Čtyři roky na Facebooku aneb Co mi největší komunitní síť dala a vzala

Retrospektivní bilanční pohled na uplynulé čtyři roky, které jsem strávil na největší komunitní síti na světě.

Celá pohádka začala v létě 2006. V rámci roční praxe oboru Manažerská informatika jsem nastoupil do jabloneckého Mitonu. S Michalem Jirákem a ostatními jsme chtěli vytvořit komunitní web pro vysokoškoláky. Hledali jsme inspiraci všude kolem. Jednou z nich byl i Facebook, kam jsme se někdy na přelomu jara a léta zaregistrovali a študovali jsme, čím vlastně dělá Mark díru do světa. Nutno dodat, že tehdy byl Facebook těsně po otevření nadnárodním korporacím a krátce i všem uživatelům nad 13 let, vypadal samozřejmě úplně jinak a byl pouze v angličtině. Byli jsme jedni z prvních u nás. Tagování přátel na fotkách Facebook umožňoval a ta magičnost totální provázanosti informací mezi přáteli byla obdivuhodná a fascinovala nás.

Po té jsme v Mitonu vytvořili komunitní web na vytváření zájmových skupin a organizování akcí. Záhy po jeho spuštění a první propagační kampani, kterou jsme chtěli web vystřelit do světa, jsme si uvědomili, že je zase pozdě. Že Facebook naše plány válcuje. Zcela logicky. Možnost organizovat akce by pochopitelně používali uživatelé na něm. Všechny myšlenky na vytvoření komunitního portálu takového zaměření s potenciálem úspěšnosti se rozplynuly. (Nakonec se to Mitonu povedlo s úzce profilovanými sociálními službami Hafici.cz a Miciny.cz.)

První rok na Facebooku jsem obdivoval jeho funkce, nadšeně jsem o něm vyprávěl svým přátelům, kteří si klepali na čelo, jakou kravinu jsem to objevil. (Že na něm za necelé dva roky byli všichni, je jasné.) Připojovali se první uživatelé z Čech. Nejdříve internetoví fandové, programátoři... A tak se k mým virtuálním kamarádům připojovali brzo další. S každým novým propojením byl Facebook šťavnatější. Tomu, že jsem přes Facebook znovu poznal zapomenuté přátele, postupně začalo věřit víc a víc lidí.

Facebook se otevřel České republice a přišla první vlna. Tedy těch, kteří komunitní síti propadli stejně jako my, co jsme na něm již byli. Dnes to období hodnotím jako nejlepší. Uživatelé ho totiž v drtivé míře používali právě k tomu, čemu byl Facebook určen. K propojování přátel.

Zlom nastal v momentě přeložení do češtiny. Přišla druhá ještě větší vlna českých uživatelů a nutno dodat, že tentokrát přišli ti, co málo nebo vůbec nerozuměli anglicky - takže především teens. Byl to vlastně takový masový exodus z libimseti.cz. Do té doby zasírali srdíčkama, lásečkama líbko a pak ta hovna překydali na Facebook. V té době jsem si poprvé řekl, že už to není to a nebude, co to bývalo. Pak přišly pitomé kvízové testy a stupidní aplikace třetích stran a to už bylo prostě špatně...

Kouzla skupin a fanstránek

Začaly se vytvářet všelijaké zájmové skupiny. Společné zájmy nebo názory uživatele ještě více propojily. Také jsem jich pár založil - začal jsem s hudebními, protože ty na Facebooku chyběly (Dan Bárta & Illustratosphere, Monkey Business, J.A.R. a další) a díky nimž jsem poznal skutečně několik zcela nových přátel napříč republikou. Byla to krásná příležitost, jak poznat ostatní fanoušky naší oblíbené hudby.

Ale i další nehudební měly docela úspěch, přes Nesnášíme STAG jsme se prvně on-line poznali prý s Terkou Vavrouškovou. Smržovka měla za cíl sjednotit Smržováky; Gymnázium U Balvanu zase současné studenty a absolventy našeho gymnázia. Jablonec nad Nisou stmelit Jablonečáky a tak podobně...

S příchodem fanstránek jsme s Viktorem Mašátem upřeli pozornost tímto směrem. Na vlastní pěst (fanstránky mohou zakládat oficiální reprezantanti dané služby/brandu/skupiny) jsme jich několik založili a všechny nakonec management hudebníků uznal za oficiální fanstránky, z čehož jsme měli pochopitelně radost. Monkey Business například vyzkoušeli i PPC kampaň na získání většího počtu fanoušků, s Illustratospherou jsme úspěšně vyprodali pražský vánoční koncert. S J.A.R. letos plánujeme větší nasazení při propagaci nové desky (společně s rádiovou show Grundfunk a portálem Groove-on.cz), kterou se snad povede pokřtít 23. března v malé Lucerně. Honza Pospíšil a ostatní z Navigators zase svoji fanstránku už dokonale ovládají vlastními silami a jeden čas sloužila jako jediná informační platforma v době neexistence oficiálního webu. To jsou ty radosti.

Že to má svoji odvrácenou tvář, je jasné. Pro osobní použití Facebook snad nemá už půl kouzla. Poslední status update jsem napsal 14. listopadu, skoro všechno jsem povypínal, skryl a tak síť používám prakticky jen pro tu hudební propagaci a interní styk s funk partou a ostatními statečnými.

Proto jsem přesedlal na méně masové služby; daleko víc mě baví twitter, about.me a další služby (šmírovací last.fm si zruším dneska). Částečně i proto, že už tak nějak není proč popisovat, kde jsem byl a s kým, jak jsem se tam měl, kolik jsem toho vypil, jak moc mi pak bylo špatně a dokazovat to otagovanými fotografiemi. Life is little more than rolling on the highway.

A jak to máte vy?