Zákony schválností partnerských vztahů a jiné komplikace

Možná to znáte. Potkáte milého protějžka opačného pohlaví (abych byl světový musím dodat: nebo i stejného...), jste si sympatičtí. Velmi sympatičtí. Říkáte si, proč to nezkusit. Za to člověk v podstatě nic nedá. Možná se začnete i ujišťovat, že se do toho nenacháte ze začátku vtáhnout po uši, že si zachováte čistou chladnou hlavu, nenecháte se potopit do moře emocí, které to obvykle ze začátku přináší. Jenže pak příjde háček...

Ze začátku to jde hezky, poznáváte se, podnikáte spolu různé akce, rozumíte si. Pořád se ale dokážete dokonale myšlenkově odstřihnout. Dvě minuty po konci schůzky nebo rande po tom, co si to v hlavě zhodnotíte, jak to bylo fajn, se krásně odstřihnete myšlenkově a zase přemýšlíte a chováte se jako před tím, než jste dotyčnou/dotyčného potkali. Nemyslím, jako že si děláte úplně co chcete, ale prostě to neřešíte a pokud by se něco pokazilo, tak byste z toho možná ani nebyli smutní a plynule byste navázali na předešlý bezvztahový stav.

Jenže pak to příjde. Ráz naráz, ze dne na den a možná někdy až z minuty na minutu se jednoho krásného dne ráno probudíte, je vám teskno a první vaše myšlenka míří k vašemu čerstvému protějžku. Takovej barometr toho, že se TO zlomilo, že vás TO doběhlo, dostalo, zlomilo... Že teď už je více méně jasné, že se už tak lehce vždycky neodstřihnete, že tak rychle nebude přehazovat v hlavě tu pomyslnou vyhýbku "teď jsem spolu s partnerem" a "teď jako by vlastně partner žádný nebyl", ve smyslu, že to neřešíte. Najednou to řešíte všechno. Pomyslné riziko, že by se něco pokazilo a že to, co právě začíná, by náhle skončilo, vás prostě děsí, což jste jako nebezpečí před tím nebrali a neuvědomovali jste si to.

A v čem ten zákon schválnosti? Co je za tím za skrytý háček? Ač byste si mohli zprvu myslet, že je to vlastně dobře, že se člověk dostává pomalu do té zamilované fáze (což však nemusí nutně rovnat tomu, že dotyčného milujete), tak teď nastane ta chvíle neočekávaná, onen zákon schválnosti, že se něco šustne na druhé straně. Nejčastěji to, že si to nový partner na pomyslném druhém konci rozmyslí, zjistí něco, co před tím nezjistil, něco se stane a šlus... A co vy? No, kdyby se to stalo ještě třeba před týdnem, mávnete nad tím rukou, nasadíte si černé brýle, nasadíte cool výraz ředitele zeměkoule a s hlavou sebevědomě vztyčenou prostě jdete dál.

Jenomže se to nestalo před týdne, ale "teď". Po té "změně", co se udála ve vaší hlavě. Změna zdánlivě vlastně krásná, o kterou primárně ve vztahu jde, ale rovněž nebezpečná, že už na to tak jednoduše nezareagujete. Výjdete z toho nejčastěji jako zpráskanej hafík :-). Nedokážete se od toho odstřihnout, říct si: "no a co..., tak se stalo". Na jednu stranu o tom to vlastně je, že to bohužel a zároveň bohudík není tak jednoduché, že si to prostě nenaplánujete, že se to stane ráz na ráz. Třeba nečekaně.

Kdyby to bylo jednoduché, byla by to asi nuda :-). Ženský by neměly co řešit u kafe s kamarádkama a pánové by nemuseli zapíjet žal v hospodě. Případně opačně.