela jiného, co do té doby nikdo nenahrál. Zarytí fans tvrdí, že od té doby už jen v podstatě méně či více vykrádá sám sebe a právě toto debutové album. Částečně to je pravda, což jsem si přiznal až po roce, co jsem s tvorbou Oldfielda skončil. Byla to 1. nahrávka labelu Virgin Records, kterou v té době založil Richard Branson. U Virgin vydal Oldfield celkem 14 desek.
Monkey Business: Why Be In When You Could Be Out | w | Začalo to jednu neděli večer, kdy v tehdejším klipovém pořadu pustili Piece Of My Life. Zcela nefunková skladba mě zasáhla. Za nedlouho jsem chvátal, neznaje MBs, do jabloneckého Disk Musicu pro album. Poprosil jsem, jestli si desku můžu poslechnout. Telefonický rozhovor Holého a Wesleyho a pak už stačilo úvodní hrábnutí na basu v prvním taktu Saturday Night Is Over a stalo se to. Stvořila se hvězda předního funkera Severu :-D.
Sexy Dancers: Butcher's On The Road | w | První a jediné album SD se vešlo rovněž do 1. desítky. Jednak je na něm skladba, kterou považuju za mou osobní životní píseň (Some People) a pak díky němu jsem taky pochopil ten Holého klan. Člověk si přečte seznam poděkovaných a spousta věcí mu sepne. Some People jsem prvně slyšel na rádiu Černá Hora - tehdy jsem si myslel, že je to zahraniční interpret. Pak se vše vyjasnilo. Jediné, co mě mrzí, že jsem tohle nikdy neslyšel naživo. Plné vtípků, nádherný booklet.
Prince: Chaos And Disorder | w | Asi nejtvrdší a nejrockovější Princeovo album, i když je to věc názoru. Velmi rád ho poslouchám při rozjařené a tzv. záškodnické náladě. Skvěle mě naladí na nějakou tvrdší restaurační akcičku. Ideální příprava na naše občasné Slaughterhouse párty :-). Na Princeově albu Lotus Flow3r se právě písním z Chaos And Disorder nejvíce podobá tvrdá vypalovačka Dreamer. Tomu prostě já říkám smysluplý rock.
Prince: Emancipation | w | Trojdiskové (každý disk trvá hodinu) řadové album, které mě stálo stovku - důkaz toho, že originály nemusí být vždy drahé. Tříhodiné album nadupané funkem začíná strhující Jam Of The Year. Obsahuje i několik cajdáků. A jak já říkávám, když už cajdák, tak od Prince, protože to má hlavu a patu :-D. Koneckonců zde najdeme i slavný hit One Of Us. Sound Emancipation je velmi podobný například v Princeově letošní novince Better With Time.
Prince: Love Symbol | w | Koho by neuchvátila autobiografická My Name Is Prince - téměř sedmimunutová tučná sekaná, která téměř plynule na perfektní vyklidněnou Sexy M.F. Nebo Love 2 The 9's či Morning Papers - nádherné melodické písničky, které se snad musí libit i nefunkovému publiku. I zde i nějaký ten oplodňováček - Sweet Baby či And God Created Woman. Kouzelné je to, že snad musí fungovat pro všechny uši, ač si to mohu jen přát a představovat, protože to tak není.
Dan Bárta & Illustratosphere: Illustratosphere | w | Letos je to 10 let, co vzniknul projekt Illustratosphere - troufám si tvrdit asi nejhodnotnější hudební počin, nejhodnotnější hudební uskupení v našich končinách. Nekompromisně pojaté desky zcela se vymykající všemu, co se u nás nahrává. Důraz na perfektní zvuk, perfektní živé koncerty. Lidsky všichni pevně na zemi. Stmívání na albu Entropicture je druhou skladbou, kterou chci zahrát na pohřbu. Danův hlas ještě s hodně rockový nádechem, který s dalšími alby mizí.
Boris Urbánek a TUTU: Jazz na Hradě | Další hudební tip Filipa. Nádherná deska z cyklu jazzových nahrávek z Hradu, kterou mohu doporučit stejně vřele jako Avishai Cohena. Nemůže propadnout snad u nikoho! Nejrozjařenější je s rozjařeným názvem Come And Play. Mezi klidnější třeba First Snow či Tears Of Happiness. Zajímavostí skupiny je fakt, že Urbánek dostal osobní povolení používat pro ni název TUTU přímo od samotného Milese Davise.
John Scofield: A Go Go | w | Tady moje éra se Scofieldem začala. Je třeba zdůvodnit, jak jsem k němu přišel. Pomohl song Amp On 11 z desky OODAOC, kde Ruppert s Graves vyjmenovávají své přední oblíbené kytaristy. Chtěl jsem začít nějakým albem na pomezí jazzu a funku, nějakej přechod. Filip Neuls mi doporučil A Go Go a naprosto se trefil. Pokud chcete začít se ponořit do Scofieldovi tvorby, myslím, že to je správný začátek.
George Benson: Collection | w | I k němu jsem se dostal díky Amp On 11. A díky této kompilaci jsem zjistil, že Benson není jen skvělý jazzový kytarista, ale i vokalista. Koneckonců skladby jako Give Me The Night, Livin' Inside Your Love, Never Give Up On A Good Thing či Turn Your Love Around to jasně dokazují. Koneckonců to jsou skladby často i s výrazným funkovým rytmem. Asi nejkrásnější je čistě instrumentální Breezin', kterou napsal Bobby Womack. Krom této kompilace doporučuju ještě titul Jazz Moods: Hot.
Michael Jackson: Off The Wall | w | Off The Wall od Jacksona si (možná) překvapivě u mě stojí lépe než pochopitelně slavnější Thriller. Především díky otevíráku Don't Stop 'till You Get Enough a pak díky titulní Off The Wall, která je snad nejnádhernějších. Koneckonců albem Off The Wall skvělá triáda nahrávek s Quincy Jonesem začala. A všichni si tak nějak přejeme, aby Michael natočil něco v tomto duchu. Už tomu moc nevěřím, narozdíl od Monkey Business :-).
Avishai Cohen: Colors | w | Jestli existuje jazzová deska, kterou mohu bez obav doporučit, tak je to právě 3. řadová deska Colors devětatřicetiletého izraelského basisty, který původně začínal s klavírem. Instrumentálně bohatý jazz skvělých melodií. Colors se musí zákonitě libit snad každému, kdo má rád jazz, či se chce na jazz více zaměřit. Jestliže může nahrávka klasických jazzových standardů posluchače od jazzu odradit (a může), pak Colors jako deska ve zcela jiném pojetí zaujme.
Black Eyed Peas: Monkey Business | w | Tvrdím že komerčnější muzika může být zahrána, nahrána vynikajícím způsobem a trocha toho neakademického rapu nikdy neuškodí. Pokud se nebudeme soustředit na hlavní singly, tak deska obsahuje spoustu výborných kusů. A také samplů (i z Pulp Fiction): v Union se Stingem například sampl Englishman In New York. Nebo třeba funková skladba They Don't Want Music s vokály Jamese Browna a samplem jeho Mind Power.
Curtis Mayfield: Curtis | w | Další z multiinstrumentalistů - pionýr funku, ovládající hru na kytaru, basu, piano, saxofon a bicí. Ve svých textech často bojoval za rovnoprávnost ras a národů (např. v Miss Black America - ale tématu zasvětil textově celé debutové album). Curtis je album plné dechů, plné funku. Za všechny třeba Move On Up, která byla první skladbou B strany tehdejšího vinylu. Curtis vyšlo v roce 1970 poté, co Mayfield opustil The Impressions a vydal se na sólovou dráhu.
Jamiroquai: Emergency On Planet Earth | w | K Jamiroquai mě na gymplu přivedl Váca. Otázkou je, kdy bych se k nim dostal sám, ale přepokládám, že dostal. Půjčil mi první dvě desky a tehdy hned bylo jasno. Spojil jsem si Canned Heat, kterou jsem pasivně znal z rádia, s Jamiroquai a bylo hotovo :-). A teď všichni svorně čekáme, zda-li Jamiroquai někdy natočí podobnou desku jako tehdy před více než deseti lety. Nyní, po osvobození ze spárů Sony Music, k tomu mají asi největší šanci. Prý je hotovo a mluví se o srpnu.
Jamiroquai: Synkronized | w | Pro mne nejfunkovější album skupiny. Nejvíce dechů, nejvíce smyčců - přesně v té konzistenci, kterou mám rád. V historii bandu je jasné, které album sedne nejvíce do accid jazzu, které do popu, či více do diska. Tohle je funk. Canned Heat byla první píseň od Jamiroquai, kterou jsem zaregistroval v rádiu, ač jsem tehdy ještě netušil, že se jedná o Jamiroquai. Bezesporu ale mé první seznámení.
Jamiroquai: A Funk Oddysey | w | Jak já tvrdím, i diskotéka může mít obří koule a to přesně Jamiroquai na A Funk Oddysey dokázali. Od klasických disko kousků (Love Foolosophy, You Give Me Something), po tvrdší Twenty Zero One (ideální na 80 dB), Stop Don't Panic s ostrou sólovkou až po uklidňující Corner Of The Earth či Black Crow. Ještě o chlup lepší je test pressing verze, kde Jay Kay experimentoval s hlasem, což mu prošlo až na Dynamite.
Lenny Kravitz: 5 | w | Americký multiinstrumentalista pro mě umí perfektně sladit rock a funk. Prvotní alba jsem pominul a teprve albem 5 jsem byl pohlcen. Kravitzovo páté řadové album, za které dostal 2 sošky Grammy, je rovněž jeho nejprodávanější. Obsahuje jasné hity, které všichni dobře známe (I Belong To You, American Woman). Následující album Lenny mně nic neřeklo, až sedmé Baptism si rád poslechnu. Mimojiné na něm hostuje na saxofon David Sanborn.
Navigators: SkyTravellin' | Navigators svým debutem zbořili všechny předpoklady, jak by taková deska začínajícího tělesa mohla vypadat. SkyTravellin' je jedna z mála debutových desek nových formací, která nejde prvoplánově rádiím nebo širší společnosti na ruku. Nahrávka se skvělým zvukem, bez jediného samplu vám připomene třeba Travelling Without Moving od Jamiroquai. V koncertní podobě navíc vynikne charisma nejen vokalistů.
J.A.R.: Homo Fonkianz | Homo Fonkianz jsem zařadil z více důvodů. Bulhaři byl můj první větší kontakt s J.A.R., kdy jsem již vědomně věděl, že jde o J.A.R. Pamatuju si, že to bylo na jednom z výletů na základní škole. Pak se na něm popvé předvedla celá 10ti členná sestava, hrající a nahrávající ve stejném složení dodnes. Letos slaví J.A.R. 20 let. Chystá se bilanční album, větší turné. Co z toho nakonec bude prostě uvidíme. Stěžejní je pro mě B-Bus, O lidech řekla Míša a Bulhaři.
Prince: Graffiti Bridge | w | Velmi žánrově pestré album, které mám moc rád. Je dle mého názoru nabité hity od začátku do konce - od úvodní Can't Stop This Feeling I Got třeba k až popové titulní Graffiti Bridge. Nebo Release It s bicími s hajtkou podobně (i když v pomalejším tempu) jak v Ty ho vidíš Otavo má od J.A.R. Těžkotonážní We Can Funk s George Clintonem jmenuju za všechny funkové ostatní.
Prince: The Vault... Old Friends 4 Sale | w | The Vault patří do skupiny Princeových alb, která se dají obtížněji sehnat (stejně jako například The Black Album, které je na tom ještě hůř) a hlavně, která si drží stále vysoko svou cenu (stejně jako The Black Album, N.E.W.S., The Rainbow Children a další). Jedno z nejvíce funkujících alb, které vznikalo mezi lety 1985 a 1994. Osmimunutová jazzová She Spoke 2 Me navazuje na funkovou It's About That Walk. Důkaz barevnosti alba.
RHCP: By The Way | w | Podobně jako Kravitz, tak i Red Hot Chili Peppers jsou pro mě přesně tou správnou dávkou rocku, kterou snesu, a která mě neurazí. Koneckonců redhoti jsou taky svým způsobem funkeři a mezi jejich nejvíce funkující album se počítá BSSM, ač jsem to dodnes moc nepochopil. Osmé řadové By The Way je jedna hitovka za druhou a to i když vynecháme do rádií nasazené singly, které se snadno ohrají. Nejradši mám Minor Thing
Robert Balzar Trio & John Abercrombie: Tales | U Tales platí to samé, jako u My Garden od Sanchez níže a sice, že je to deska poslechověji snažší než předchozí Overnight. Svou roli v tom hraje i Abercrombie, který trio doplnil na kytaru. Koncertní podobu desky mohli posluchači vyhuchutnat nedávno na krátkém turné. Deska obsahuje 9 kusů, 5 z pera Balzara, 3 z pera kytaristy Abercrombieho a jeden jazzový standard - I Fall In Love Too Easily. Má nej je 22 Years Ago.
Yvonne Sanchez: My Garden | Oproti Invitation popovější kousek (podobný případ jako u Robert Balzar Tria), kde exceluje především vokál Yvonne, který naprosto odzbrojuje svou čistotou a položením. Krásné příjemně znějící jazzové kousky. Ze skočnějších jmenuju určitě Roses, která se stává s koncem tvrdší a tvrdší, což podtrhuje hlavně sólo elektrické kytary. Předvedla se v Eurocentru, ale i tak to bylo uchvacující zážitek, nejen hudebně, ale díky Yvonne i lidsky.
Tower Of Power: Soul Vaccination (live) | w | Tower Of Power mi doporučil jablonecký top bubeník Jirka Duňka, půjčil mi právě tento živák a ještě jedno řadové album T.O.P. (tehdy ještě na minidisku). Pro milovníky žesťů nebo big bandů zcela zásadní skupina. Živák ze San Francisca je plný opravdové živé hudby. Skvělé kytarové sólo v I Like Your Style mě tak nějak vždycky lehce dojme.
Žáha: Soul Machine | Ač jsem milovník funku, tak jsem zatím nepřičichl k tvorbě Jamese Browna. Proto jsem vynechal jeho koncert v Praze, protože jsem ho neměl naposlouchaného. Pár měsíců na to Brown zemřel a já si to dodneška logicky vyčítám. Soul Machine je syrové funkové album, přes které bych se právě k Brownovi mohl dostat nejvíce. SoulM se svým vokálem a projevem zpěvu Browna tak trochu připomíná, koneckonců nejen zpěv.Toť vše. Jak to máte vy? Long live J.A.R.
relevantní odkazy:
Co zrovna nyní poslouchám | Všechny hudební příspěvky
Vytříbený hudební vkus radikálovi ze střední Smržovky vskutku nelze upřít!:) Díky tatínkovi (který jinak bohužel podláhá hudebním výpotkům ve škále Petr Kolář---Armin van Buuren) ze mne fakt, že jsem v pre-pubertálním období vůbec tušila existenci Mika Oldfielda dělal tak trochu weirdo...ovšem za zážitek z koncertu to stálo. The Top of the Morning jsem si prosadila jako úvodní skladbu na náš jinak kulturně dosti ochablý maturitní ples a dodnes mi její tóny navozují větší husí kůži než pan Pavel...Takže thumbs up!
OdpovědětVymazatNa koncert Oldfielda jsem vždy chtěl. Teď už je to jinak. Už bych na něj šel snad jen z nostalogie. Tahle má hudební kapitola je více méně uzavřená. Nicméně byla velmi důležitá. O husí kůži někdy příště :-)
OdpovědětVymazat