neděle 22. listopadu 2015

17.11.2015 - cítím drtivé zklamání

Vývoj událostí letošního 17. listopadu překonal všechny mé černé představy, které jsem ve své bujné mysli dokázal vyplodit, jak bude pro mne nejvýznamější svátek země probíhat...

Má skepse z naší republiky nikdy nebyla tak hluboká. Zeman stanul na jednom podiu s extrémistou Konvičkou a Černochem. Zeman tvrdil, že bude společnost spojovat - tímhle se mu to daří - spojuje extrémismus s oslavami 17. listopadu. Pomohl tak Konvičkovi, který se bezesporu chce vést na nepochopení migrační krize díky nejpudovějšími obavám obyvatelstva, tak, aby si připravil dobrý start pro volby, kde bezesporu uspěje a do parlamentu dostane své hnutí. Zeman mu to posvětil. 

V den, kdy slavíme pád komunismu. Svobodu.

Nemohlo (!) by se stát například v sousedním Německu, aby se Joachim Gauck postavil na podium s představitelem strany ideově navazující například NSDAP. Nikdy by se to nestalo. A i kdyby, skončil by. U nás nejen že je možné, že například KSČM po KSČ přidala do názvu pouze jedno písmeno a vesele navazuje na předlistopadovou éru a existuje dál, ale od teď stejně extrémní hnutí podpoří přímo i prezident. A většině to nevadí.

Studenti nemohli zapálit svíčky u památníku, protože si nějaká ultrapíča rektální horolezkyně Putina a Zemana vymyslela, že uspořádá tak nevkusnou propagandistickou akci v místě, kde se měly pokojně zapálit svíčky. Místo toho se na podiu producíroval prezident rozdělujicí společnost, urážejicí své názorové oponenty. Prezident-demagog, který se vozí, využívá a rozdmýchává neopodstatněného pudového strachu obyvatelstva. Prezident, který rozděluje společnost. Prezident, který odmítá jmenovat profesory a některé děkany odmítá pozvat některé rektory na státní oslavy 28. října. Prezident, který se mstí svým kritikům. Hnědo, jak skvěle vystihl Martin Fendrych

Citím totální zklamání z naší země. Cítím bezmoc. Cítím nemožnost tohle změnit. Cítím obrovský vnitřní smutek. Co bude dál?

Děkuji Bohuslavu Sobotkovi za jeho projev k 17. listopadu. Neuvěřitelně pozitivně mě překvapil a za to mu patří dík. Velké pozitivní překvapení.

P.S.: S naší partou jsme ten dan oslavili jako ostatně každoročně. Vzpomínali jsme, řešili jsme politiku, všechno. Vyvrcholením jako obvykle byl pak koncert J.A.R. v Lucerně. Bylo to fajn ač ta skepse, když jsme sledovali denní (nejen) na Albertově online se do našich nálad promítala...

0 Vašich komentářů:

Okomentovat