Jsem zlej dědek! Je to potvrzeno! Google to potvrdil! Konečně! Cha!

Starej zlej dědek... Tak se již delší čas tituluju a konečně to někam vede

Nevím, proč kolega z Glogsteru, kde jsem dělal, hledal zrovna toto slovní spojení, nicméně vyzkoušejte sami a předhoďte Googlu "zlej dědek" a mrkněte do výsledků obrázků. Jsem zlej dědek. Potvrzeno :-). Další cíl? Bejt starej zlej dědek. Nicméně, to s třicítkou tak nějak přišlo ruku v ruce... Filipe, dík!

Mrak a slunce

Jsem melancholickej. A možná spíš víc nasranej než melancholickej. A možná za to může počasí. Možná volby, možná obojí

Mrak.

Dneska jsem si chtěl koupit nějakej lepší točeňák, abych si ho nakrájel do rajčatovýho salátu. Tak jsem šel k pultu a nechal paní mi kus ukrojit. Dávám do košíku a mrknu na etiketu. 20 procent vepřovýho masa... Mrknu na balenej albert točeňák, 60 procent vepřovýho masa... Nasral jsem se.

Krájím doma rajčata, který jsem koupil minulej tejden. Myslel jsem, že dojdou, změknou... Nedošly. Nezměkly. Když jsem je krájel, myslel jsem, že krájím jabko, takovej to asi byl zvuk... No nic. Jebnu na to ocet, olivovej olej a hodně moc pepře, abych dochutil rajčata bez chuti a ten točeňák, kterej chutnal jako piliny... A otevřu si dvě plzně.

Pak otevřu idnes.cz a jako headline na mě útočí Bohouš rovnátko Sobotka a jeho video z nějakýho posranýho předvolebního meetingu někde v ústí nad prdelí... A s hrůzou zjišťuju, že vlastně budou volby a zemi tuhle naší obsaděj sociliasti. A když to budou jen socialisti a ne socialisti s komoušema, tak budem ještě rádi... Ale jakej je v tom vlastně rozdíl.

Slunce.

A jak jsem tak nasranej, žeru ten hnusnej salát, vzpomenu si, že jsem si vlastně dneska koupil nějaký cédéčka v bazaru (Dulfer, Kravitz, Černochová). Vida. Tak přece. Vytáhnu a pustim si hned skvělé album Small Monstrosities Terezy Černochové (produkoval Roman Holý). Album, které znám pochopitelně od jeho vydání, ale až dneska jsem si ho koupil (občas to tak dělám až šestiletým zpožděním).

Najednou slyším ty krásné basy, klávesy, ověřené melodie i originální kompozice. A hned je líp. (Asi zabrala i ta druhá plzeň.) Vzpomenu si hned jakej skvělej J.A.R. koncert jsme s partou dali v sobotu v Řepech / Řepích (škrtni špatné, jsi-li češtinářka). Jak jsme se zase přesvědčili, že i koncert na oslavu zapadlé městské části může bejt zatraceně dobrej, protože ta kapela je holt zatraceně moc dobrá.

A vzpomenu si u toho na ty všechny letošní skvělé koncerty, festivaly, akce s partou, prosluněné letní dny. A že to prostě bylo super léto, ač to uteklo tak strašně rychle, až trestuhodně. A uvědomím si, že vlastně přece je se na co těšit. (A vy víte, že pokud se nemám na co těšit, chřadne srdce mé.) Bude nová deska Robert Balzar Tria, vyjde i nová Illustratosphera, čeká nás spousta dobrejch koncertů.

Tak hurá a pojďme do té další třicítky.

Co je Klíč pro štěstí?

Jak se to vlastně může stát, že někdo, kdo má svoji oblíbenou zpěvačku (ač nikdy netvrdil, že je nejskalnější fanoušek, ale což...), objeví po čtyřech letech, kdy její písně, hudbu a texty s odstupem let adoruje, song, který nikdy před tím neslyšel???

A tohle je přesně to pravé nové, co si sem na blog po měsíc a půl dlouhé přestávce plně zaslouží být uvedeno... Jak je možné, že po několika letech tohle slyším až teď a vůbec poprvé? Nikdy jsem tuhle písničku před tím neslyšel. Jak je to vůbec možné???

Děkuju holkám. Ony vědí.

Pražáci ve Smržovce

Kdyby mi někdo řekl, že budu předposlední listopadový víkend místo doma spát v chatě na Smržovce u Pramene Nisy s bandou třicátníků z Prahy (považte: až z Prahy!), asi bych se mu vysmál. Nicméně náhoda tomu chtěla a dream team chtěl vidět, v jakých končinách se narodil a žije někdy i rozjuchaný Michal.

Že to bude neobyčejný víkend plný překvapení, jsem začal tušit v Hospodě Lucerna na pre-pivě s Janou a Nasťou před tradičním koncertem J.A.R., kde Nasťa zahlásila, že se už těší na hory. Zdánlivě bezpointová poznámka mě natolik rozsekala, že jsem málem plakal smíchy. Asi při té představě, že horama myslím trochu něco jiného než Jizerky, ač to hory vlastně jsou.

Byli jsme rozděleni sodou okolností na dva týmy. Nedočkavý tým A (ve složení Jana, Nasťa, Eliza) a druhý tým B (ve složení ta Saša, Boris a já), který narozdíl od týmu A musel i v pátek budovat kapitalismus. Tým A (říkejme mu třeba první letka třicátnic) dorazil do rodné Smržovky k Pramenu Nisy již ve čtvrtek. Dodejme, že příjezdu předcházelo totální vykoupení dvou nejmenovaných pražských supermarketů. Musím však uznat, že zatímco tým B ještě pracoval v Praze, vyzrálé třicátnice z týmu A připravovaly pro celé osazenstvo pokrmy nevídané a neslýchané v množství cca pro jeden až dva vojenské pluky. Jakmile dámy dorazily do chaty, vybalovaly si svoje lodní kufry a začaly topit v kamnech.

Protože jsem chtěl, aby měli třicátníci zážitek komplexní, zařídil jsem pro dámy i malou čtvrteční kulturní vložku v podobě vystrašení panem Pavlem (patří mu dík), který měl za úkol ten večer i suplovat smržovského domorodce a vychvalovat Smržovku v každé druhé větě. (Původní plán, že tam pošleme pět dvoumetrových černochů, kteří budou drancovat, plenit a znásilňovat, jsme s Pavlem nakonec zavrhli.)

Tým B vyrazil z Prahy kolem 18té hodiny. Auto bylo naprosto plné dalšího jídla a neuvěřitelného množství alkoholu a několika Sašiných lodních kufrů :-). Po R10 nejdříve pršelo, za Paceřákem tradičně déšť přecházel ve sněžení a tak můj plán, aby třicátníci zažili pravé jizerskohorské počasí, vycházel. Po příjezdu jsem se musel nejprve vzpamatovat z lehkého šoku: to když jsem v předsíni chaty zakopl o pár vysokých hnědých kožených kozaček na podpatku. Vteřinu jsem zapochyboval, jestli jsem v Jizerkách... :-). Čí vlastně byly?

Dostali jsme však hned výbornou večeři, vychlazené pivo a prvotřídní rum, takže dámám je třeba vysmeknout hlubokou poklonu (a Borisovi za rum). Nutno dodat, že jsem se odkopal hned brzo po příjezdu, kdy jsem nebyl schopen udržovat oheň v kamnech, což mi bylo několikráte a zcela právem vyčítáno. Inu, i mistr tesař... Mé problémy s občasnými výpadky paměti se projevily i v páteční večer. Tancovalo se, zpívalo se, veselilo se. Za to, že jsem ve stavu euforie z krásného pátečního večera a s promilem v žíle přemlouval nad ránem posádku, abychom ještě nešli spát slovním spojením: neserte mě pražský mrdky, se nyní hluboce omlouvám.

V sobotu jsem se probudil na cinkot nádobí... Co to, co to? Eliza po ranní zdravotní cigaretce už už ladně myla nádobí, aby bylo z čeho vůbec snídat. S Borisem jsme se postarali o oheň (štípání dříví, příprava třísek). Čaplo to až na potřetí. Dívky vařily. Když muž se ženou snída hadr. Luxusní vajíčka. Smekám ještě nyní.

Na programu byl výlet. Osazenstvu se z prvu moc nechtělo vyrazit z vyhřáté a především zakouřené chalupy. Už už jsem se smiřoval s tím, že nic nebude, ale nakonec jsem skupinu vyburcoval a tak jsme se vypravili. Aby je čerstvý podzimní jizerskohorský vzduch hned z kraje neotrávil, hned za brankou chalupy po cca 30ti metrech jsem velel první přestávku na cigaretu. Šli jsme směr hřbitov a krásný barokní kostel sv. Michaela (jak jinak). Tam jsem vymyslel lest a nic neříkaje jsem skupinku tajně směroval na Černostudniční hřeben. Čekal jsem vzpouru, omrzliny, kruté ztráty v týmu, ale třicátnice i Boris statečně šlapali do kopce. Došli jsme na Berany, kde jsem zavelel po jednom svijanském pivě. Zasedli jsme s krásnou zdravou barvou na našich líčkách ke stolu. Čerstvý horský vzduch byl skupinou hned zahnán jednou cigaretkou. S Borisem jsme trochu trpěli, ale byli jsme stateční. Po tom, co jsem dopil skoro po všech pivo, jsme se vydali na zpáteční cestu. Celou cestu jsem doufal, že chalupa mezi tím nečapla.

Na konci Jeleního koutu jsme se rozděli na dva týmy. Tým jedna pokračoval směr chata. Tým dva ve složení Jana a já směřoval ještě na Parkhotel, legendární toť místo v krásném arboretu. Pivko, svařák. Vracíme se s Janou směr chata. Bilancujeme, povídáme, vzpomínáme. Nevyhořela. Výborně. Výborná večeře, pivko, rum. Pak přišly na řadu karty. Uno. Dostal jsem asi tak 10x pojeb za malé soustředění se na hru. Právoplatný pojeb, nutno dodat. Horský vzduch asi rozhodil i mě. Rum s kolou jsem statečně zapíjel Kozlem jedenáctkou.

Dokonce jsem si nechal od Nasti večer věštit z lógru a z karet - kdy by mi tohle někdo chtěl udělat ještě před půl rokem, poslal bych ho do řiti (o letošních životních zvratech více a komplexněji až v lednu). Shodli jsme se na velkém ideovém a názorovém splynutí. Asi k nim už patřím a mám z toho radost. Byl jsem dojat. Několikrát.

Neděle ráno a opět cinkot míšeňského nádobí a stříbrných příborů. Eliza myje. Myje ráda a myje dobře :-). Uvařila mi čaj (bez rumu, což jsem jí pak několikrát oplatil čajem s rumem). Zbytek Pražáků se trousí do světnice. Snídaně. Navrhuji, abychom poslední den, protože je to den rozlučkový, zakalili. Alespoň tedy ti z nás, kteří nebudou řídit zpět do Prahy. Čekal jsem odpor, že ráno nikdo pít nebude. A zase jsem byl velmi překvapen. Nikoho jsem nemusel moc pobízet a tak jsem servíroval černý čaj s rumem. Saša si dala, Jana si dala a Eliza si dala taky a ještě si nechala otevřít další lahev bílého (poznal jsem dle barvy), kterou za ty dvě dopolední hodinky vypila. Velký respekt. Na čaj s rumem padla skoro celá plachetnice. Bylo jasné, že odpoledne příjde depresička, když jsme zahájili den alkoholem a ano, nakonec přišla...

Velím krátkou procházku k Pramenu Nisy. Byla by chyba tak zásadní přírodní pamětihodnost nevidět. Klouzaje se pod parou po smekajícím chodníku jsem musel v hlavě přehodnit moji prvotní skepsičku z víkendu.

Pak přišlo na řadu lehké uklízení a balení lodních kufrů. Zbyla asi polovina jídla a třetina pití, takže proviant třicátnice rozdělili mezi účastníky. Já jsem dostal například černý pytel na odpadky s neznámým obsahem. Protože bych do nedonesl domů, Pražáci mě chtěli i s pytlem zavést přímo před naší chalupu. S tím bych normálně nesouhlasil, protože to beru jako moc velké otevření se. Nicméně po tak krásném víkendu, kdy jsem já zapadl k Pražákům a i Pražáci zapadli ke mně, jsem souhlasil, otevřel jsem se a nastavil jsem se jim...

Možnost vidět mojí domovinu, rodný dům, kde jsem vyrůstal leta, a ke kterému mám silný citový vztah, bylo takové mé v podstatě poděkování za víkend.

Třicátnice s Borisem odjeli směr Praha a já zatím vybaloval proviant. Že to byl víkend na jednu stranu neskutečný a plný ne zcela přirozených situací dokonale zakončil moment překvapení na benzínové pumpě na R10 směrem do Prahy, kde posádka potkala shodou okolností posádku Viktora Mašáta, vracejícího se z rovněž z pařby. Je tohle všechno jenom náhoda? Kdo ví, nicméně si to všechno určitě rádi zopakujeme a já se moc těším!