Balada - další jablonecká hospoda, kam už nebudu chodit

Seriózně: s jabloneckými hospodami to jde z kopce. Prudce kopcem. Nedávná návštěva hospody Balada mě donutila k tomu, abych systematicky upozorňoval na hospody/restaurace s nekvalitní neochotnou obsluhou. Protože dokud na ně upozorňovat nebudeme a dokud do nich nepřestaneme chodit, kvalita se nikdy nezmění

Hospodu Balada jsme s přáteli navštívili minulý pátek. Balada má exkluzivní lokaci, lepší snad ani nemůže mít; v samém jádru města skoro přímo na náměstí před radnicí. Zároveň má krásné sklepní prostory. Bohužel, dobrou hospodu/restauraci nedělá ani tak její vzhled, jako spíš servis.

Co bylo špatně:

1. Objednávali jsme si 6 hamburgerů. Až po půl hodině od objednávky nám bylo řečeno, že má poslední dva kusy. I kdyby to už nevěděl hned, když jsme si objednávali (což by měl), nesmí trvat tak dlouho, aby nám přišel sdělit, že už něco nemá.
2. Objednali jsme si místo toho tataráka. Ten byl již smíchán, ale nedostali jsme na stůl žádné dochucovací prostředky. Ochucen byl tragicky! Kolem něho dva měsíčky unaveného rajčete a nakrájený hlávkový salát. Proč?
   
3. Jakmile přinesl talíře s tatarákem, slíbil, že hned donese ještě další topinky. Nedonesl. Museli jsme se znova připomenout.
   
4. Neměli Jägermeister. Nedokážu pochopit, jak se může stát, že když se zjistí, že chybí určitý druh naprosto běžného (!) alkoholu, že se nedoplní zásoby.
5. Servírka na otázku, jak se má odpověděla: "že se má špatně, protože tu musí být a sere jí to tu". Obsluha nikdy nesmí říct něco takového směrem k hostům! Může si to myslet, nikdy tohle ale nesmí říct. Hosty tohle naprosto nezajímá.

Tohle skutečně není chování obsluhy v 21. století. To je návrat do komunismu. Byl jsem tam naposled. Tedy další škrtnutý podnik v Jablonci. Když jsem tak nad tím přemýšlel, uvědomil jsem si, že poslední hospoda/restaurace, která jediná má v centru Jablonce smysl je stále osvědčený Půlměsíc se výbornou obsluhou, dobrou kuchyní a prostředím.

Dalším šokem bylo pro mě zjištění, že v Baru Ponorka (ex Kamenný Bar) už se netočí Pilsner Urquell a Kozel, ale Staropramen. Proč? Proč??? Proč se nechávají majitelé hospod naprosto prokazatelně uplácet Staropramenem, aby točili jeho tragické pivo? Proč se to stalo tam, kam jsme všichni chodili právě na výbornou plzeň?

Pojďme to společně změnit! Pišme o tom a mluvme! A nechoďme tam, kde to stojí za hovno!

U Černého vola

Jsou místa magická. Místa, kde na vás dýchne historie, tradice. Kde se odehrává život. Právě takovým místem je provozovna U Černého vola na Loretánském náměstí.

Šel jsem zrovna z Hradu, byl horký tropický sobotní den, blížilo se poledne. Davy turistů obdivovaly Hrad, zahrady. I já jsem obdivoval. Pokračoval jsem po Hradčanském náměstí nahoru na Loretánské a dostal jsem nápad. Rezavý nápad. Zajdu do místa, které mi doporučila Zoe.

Historická budova s opadávající fasádou. Vcházím dovnitř a hned mi je krásně. Ideální skoro až sklepní teplota na chodbě. Vstupuji do lokálu. Za výčepem stojí dva vážení páni výčepní. Velká břicha, kulaté obličeje, plnovousy, zástěry, kšandy, košile ohrnuté nad loket. Oba pokuřují. Na každé pípě exaktně pověšená cedule, jaký chmelomok trubkami protéká. V první místnosti hned před výčepem stůl pro štamgasty, jak označují dvě dobře viditelné rezervační cedulky. U něho štamgast na rohu stolou sedící. V druhé místnosti stolů více a také více cizinců.

Ke štamgastovi se neodvažuji sednout. Nejsem tu doma. Sedám si na lavici mezi stůl pro štamgasty a výčep. Hned za mými zády je otevřené okno do ulice. Objednávám si jednoho rezavého dvanáctistupňového velkopopovického kluka. Výčepní ho vytáčí asi za 4 vteřiny na jeden zátah; pěna stékala po ušáku. Sedím si na lavici držíce zlatavé štěstí, které mi krásně ochlazuje rozpálené dlaně.

Začínám sledovat dění kolem. Štamgast s výčepními občas prohodí pár slov. Zmerčil starého pána po ulici táhnoucího větve a tak začal glosovat, kde ten dědula - kokot a čurák - zase to dříví nakradl. Výčepní se uchechtl. Po půlhodině štamgast platí, opouští svůj výsadní stůl. Je čas oběda. Nepřesouvám se, nejsem tu doma. Lavice je skvělé místo.

Přichází mladá výletnická rodinka - otec, matka a dcera. Uřícení se hrnou k prázdnému štamgast stolu a už už si sedají. V tu výčepní zbystří a hned jde k nim a rázně host nehost zakročuje: Nevidíte tu ceduli!? Sem si sedat nebudete, to je stůl pro štamgasty! Sedněte si někam jinam! Zoufalý vyděšený otec hledá pro svou rodinu místo ve vedlejší místnosti mezi cizinci. Výčepní k výčepnímu ještě glosuje, jak to, že si těch dvou štamgast-cedulí, debil, nevšimnul. Musím se ovládat, abych se moc okatě nesmál. Upíjím a pozoruji. Tady se odehrává život. Tady plyne čas svým tempem. Nádherné místo.

Tu vcházejí dva starší pánové. Hodně přes 60. Šortky vytažené vysoko nad pás, košile s krátkými rukávy, sandále s ponožkami a na hlavách staré kšiltovky. Sedají si vedle sebe k právě uvolněnému stolu. Nemluví spolu. Sedí, objednávají každý jeden kus a utopence. Pijí pěníka, vychutnávají utopence a nemluví. (Vzpomněl jsem si na Nerudovy Povídky Malostranské - konkrétně na povídku Pan Ryšánek a pan Schlegel, kteří se také scházeli v hospodě a slova spolu neprohodili.) Dojídají utopence, objednávají další jedničku a každý po borovičce. Pijí. I já objednávám ještě jednu jedničku. Jako by viděl sebe a Pavla za 40 let... Magické místo.

Z pozorování toho malebna mě vyruší anglický historický výklad. Otáčím se a dívám se z okna. Před provozovnou stojí skupina turistů s českou průvodkyní. Ta zrovna povídá o našem celosvětovém prvenství v konzumaci rezavé vody. Lehce omámen kombinací tepla a kozla, zvedám svůj džbánek s krásnou bílou čepicí a kynu skupince z okna na zdraví. Pánové ve skupince při pohledu na můj spokojený výraz na sucho polknou a v jejich tvářích vidím, jako by sborově chtěli vykřiknout: Fuck the history, let's go drinking!

Nic naplat, je čas odejít. Vstávám a přeji pánům výčepním krásný den. I oni mě zdraví a přejí mi, ať se mám dobře. Mám se dobře. Vycházím do horka. Nasazuji sluneční brýle a jedu z kopce na volnoběh...