Představte si, že se pravidelně díváte třeba na slavnej americkej film a do jedné z hlavních představitelek se zakoukáte tak, že si s každým dalším dílem přejete, aby jednou nastal den, kdy ji pozvete na drink a nakonec s ní zestárnete...
A teď si představte, že se roky sejdou s roky a nastane den, kdy se máte s dotyčnou setkat. Je to vůbec možné??? Situace, o které jste si nikdy nemysleli, že může nastat! Že je to tak nepravděpodobné, že je snad výhodnější hrát americké Keno každej večer v Longfellow's.
Čekáte na epickém místě na setkání s epickou bytostí. Pochopitelně tam jste dřív a máte epickou trému. Nejdřív podvědomně aktivujete stav: jsem cool, nesmrtelnej, nic mě nemůže rozházet... Za minutu po tom, co jste si to v duchu řekli, se vám klepnou kolena. Po kolenech začnou dlaně. Vysokej tlak, srdce bije jako o závod. Jste tak v prdeli, že už ani nevíte, jak dotyčná vlastně vypadá a každá, které kolem prochází, vám ji hned připomíná. Co když ji nepoznám? Co když je na ježka? Co když je místo blond red had?
Kolem dokola najednou chodí davy, tisíce lidí, které jste na epickém místě nikdy před tím neviděli. Oči vám těkají ze strany na stranu. Z jaké strany vlastně příjde? Co bude mít na sobě? Nevíte nic... Potřebujete nutně panáka. Hned je vám ale jasné, že byste ho ani v rukou neudrželi, jak se vám klepou a pokud udrželi, stoprocentně byste se jím polili.
Přijde vám, že na vás všichni zírají, a že všichni najednou vytáhnout foťák a začnou fotit, jak jste totálně mimo svůj vnitřní klid a stabilitu. Jako TGV, které se v třístovce na vyhýbce vykolejí a letí nekontrolovaně někam do polí a dramaticky se boří koly do řepky.
Tajně doufáte, že epická bytost to snad má podobně. Že vás taky nemusí poznat, že se zrovna taky polila odvahu-dodávajícím panákem :-). Nicméně daleko pravděpodobnější je, že sám omdlíte na místě, a že vás bude někdo resuscitovat.
A pak to přijde. Zvednete oči od mobilu a proti vám jde ona. A přesně tak, jak jste si to představovali. Naprosto stejně, jako by zrovna vyšla z poza kamery. A vy si jen brouknete: here we go a teď to hlavně epicky nepokazit...
Zobrazují se příspěvky se štítkemženy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemženy. Zobrazit všechny příspěvky
čtvrtek 19. dubna 2012
středa 5. října 2011
pondělí 10. srpna 2009
Mám začít věřit na osud?
Na osud jsem nikdy nevěřil. Vždy mi přišlo, že osudové okamžiky jsou jen souhrou několika náhod. Po letošním Sázava Festu nevím, co si o tom mám myslet dál...
V květnu jsem se vracel metrem směr Černý most z festivalu United Islands Of Prague. Stál jsem uvnitř vagónu přímo naproti dveřím. Když jsme brzdili do stanice a vagón zastavil dveřmi přímo naproti Verče Vlachové, která stála na peróně a taky mířila na Sever, říkal jsem si, že je to prostě jen obrovská náhoda.
Co se mi přihodilo na Sázava Festu se vymyká všemu reálně pochopitelnému.
Pohupujeme se do acid jazzového rytmu britských Freak Power. Ještě je světlo, nálada davu je úžasná. Všimnu si třech slečen stojících skoro přede mnou. Nic neobvyklého. Když však jedna otočí hlavou za sebe, říkám si, že jsem ji už někde viděl... Ale kde...? V průběhu koncertu mi stále vrtalo hlavou až jsem na to přišel!
Před dvěma lety (v červnu 2007) jsem se s Viktorem Mašátem vypravil do Rychnova u Jablonce na koncert Robert Balzar Tria s Danem Bártou. Koncert v blízkosti mého bydliště, který jsem pochopitelně nemohl vynechat. Tehdy jsem si všimnul půvabné blondýnky vpravo u podia s nějakým chlapcem, u kterých se tu a tam objevila nějaká paní. Tehdy jsem si říkal: ok, ještě to není tak špatné; na jazz občas chodí i fajn dívky. V následujících dnech po koncertě jsem udělal něco, co bych asi normálně neudělal... Na fórum stránek Dana Bárty jsem napsal příspěvek, jehož cílem bylo na onu dívku sehnat kontakt. Říkal jsem si, že třeba na fórum zavítá. Nezavítala. Nikdy potom jsem ji už neviděl.
Teď stojím uprostřed kotle a holka přede mnou je ji neuvěřitelně podobná. Může to být souhra náhod, může jí být jen shoda obličejů, namlouval jsem si. Po skončení koncertu jsem se odhodlal a šel se zeptat.
Na otázku, jestli je z JBC odpověděla, že z LBC. Na druhou otázku, jestli tam před roky byla, odpověděla, že ano - s bratrem a mámou. Byla v šoku, že si ji pamatuju. I já, že si můj mozek zapamatoval obličej dívky, na jehož zaznamenání měl před dvěma roky hodinku a od té doby ji nikdy více neviděl. Úžasné: mezi dvaceti tisíci návštěvníky festivalu člověk po letech potká někoho zcela neznámého, koho viděl před lety hodinu. Tomu bych ještě říkal náhoda. Úžasná náhoda.
Co přišlo dál, už byl jen šok. Druhý den po koncertě spacefunkové kapely Kava Kava jsme se dali do řeči více. Ptala se, odkud jsem a když jsem odpověděl, že ze Smržovky a ona na to dodala, že zná odtud dva bratry Křenovské, už jsem nevěděl, co na to dál... Pavla a Vojtu zná z koleje?!? Od prváku bydlela ve vedlejším pokoji! Roky ve vedlejších dveřích. Když začala vyprávět historky, co kluci se spolubydlícimi jim předváděli za komédie (které mi pochopitelně Pavel také vyprávěl, ale ze svého pohledu a již před několika roky), myslel jsem, že když na mě v tu chvíli spadne družice a přežiju to, bude to jen slabší odvar...
Co jsem si z toho odnesl? Pár zásadních poznatků:
1) Před nikým se v naší republice člověk neschová
2) Každý zná každého
3) Naštěstí existují hezké sympatické dívky, které poslouchají jazz
4) Nikdy neříkej nikdy
Kontakt jsme si nevyměnili. Jen oba víme, odkud jsme a jak se jmenujeme křestním jménem. To bohatě stačí. Je totiž více než jasné, že se ještě potkáme. Za rok, za tři. Za deset. Prostě někdy. Opět na koncertě. Můj mozek si její obličej vryl nesmazatelně do paměti. A pokud už bubeníci nebudou v kurzu, třeba to bude i setkání s happyendem.
relevantní odkazy:
Sázava fest fotky uno, duo a tres
V květnu jsem se vracel metrem směr Černý most z festivalu United Islands Of Prague. Stál jsem uvnitř vagónu přímo naproti dveřím. Když jsme brzdili do stanice a vagón zastavil dveřmi přímo naproti Verče Vlachové, která stála na peróně a taky mířila na Sever, říkal jsem si, že je to prostě jen obrovská náhoda.
Co se mi přihodilo na Sázava Festu se vymyká všemu reálně pochopitelnému.
Pohupujeme se do acid jazzového rytmu britských Freak Power. Ještě je světlo, nálada davu je úžasná. Všimnu si třech slečen stojících skoro přede mnou. Nic neobvyklého. Když však jedna otočí hlavou za sebe, říkám si, že jsem ji už někde viděl... Ale kde...? V průběhu koncertu mi stále vrtalo hlavou až jsem na to přišel!
Před dvěma lety (v červnu 2007) jsem se s Viktorem Mašátem vypravil do Rychnova u Jablonce na koncert Robert Balzar Tria s Danem Bártou. Koncert v blízkosti mého bydliště, který jsem pochopitelně nemohl vynechat. Tehdy jsem si všimnul půvabné blondýnky vpravo u podia s nějakým chlapcem, u kterých se tu a tam objevila nějaká paní. Tehdy jsem si říkal: ok, ještě to není tak špatné; na jazz občas chodí i fajn dívky. V následujících dnech po koncertě jsem udělal něco, co bych asi normálně neudělal... Na fórum stránek Dana Bárty jsem napsal příspěvek, jehož cílem bylo na onu dívku sehnat kontakt. Říkal jsem si, že třeba na fórum zavítá. Nezavítala. Nikdy potom jsem ji už neviděl.
Teď stojím uprostřed kotle a holka přede mnou je ji neuvěřitelně podobná. Může to být souhra náhod, může jí být jen shoda obličejů, namlouval jsem si. Po skončení koncertu jsem se odhodlal a šel se zeptat.
Na otázku, jestli je z JBC odpověděla, že z LBC. Na druhou otázku, jestli tam před roky byla, odpověděla, že ano - s bratrem a mámou. Byla v šoku, že si ji pamatuju. I já, že si můj mozek zapamatoval obličej dívky, na jehož zaznamenání měl před dvěma roky hodinku a od té doby ji nikdy více neviděl. Úžasné: mezi dvaceti tisíci návštěvníky festivalu člověk po letech potká někoho zcela neznámého, koho viděl před lety hodinu. Tomu bych ještě říkal náhoda. Úžasná náhoda.
Co přišlo dál, už byl jen šok. Druhý den po koncertě spacefunkové kapely Kava Kava jsme se dali do řeči více. Ptala se, odkud jsem a když jsem odpověděl, že ze Smržovky a ona na to dodala, že zná odtud dva bratry Křenovské, už jsem nevěděl, co na to dál... Pavla a Vojtu zná z koleje?!? Od prváku bydlela ve vedlejším pokoji! Roky ve vedlejších dveřích. Když začala vyprávět historky, co kluci se spolubydlícimi jim předváděli za komédie (které mi pochopitelně Pavel také vyprávěl, ale ze svého pohledu a již před několika roky), myslel jsem, že když na mě v tu chvíli spadne družice a přežiju to, bude to jen slabší odvar...
Co jsem si z toho odnesl? Pár zásadních poznatků:
1) Před nikým se v naší republice člověk neschová
2) Každý zná každého
3) Naštěstí existují hezké sympatické dívky, které poslouchají jazz
4) Nikdy neříkej nikdy
Kontakt jsme si nevyměnili. Jen oba víme, odkud jsme a jak se jmenujeme křestním jménem. To bohatě stačí. Je totiž více než jasné, že se ještě potkáme. Za rok, za tři. Za deset. Prostě někdy. Opět na koncertě. Můj mozek si její obličej vryl nesmazatelně do paměti. A pokud už bubeníci nebudou v kurzu, třeba to bude i setkání s happyendem.
relevantní odkazy:
Sázava fest fotky uno, duo a tres
středa 6. května 2009
Jak mi paní průvodčí foukla do trenek
Nádražáckou problematikou se tady kolem sebe oháním docela často. Tentokrát historka s ČD nepřímo související
Jel jsem v úterý do školy. Přišla průvodčí v pozdně středních letech (popis vynechám, protože můj blog čte už kdekdo a ne všichni s křišťálově průzračnými úmysly...) a standardně jsem si kupoval lístek. Standardně jsem nahlásil kam jedu, ona standardně lístek vytiskla, já standardně zaplatil. Do této chvíle vše standardní. Od té chvíle už silně "nadstandardní". Řeč ale není "o službách"... No ale když to nadneseme, tak vlastně také :-).
Naklonila se ke mně blíž a zeptala se mě: "Můžu se vás na něco zeptat? Něco vám říct? Nebudete se zlobit, nebo neurazíte se?" Na to jsem překvapeně reagoval s tím, že uvidím, co to bude :-). Naklonila se ještě trochu blíž a pravila: "Vy máte krásné oči, takové uhrančivé. Na to musej holky strašně letět, ne?" V šoku jsem odpověděl, že to teda tak nevidím a žádného obrovského zájmu dívek jsem si nevšiml (ani jsem v šoku nepoděkoval za kompliment). To ji překvapilo a ještě přisadila: "Takovej hezkej úsměv a krásný zuby máte." V tu chvíli jsem byl asi solidně rudej v obličeji a musel jsem se vnitřně smát, když jsem si vzpomněl, jak mi v Jablonci MUDr. Staňková několik let rovnala tu zubní spoušť v držce (asi něco jako polomy po větrné smršti v Tatrách)...
"Máte nějakou přítelkyni?" zeptala. Otázku jsem negoval a ona na to, jestli si taky všímám, že ta dnešní děvčata jsou taková divná: "Všechny jen kouřej a pijou alkohol. Kluci mi příjdou takový slušnější a klidnější než holky." Byl jsem z toho v takovém šoku, že jsem se musel jen přiblbě usmívat. Odpověděl jsem na to pouze, že to tak bohužel asi částečně je...
Co z toho plyne? Samozřejmě to, že má dobrej vkus.
Jel jsem v úterý do školy. Přišla průvodčí v pozdně středních letech (popis vynechám, protože můj blog čte už kdekdo a ne všichni s křišťálově průzračnými úmysly...) a standardně jsem si kupoval lístek. Standardně jsem nahlásil kam jedu, ona standardně lístek vytiskla, já standardně zaplatil. Do této chvíle vše standardní. Od té chvíle už silně "nadstandardní". Řeč ale není "o službách"... No ale když to nadneseme, tak vlastně také :-).
Naklonila se ke mně blíž a zeptala se mě: "Můžu se vás na něco zeptat? Něco vám říct? Nebudete se zlobit, nebo neurazíte se?" Na to jsem překvapeně reagoval s tím, že uvidím, co to bude :-). Naklonila se ještě trochu blíž a pravila: "Vy máte krásné oči, takové uhrančivé. Na to musej holky strašně letět, ne?" V šoku jsem odpověděl, že to teda tak nevidím a žádného obrovského zájmu dívek jsem si nevšiml (ani jsem v šoku nepoděkoval za kompliment). To ji překvapilo a ještě přisadila: "Takovej hezkej úsměv a krásný zuby máte." V tu chvíli jsem byl asi solidně rudej v obličeji a musel jsem se vnitřně smát, když jsem si vzpomněl, jak mi v Jablonci MUDr. Staňková několik let rovnala tu zubní spoušť v držce (asi něco jako polomy po větrné smršti v Tatrách)...
"Máte nějakou přítelkyni?" zeptala. Otázku jsem negoval a ona na to, jestli si taky všímám, že ta dnešní děvčata jsou taková divná: "Všechny jen kouřej a pijou alkohol. Kluci mi příjdou takový slušnější a klidnější než holky." Byl jsem z toho v takovém šoku, že jsem se musel jen přiblbě usmívat. Odpověděl jsem na to pouze, že to tak bohužel asi částečně je...
Co z toho plyne? Samozřejmě to, že má dobrej vkus.
pátek 24. dubna 2009
O co jste zatím přišli
Sebereflexe je důležitá vlastnost. Poměrně dokonale funguje i zde na mém (občas) rozjuchaném blogu. Proto se stává, že některé příspěvky nespatří vůbec světlo světa. Stane se tak asi polovině příspěvků.
Rozhodl jsem se však, že vás seznámím alespoň s nadpisy a perexy článků, které jsem chystal, měl je rozepsané, či dokonce dokončené, ale nenašel jsem vnitřní odvahu je uveřejnit... Jdeme na to.
Seznam lidí, kteří mě skutečně zklamali a někteří i nasrali
Vysoce upřímný příspěvek, který se nebude líbit nikomu, a který zatím na blogu neměl obdobu.
Cum to chceš?
Možné varianty odpovědí na tuto častou sexuální otázku a jejich možné (i fatální) následky aneb Ohodit se dá ledasco
Jsem gay?
Michalův předvánoční rozjuchaný pokus o comming out aneb u kluků jsem měl vždycky větší odezvu
Má první záporná charakterová vlastnost
Po cca deseti letech se stala neuvěřitelná nevídaná a neslýchaná věc. Objevil jsem u sebe zápornou charakterovou vlastnost. Zatím jen jednu. Jste skutečně připravení na menší šok? Pokud ne, nečtěte dále
Přehled všeho, co jsem zatím posral
Tříáčtyřkový přehled prosraných rozhodnutí, špatných výsledků, nepochopení, která jsem prožil v uplynulých dvou letech. (For diehard fans only.)
Otevřený dopis Klárce, Míše, Terezce, Martině, Verunce, Lucince, Katce, Leničce a dalším
Vše, co se moje expřítelkyně či skoropřítelkyně nedozvěděly a bály se mě na to zeptat.
Kdy konečně vysokoškolští junáci přestanou nosit kšiltovky "v pravo hleď" s rovným kšiltem jako strýček Pompo?
Nejen o podivných manýrech hiphoperů tak tvrdých, až oči přecházejí
V případě, že by někdo měl velmi eminentní zájem, abych nějaký článek z výše uvedených nástřelů dokončil a uveřejnil, neváhejte mi poslat na můj bankovní účet adekvátní finanční sponzorský obnos a můžeme se třeba dohodnout. Pokud máte zájem, pište na moji gmailovou schránku, číslo účtu pošlu obratem :-))).
relevantní odkazy:
Všechno ze života | Z redakce
Rozhodl jsem se však, že vás seznámím alespoň s nadpisy a perexy článků, které jsem chystal, měl je rozepsané, či dokonce dokončené, ale nenašel jsem vnitřní odvahu je uveřejnit... Jdeme na to.
Seznam lidí, kteří mě skutečně zklamali a někteří i nasrali
Vysoce upřímný příspěvek, který se nebude líbit nikomu, a který zatím na blogu neměl obdobu.
Cum to chceš?
Možné varianty odpovědí na tuto častou sexuální otázku a jejich možné (i fatální) následky aneb Ohodit se dá ledasco
Jsem gay?
Michalův předvánoční rozjuchaný pokus o comming out aneb u kluků jsem měl vždycky větší odezvu
Má první záporná charakterová vlastnost
Po cca deseti letech se stala neuvěřitelná nevídaná a neslýchaná věc. Objevil jsem u sebe zápornou charakterovou vlastnost. Zatím jen jednu. Jste skutečně připravení na menší šok? Pokud ne, nečtěte dále
Přehled všeho, co jsem zatím posral
Tříáčtyřkový přehled prosraných rozhodnutí, špatných výsledků, nepochopení, která jsem prožil v uplynulých dvou letech. (For diehard fans only.)
Otevřený dopis Klárce, Míše, Terezce, Martině, Verunce, Lucince, Katce, Leničce a dalším
Vše, co se moje expřítelkyně či skoropřítelkyně nedozvěděly a bály se mě na to zeptat.
Kdy konečně vysokoškolští junáci přestanou nosit kšiltovky "v pravo hleď" s rovným kšiltem jako strýček Pompo?
Nejen o podivných manýrech hiphoperů tak tvrdých, až oči přecházejí
V případě, že by někdo měl velmi eminentní zájem, abych nějaký článek z výše uvedených nástřelů dokončil a uveřejnil, neváhejte mi poslat na můj bankovní účet adekvátní finanční sponzorský obnos a můžeme se třeba dohodnout. Pokud máte zájem, pište na moji gmailovou schránku, číslo účtu pošlu obratem :-))).
relevantní odkazy:
Všechno ze života | Z redakce
středa 25. března 2009
Všechno špatně
Nedávná cesta z Prahy, nebo spíš četba jedné dámské přílohy MF Dnes, mne donutila se nad sebou zamyslet...
Tvrdím, že pohled na věc z druhé strany, je občas velmi (!) přínosný. Vyfasovali jsme v autobuse MF Dnes s pondělní přílohou Ona Dnes. Noviny jsem přečetl, otevřel jsem tedy magazín. Zaujal mě článek Co na mužích opravdu není sexy. Po jeho dočtení jsem shledal, že nesplňuju ani jeden bod. Což je asi dobře a tedy plusové body občas i rozjuchanému Michalovi.
O den později jsem si ve vlaku četl poradnu Lidovek. Nejdříve mého oblíbeného Jeronýma Klimeše, klinického psychologa a odborníka na vztahy. Opět velmi obohacující. Člověk si přečte partnerské problémy jiných lidí, přečte si odpovědi či navrhovaná Klimešova řešení a může se z toho poučit, aniž by se mu to někdy stalo a předejít tak tomu.
Pak jsem zavítal do druhé poradny Naučte se svádět! Lidé píšou o radu, jak někoho oslovit, jak vztah najít, jak ho udržet, jak ho ukončit, někoho nahradit, vyměnit, znáte to. Po přečtení několika málo odpovědí odborníka na svádění Radka Šíry, který se praxi věnuje přibližně tři roky a je šéfredaktorem serveru Svadeni.cz, jsem dospěl k názoru, že v mé poměrně nebohaté historii vztahů jsem dělal všechno naprosto špatně! Naprosto všechno, přátelé :-)! Šíra by si moje zážitky a "zkušenosti" mohl vzít jako klasický laboratorní exemplární příklad toho, jak se to dělat nemá. Vážně mě to pobavilo.
Nevytrhne to ani fakt, že v tom článku, co na nás mužích není sexy, jsem vyšel tak dobře. Naštěstí s mým celoživotním postojem "neustále a pořád proti názoru a diktátu časopisů a médií" mi to je všechno tak nějak těžce jedno.
relevantní odkazy:
O ženách
Tvrdím, že pohled na věc z druhé strany, je občas velmi (!) přínosný. Vyfasovali jsme v autobuse MF Dnes s pondělní přílohou Ona Dnes. Noviny jsem přečetl, otevřel jsem tedy magazín. Zaujal mě článek Co na mužích opravdu není sexy. Po jeho dočtení jsem shledal, že nesplňuju ani jeden bod. Což je asi dobře a tedy plusové body občas i rozjuchanému Michalovi.
O den později jsem si ve vlaku četl poradnu Lidovek. Nejdříve mého oblíbeného Jeronýma Klimeše, klinického psychologa a odborníka na vztahy. Opět velmi obohacující. Člověk si přečte partnerské problémy jiných lidí, přečte si odpovědi či navrhovaná Klimešova řešení a může se z toho poučit, aniž by se mu to někdy stalo a předejít tak tomu.
Pak jsem zavítal do druhé poradny Naučte se svádět! Lidé píšou o radu, jak někoho oslovit, jak vztah najít, jak ho udržet, jak ho ukončit, někoho nahradit, vyměnit, znáte to. Po přečtení několika málo odpovědí odborníka na svádění Radka Šíry, který se praxi věnuje přibližně tři roky a je šéfredaktorem serveru Svadeni.cz, jsem dospěl k názoru, že v mé poměrně nebohaté historii vztahů jsem dělal všechno naprosto špatně! Naprosto všechno, přátelé :-)! Šíra by si moje zážitky a "zkušenosti" mohl vzít jako klasický laboratorní exemplární příklad toho, jak se to dělat nemá. Vážně mě to pobavilo.
Nevytrhne to ani fakt, že v tom článku, co na nás mužích není sexy, jsem vyšel tak dobře. Naštěstí s mým celoživotním postojem "neustále a pořád proti názoru a diktátu časopisů a médií" mi to je všechno tak nějak těžce jedno.
relevantní odkazy:
O ženách
sobota 3. ledna 2009
Co se loni (ne)povedlo
Strhující výčet mých loňských výher i proher, podařených i prosraných věcí, pozitiv a negativ. Malé ohlednutí zpět, než člověk udělá tlustou čáru, je důležité. Sebereflexe je důležitá. Pochvala za podařené věci je důležitá. Uvědomění si vlastních chyb je ještě (!) důležitější.
Studijní rok. Škola je až na prvním místě. Zabírá mi největší část času. Je to věc, které se věnuju nejvíc a nejvíc se ji i letos věnovat budu. Loni jsem překročil první větší schod. Makro II. Byl to těžký krok, ale nakonec se to podařilo. Ostatní předměty šly poměrně hladce. Začal jsem lehce sepisovat diplomku. Děs, utíká to pekelně rychle... S Vladimírem jsme naší katedře vyšli vstříc a udělali jsme si takové malé turné po gymplech, kde jsme maturitním ročníkům prezentovali výhody našeho oboru. Očekáváme od vedení katedry velkou adoraci :-))). V zápočtovém předvánočním týdnu se mi podařilo sfouknou tři zkoušky - italštinu za lidovku :-) a další dvě v předtermínech za jedna a za jedna mínus. (Dobře já!) Naopak jsem neudělal zápočet z mikra II, takže teď v lednu proběhne oprava. Málo jsem se učil, málo... Musím přidat.
Hudební rok. Nepovedl se loni žádný hudební open air. Z několika důvodů. Po programovém namlsání Sázava Festu 2007, na kterém bylo hvězdé obsazení, se nám loňský rok nezdál tak hvězdný. Nějak nám přišlo, že abychom viděli to, co v roce 2007, museli bychom objet fesťáků několik a na to nebyl čas. Pak jsem taky dost musel dřít doma a koneckonců se i učit makro na zářiovou zkoušku. Nicméně i tak jsem s kamarády obrazil několik velmi krásných koncertů. Do své hudební sbírky jsem přidal letos rekordní počet kompaktních disků, rozšířil jsem ji o více než 40 titulů. Těm, co si stále myslí, že originály jsou předražené, musím podotknout, že průměrná cena, za kterou jsem kompakty kupoval, byla 180 Kč. Zdá za vám to za originál stále hodně? (Nakupovat je třeba umět.) Těžko říci, kdo mě hudebně nejvíce potěšil, ale za všechny musím určitě jmenovat George Bensona, Brada Mehldaua, J.A.R., Navigators, Robert Balzar Trio, Tata Bojs, Candy Dulfer a liberecký Big Band.
Osobní život. Tak tam se nepovedlo takřka vůbec nic :-D. Velké mezery a tedy velký potenciál na zlepšení :-)))). Jediné, co stálo (a mohlo do budoucna možná stát) za něco, jsme oba svým dílem s Klárou pokazili. Nasekal jsem několik chyb sám za sebe, které mě do dneška mrzí, ale poučil jsem se z nich. Aspoň bylo krásných těch pár týdnů v první čtvrtině roku. Zas na druhou stranu jsem rád, že jsem se nepouštěl zbytečně do ničeho nesmyslného (kde bych zbytečně porušoval nějakou svou představu či zásady), jen abych se do něčeho pustil. To mi za to nestojí a do budoucna ani stát nebude. Neustálé dotazy široké rodiny na každé společné oslavě, kdy už jsi na oslavu někoho přivedu, mě sice už lehce uvádění do tranzu, leč budu to muset prostě vydržet ;-).
Pohybové aktivity. Na kole jsem byl jen jednou, když jsem na podzim dělal závěr na běžeckém závodě Janovských 11 a 19 km. Nejhorší moje životní sezóna, největší moje cyklistická ostuda, za kterou jsem rud ještě nyní až na zadku. Nevím, jestli má smysl se vymlouvat na stále náročnější studium, pracovní vytížení a nepřející počasí... Nedostatek času, počasí i moje studium se projevilo i do výletu do Alp, kde jsme si střihli vlastně jen tři třítisícovky. Nicméně Alpy jsou nádherné, co naplat. Tam si to vždycky užiju a nemusej se vždy trhat rekordy. Stejně jako běhání v lese nad barákem na Černostudničním hřebenu. Když už nic, tak jsem se aspoň snažil chodit nějak pravidelně běhat. Buď sám, s Pavlem či s rodičem :-).
Ostatní drobnosti. Mezi další statistická čísla připojme například patří přes 9000 vycvaknutých fotek (z nichž se na rajče účet dostalo přes 2300). Nutno dodat, že jsem cvakal. Fotografovat asi teprve začnu ;-). No a taky, tamtadadá: 752 vypitých piv (plechovek, točených a lahvových), čímž jsem postaral o růst průměrného počtu vypitých piv na hlavu v České republice. 700. pivo bylo toto.
Na novém blogu jsem zatím zveřejnil přes 40 příspěvků, nejčastěji ze života, z hudebního soudku a koneckonců i téma ženy jsem docela propral :-). Zanechali jste tu přes 180 komentářů, takže vám pravidelným i nepravidelným patří mé díky.
Na Silvestra 5 minut před koncem roku 2008 jsem se postaral také a zadělal si na další jizvu na svém těle - tentokrát na malíčku. K jizvě na čele tak přibyla další :-). Nicméně na jizvy holky brutálně letěj a to je na tom asi jediné fajn :-D.
Do komentářů můžete přihodit to, co se případně (ne)povedlo vám :-).
Studijní rok. Škola je až na prvním místě. Zabírá mi největší část času. Je to věc, které se věnuju nejvíc a nejvíc se ji i letos věnovat budu. Loni jsem překročil první větší schod. Makro II. Byl to těžký krok, ale nakonec se to podařilo. Ostatní předměty šly poměrně hladce. Začal jsem lehce sepisovat diplomku. Děs, utíká to pekelně rychle... S Vladimírem jsme naší katedře vyšli vstříc a udělali jsme si takové malé turné po gymplech, kde jsme maturitním ročníkům prezentovali výhody našeho oboru. Očekáváme od vedení katedry velkou adoraci :-))). V zápočtovém předvánočním týdnu se mi podařilo sfouknou tři zkoušky - italštinu za lidovku :-) a další dvě v předtermínech za jedna a za jedna mínus. (Dobře já!) Naopak jsem neudělal zápočet z mikra II, takže teď v lednu proběhne oprava. Málo jsem se učil, málo... Musím přidat.
Hudební rok. Nepovedl se loni žádný hudební open air. Z několika důvodů. Po programovém namlsání Sázava Festu 2007, na kterém bylo hvězdé obsazení, se nám loňský rok nezdál tak hvězdný. Nějak nám přišlo, že abychom viděli to, co v roce 2007, museli bychom objet fesťáků několik a na to nebyl čas. Pak jsem taky dost musel dřít doma a koneckonců se i učit makro na zářiovou zkoušku. Nicméně i tak jsem s kamarády obrazil několik velmi krásných koncertů. Do své hudební sbírky jsem přidal letos rekordní počet kompaktních disků, rozšířil jsem ji o více než 40 titulů. Těm, co si stále myslí, že originály jsou předražené, musím podotknout, že průměrná cena, za kterou jsem kompakty kupoval, byla 180 Kč. Zdá za vám to za originál stále hodně? (Nakupovat je třeba umět.) Těžko říci, kdo mě hudebně nejvíce potěšil, ale za všechny musím určitě jmenovat George Bensona, Brada Mehldaua, J.A.R., Navigators, Robert Balzar Trio, Tata Bojs, Candy Dulfer a liberecký Big Band.
Osobní život. Tak tam se nepovedlo takřka vůbec nic :-D. Velké mezery a tedy velký potenciál na zlepšení :-)))). Jediné, co stálo (a mohlo do budoucna možná stát) za něco, jsme oba svým dílem s Klárou pokazili. Nasekal jsem několik chyb sám za sebe, které mě do dneška mrzí, ale poučil jsem se z nich. Aspoň bylo krásných těch pár týdnů v první čtvrtině roku. Zas na druhou stranu jsem rád, že jsem se nepouštěl zbytečně do ničeho nesmyslného (kde bych zbytečně porušoval nějakou svou představu či zásady), jen abych se do něčeho pustil. To mi za to nestojí a do budoucna ani stát nebude. Neustálé dotazy široké rodiny na každé společné oslavě, kdy už jsi na oslavu někoho přivedu, mě sice už lehce uvádění do tranzu, leč budu to muset prostě vydržet ;-).
Pohybové aktivity. Na kole jsem byl jen jednou, když jsem na podzim dělal závěr na běžeckém závodě Janovských 11 a 19 km. Nejhorší moje životní sezóna, největší moje cyklistická ostuda, za kterou jsem rud ještě nyní až na zadku. Nevím, jestli má smysl se vymlouvat na stále náročnější studium, pracovní vytížení a nepřející počasí... Nedostatek času, počasí i moje studium se projevilo i do výletu do Alp, kde jsme si střihli vlastně jen tři třítisícovky. Nicméně Alpy jsou nádherné, co naplat. Tam si to vždycky užiju a nemusej se vždy trhat rekordy. Stejně jako běhání v lese nad barákem na Černostudničním hřebenu. Když už nic, tak jsem se aspoň snažil chodit nějak pravidelně běhat. Buď sám, s Pavlem či s rodičem :-).
Ostatní drobnosti. Mezi další statistická čísla připojme například patří přes 9000 vycvaknutých fotek (z nichž se na rajče účet dostalo přes 2300). Nutno dodat, že jsem cvakal. Fotografovat asi teprve začnu ;-). No a taky, tamtadadá: 752 vypitých piv (plechovek, točených a lahvových), čímž jsem postaral o růst průměrného počtu vypitých piv na hlavu v České republice. 700. pivo bylo toto.
Na novém blogu jsem zatím zveřejnil přes 40 příspěvků, nejčastěji ze života, z hudebního soudku a koneckonců i téma ženy jsem docela propral :-). Zanechali jste tu přes 180 komentářů, takže vám pravidelným i nepravidelným patří mé díky.
Na Silvestra 5 minut před koncem roku 2008 jsem se postaral také a zadělal si na další jizvu na svém těle - tentokrát na malíčku. K jizvě na čele tak přibyla další :-). Nicméně na jizvy holky brutálně letěj a to je na tom asi jediné fajn :-D.
Do komentářů můžete přihodit to, co se případně (ne)povedlo vám :-).
pátek 7. listopadu 2008
Zelenina
Člověk by ani neřekl, kolik paralel život nabízí
Přicházím ke stánku se zeleninou, abych si koupil nějaké to ovoce. Protože je to zdravé a koneckonců to člověku prospívá (vitamíny a tak dál). Mají tu ledacos. Jablka, hrušky, pomeranče, grepy, broskve, manga, švestky, třešně, hroznové víno... Co do druhů výběr slušný. Přemýšlím nad nějakým jablkem. Jabko je trvanlivé, nevadí mu příliš nepříznivých povětrnostních vlivů. Přežije i nějakej ten lehčí pád, dá se leckam zmáčknout, aniž by se s ním něco stalo. Jdu tedy k přepravce s jablky.
Náhle však zesmutním, protože je taková poloprázdná a už hodně přebraná. Ty nejlepší kusy jsou pochopitelně pryč; přišel jsem pozdě. No ale něco tu je a tak zatím vybírám očima. Při detailnějším pohledu ale zjišťuju, že ze zbylých jablek je jejich hodně omakaných, pomačkaných. Vidím i několik hodně prohnilých kusů a asi pět jablek vyloženě vyschlých. Joo, chlapče, přišel jsi pozdě, ty nejšťavnatější brali ty rychlejší před tebou.
Přepravka je rozdělena na polovinu a v té druhé je pár nádherně vypadajích jablek - jako jablka roku. Velká, lesklá, odrážející večerní světlo tržnice. Jsou ale poměrně drahé a paní prodavačka mi sděluje, že to je odrůda šlechtěná, která se hodně stříká různejma chemickejma sračkama. Na první pohled krásná jabka, až nepřirozeně hezká, jako v počítači vymodelovaná. Nicméně je velká pravděpodobnost, že takové jablko bude silně otrávené... Vizuálně krásné, ale pročpak je asi tak stříkané hnojivy...? Asi proto, že univtř už dávno třeba hnije. Jsem zklamán a už to vypadá, že si nakonec žádné jablko nevyberu. Proč bych taky měl jíst shnilé jablko, nebo jablko silně chemicky pěstěné? Jen proto, že bych si dal jablko? Ne ne.
Paní říká, že tu má i jiné ovoce. Ano, to má pravdu. Že má výborné švestky, třešně i broskve například. Odpovídám v celku milé paní, že jsem si přišel pro jablko. Nemám chuť na broskve, švestky ani na třešně, ale děkuju ji za ochotu. Nakonec odcházím od stánku bez jablka. S prázdnýma rukama. Trochu smutný a lehce hladový...
Přicházím ke stánku se zeleninou, abych si koupil nějaké to ovoce. Protože je to zdravé a koneckonců to člověku prospívá (vitamíny a tak dál). Mají tu ledacos. Jablka, hrušky, pomeranče, grepy, broskve, manga, švestky, třešně, hroznové víno... Co do druhů výběr slušný. Přemýšlím nad nějakým jablkem. Jabko je trvanlivé, nevadí mu příliš nepříznivých povětrnostních vlivů. Přežije i nějakej ten lehčí pád, dá se leckam zmáčknout, aniž by se s ním něco stalo. Jdu tedy k přepravce s jablky.
Náhle však zesmutním, protože je taková poloprázdná a už hodně přebraná. Ty nejlepší kusy jsou pochopitelně pryč; přišel jsem pozdě. No ale něco tu je a tak zatím vybírám očima. Při detailnějším pohledu ale zjišťuju, že ze zbylých jablek je jejich hodně omakaných, pomačkaných. Vidím i několik hodně prohnilých kusů a asi pět jablek vyloženě vyschlých. Joo, chlapče, přišel jsi pozdě, ty nejšťavnatější brali ty rychlejší před tebou.
Přepravka je rozdělena na polovinu a v té druhé je pár nádherně vypadajích jablek - jako jablka roku. Velká, lesklá, odrážející večerní světlo tržnice. Jsou ale poměrně drahé a paní prodavačka mi sděluje, že to je odrůda šlechtěná, která se hodně stříká různejma chemickejma sračkama. Na první pohled krásná jabka, až nepřirozeně hezká, jako v počítači vymodelovaná. Nicméně je velká pravděpodobnost, že takové jablko bude silně otrávené... Vizuálně krásné, ale pročpak je asi tak stříkané hnojivy...? Asi proto, že univtř už dávno třeba hnije. Jsem zklamán a už to vypadá, že si nakonec žádné jablko nevyberu. Proč bych taky měl jíst shnilé jablko, nebo jablko silně chemicky pěstěné? Jen proto, že bych si dal jablko? Ne ne.
Paní říká, že tu má i jiné ovoce. Ano, to má pravdu. Že má výborné švestky, třešně i broskve například. Odpovídám v celku milé paní, že jsem si přišel pro jablko. Nemám chuť na broskve, švestky ani na třešně, ale děkuju ji za ochotu. Nakonec odcházím od stánku bez jablka. S prázdnýma rukama. Trochu smutný a lehce hladový...
neděle 2. listopadu 2008
Je mi 25 let a nemám Aston Martin
Kdo všechno se nechá někam tlačit, škatulkovat a soukat?
Alfa samci. Beta samci. Svůdníci. Otloukánci. Kamarádi. Looseři. Pudovec. Hráč. Naiva. Pij pseudocolu. Poslouchej Asii 1. Choď na disco. Oblékej toto nebo toto oblečení, nikdy ne toto. Na první schůzce se chovej takto. Na prvním rande se chovej takto. Po první schůzce nepiš smsku. Na prvním rande zascoruj. Smsku piš až s třídenním zpožděním. Předstírej nezájem. Nedávej najevo sympatie. Udělej nějakou botu. Buď hnusnej. Choď do posilovny, kupuj si tento časopis a budeš cool... Vytuň si stodvacítku nebo řekni fotrovi, ať ti pořídí oktávku. Každý prázky do Chorvatskááááá!!! Obleč se celej do bílého a jdi na supercoolnejlepšínejhustšíprimafajnovou taneční šou. Choď do mekáče, káefcé a jez pizzu, pač je to kůl a bájo. Pořiď si snouba na zimu, woe. Hlavně nějakou vyvoněnou fošínku kámo. Je to cool. Nech se tetovat na lejtko. Pij gambáč. Nepracuj rukama prosim tě... Čti bulvár, ať víš, co dělaj celenuly. Udělej si melír nebo vlasy na černo. Nech si vybělit zuby a klidně i anální otvor. Ohol si všechny chlupy. Dvakrát denně. Dopoledne zásadně pij jen kapučíno se šlehačkou. Choď na kafíčko s kámoškama. Udělej něco nečekaného. Zahni. Dvakrát týdně do solárka a pak hned na manikůrku. Jedině s pekáčem buchet uděláš díru... Díru do světa. Vytrhej si chlupy z nosu. Staň se slavným. Choď na fotbal. Jedině na greenu máš budoucnost. Dívej se na ten a ten seriál. Zvětši si ho. Jedině modelky kámo! Agáta je bohyně. K osobnímu kadeřníkovi dvakrát do měsíce. Jablečným mobilem proti všem. Kdo nemá iPod, není. Ser na politiku a nechoď k volbám. S našim časákem to všechno vyhraješ...
Ani hovno.
Alfa samci. Beta samci. Svůdníci. Otloukánci. Kamarádi. Looseři. Pudovec. Hráč. Naiva. Pij pseudocolu. Poslouchej Asii 1. Choď na disco. Oblékej toto nebo toto oblečení, nikdy ne toto. Na první schůzce se chovej takto. Na prvním rande se chovej takto. Po první schůzce nepiš smsku. Na prvním rande zascoruj. Smsku piš až s třídenním zpožděním. Předstírej nezájem. Nedávej najevo sympatie. Udělej nějakou botu. Buď hnusnej. Choď do posilovny, kupuj si tento časopis a budeš cool... Vytuň si stodvacítku nebo řekni fotrovi, ať ti pořídí oktávku. Každý prázky do Chorvatskááááá!!! Obleč se celej do bílého a jdi na supercoolnejlepšínejhustšíprimafajnovou taneční šou. Choď do mekáče, káefcé a jez pizzu, pač je to kůl a bájo. Pořiď si snouba na zimu, woe. Hlavně nějakou vyvoněnou fošínku kámo. Je to cool. Nech se tetovat na lejtko. Pij gambáč. Nepracuj rukama prosim tě... Čti bulvár, ať víš, co dělaj celenuly. Udělej si melír nebo vlasy na černo. Nech si vybělit zuby a klidně i anální otvor. Ohol si všechny chlupy. Dvakrát denně. Dopoledne zásadně pij jen kapučíno se šlehačkou. Choď na kafíčko s kámoškama. Udělej něco nečekaného. Zahni. Dvakrát týdně do solárka a pak hned na manikůrku. Jedině s pekáčem buchet uděláš díru... Díru do světa. Vytrhej si chlupy z nosu. Staň se slavným. Choď na fotbal. Jedině na greenu máš budoucnost. Dívej se na ten a ten seriál. Zvětši si ho. Jedině modelky kámo! Agáta je bohyně. K osobnímu kadeřníkovi dvakrát do měsíce. Jablečným mobilem proti všem. Kdo nemá iPod, není. Ser na politiku a nechoď k volbám. S našim časákem to všechno vyhraješ...
Ani hovno.
neděle 21. září 2008
Další (snad poslední) akademický rok
Po několika měsích jsem dnes opět jel vlakem v 7:12 ze Střední (bohužel již nikoliv prázdninové) Smržovky směr Liberec, abych zahájil prvním dnem zimní semestr akademického roku 2008/2009 - bezesporu pro mne toho nejtěžšího a nejdůležitějšího.
Skončilo tak krátké období bujarých oslav, výletů, večůrků a podobných dalších radostí, kterými jsem žil v posledních dnech. Tělo jsem pořád dopoval samejma jedama, stravoval jsem se jako dobytek, skoro žádnej řád či systém, málo sportu... Začíná studium, musím začít smolit diplomovou práci, jsem stále čerstvý pětadvacátník... Co víc však, nepozoruju u sebe zatím nějakou dramatickou změnu související s tím věkovým přelomem.
Měl bych si možná stanovit několik předsevzetí: že se budu učit průběžně (pche), že si konečně ve škole najdu dívku (koneckonců je mi pětadvacet; už by to chtělo zase na někoho narazit). A už teď těm předsevzetím moc nevěřím... Těším se, ale že se něco nové dozvím (ač mi to nemusíte věřit a možná to zní strašně šprtsky), těším se na staré známé tváře informatiky, těším se na tváře nové (prvandy). Těším se na pondělní přednášky mikroekonomie 2, kde budu opticky mládnout mezi těmi několika desítkami vrstevníků - vesměs mladších. Těším se, že mi podzim a celý zimní semestr bude zpříjemňovat těch několik koncertů, na které se chystám se spolufunkery a spolujazzmany a už teď těším. Každopádně to bude všechno náročné, ale to je dobře. Člověk se aspoň nenudí.
V relevantních odkazech naleznete pár posledních zážitků z posledních dní s přáteli a kamarády, které jsem zaznamenal okem fotoaparátu :-).
relevantní odkazy:
Video: Jablko roku | Psí videodokument (skoro jako od Heleny Třeštíkové): Baryn a Fretyn | Fotky z výletu na Jičínsko | Video: Přední čeští gymnasté
Skončilo tak krátké období bujarých oslav, výletů, večůrků a podobných dalších radostí, kterými jsem žil v posledních dnech. Tělo jsem pořád dopoval samejma jedama, stravoval jsem se jako dobytek, skoro žádnej řád či systém, málo sportu... Začíná studium, musím začít smolit diplomovou práci, jsem stále čerstvý pětadvacátník... Co víc však, nepozoruju u sebe zatím nějakou dramatickou změnu související s tím věkovým přelomem.
Měl bych si možná stanovit několik předsevzetí: že se budu učit průběžně (pche), že si konečně ve škole najdu dívku (koneckonců je mi pětadvacet; už by to chtělo zase na někoho narazit). A už teď těm předsevzetím moc nevěřím... Těším se, ale že se něco nové dozvím (ač mi to nemusíte věřit a možná to zní strašně šprtsky), těším se na staré známé tváře informatiky, těším se na tváře nové (prvandy). Těším se na pondělní přednášky mikroekonomie 2, kde budu opticky mládnout mezi těmi několika desítkami vrstevníků - vesměs mladších. Těším se, že mi podzim a celý zimní semestr bude zpříjemňovat těch několik koncertů, na které se chystám se spolufunkery a spolujazzmany a už teď těším. Každopádně to bude všechno náročné, ale to je dobře. Člověk se aspoň nenudí.
V relevantních odkazech naleznete pár posledních zážitků z posledních dní s přáteli a kamarády, které jsem zaznamenal okem fotoaparátu :-).
Video: Jablko roku | Psí videodokument (skoro jako od Heleny Třeštíkové): Baryn a Fretyn | Fotky z výletu na Jičínsko | Video: Přední čeští gymnasté
pátek 29. srpna 2008
To jsou mi kočky!
Mám rád dvounohé dlouhonohé micky. Jejich krása mě vždycky inspirovala a koneckonců o nich píšu i zde občas. Pak mám rád i čtyřnohé krátkonohé micky - různě chlupaté a tak... A právě čtyřnohé micky mají svůj zbrusu nový komunitní portál.
Svět je možná trochu zvrácenej, že mají komunitní weby pejsci a teď už kočky. Ale to bude tím pokrokem, technologickým vývojem a touze hnát se pořád za něčím novým, což je dobře a fajn. Nový web pro micky, který technicky vychází z webu pro hafiky, vyčnívá nad těmi spousty skutečně zbytečných webů a komunitních pokusů... Nevěřili byste, jak překvapivě výborně funguje komunita na Hafici.cz a ta na Miciny.cz k tomu má hodně podobně solidně našlápnuto.
Ostatně i naše míca Simba si vymňoukala, že chce mít na Micinách i svůj profil... Víte, ona je vykastrovaná (nebo sterilizovaná???), takže když jde v noci ven, tak si s těma kocourama moc nezasouloží chudinka... Aspoň na tom webu ji občas nějakej virtuální kocour op..., teda: pošle nějaký ten piškot či misku žrádla, takže její život je vlastě fajn a spokojeně si na něm přede dál.
relevantní odkazy:
Miciny.cz | Simba na Miciny.cz | Hafici.cz | O funkcionalitách webu Miciny.cz
Svět je možná trochu zvrácenej, že mají komunitní weby pejsci a teď už kočky. Ale to bude tím pokrokem, technologickým vývojem a touze hnát se pořád za něčím novým, což je dobře a fajn. Nový web pro micky, který technicky vychází z webu pro hafiky, vyčnívá nad těmi spousty skutečně zbytečných webů a komunitních pokusů... Nevěřili byste, jak překvapivě výborně funguje komunita na Hafici.cz a ta na Miciny.cz k tomu má hodně podobně solidně našlápnuto.Ostatně i naše míca Simba si vymňoukala, že chce mít na Micinách i svůj profil... Víte, ona je vykastrovaná (nebo sterilizovaná???), takže když jde v noci ven, tak si s těma kocourama moc nezasouloží chudinka... Aspoň na tom webu ji občas nějakej virtuální kocour op..., teda: pošle nějaký ten piškot či misku žrádla, takže její život je vlastě fajn a spokojeně si na něm přede dál.
relevantní odkazy:
Miciny.cz | Simba na Miciny.cz | Hafici.cz | O funkcionalitách webu Miciny.cz
pátek 1. srpna 2008
Místa a vůně
Když už se stane ta nemilá věc, že po tom, co se člověk už nedokázal odstřihnout, je v tom momentě odstřihnut, začnou se dít flashbacky. Tak jako mívají flashbacky feťáci, tak mají flashbacky i zakoukaní a nebo zamilovaní lidé. Principielně to funguje stejně. V mysli vám vyvstávají hezké zážitky a vzpomínky. Je skoro jedno, jestli jsou to vzpomínky po třech letech vztahu nebo vzpomínky po měsíčním seznamování se. Živé dokážou být stejně.
Nejrychleji se asi člověk zbavuje vůní. Na ty se zapomene celkem snadno. Stačí, abyste dlouho nepotkali člověka se stejnou vůni a pak už si na ni ani nevzpomenete. S místy je to složitější v tom, že jsou vám připomínána častěji. Buď těmi místy procházíte pravidelně, nebo je vídáte v televizi, na fotkách, a nebo na ně prostě vzpomínáte. Vzpomínky se tak začnou dělit do dvou kategorií. Na ty, na které člověk vzpomíná rád, a na které nevzpomíná rád. Pak se to může ještě zkomplikovat o to, že vzpomínky jsou to hezké, ale když si na ně dotyčný/dotyčná vzpomene, začne člověk být zadumčivý mrzutý smutný. Ne všichni dokáží na hezké vzpomínky, které neměly možnost být zažívány vícekrát, myslet jen v dobrém, aniž by se na jejich tváři vyskytl náznak smutku. Z přibývajícím časem se to zlepšuje a člověk na to už tak nemyslí a ty přehrady, Karlovy mosty, zoologické zahrady, hospody, vůně piva, kostely, katedrály, vlakové a autobusové zastávky, divadla, rozhledny, kina, galerie, ulice, vůně guláše a vůně prostě bere jako nutnou součást vzpomínek. Vzpomínek jejichž rány se časem zacelí - jen to bude asi chvilku trvat.
Pak taky dost záleží na tom, jak moc fatální žena/dívka to byla. Pokud to byla femme fatale, může se z toho člověk hrabat dlouho... Patří to k tomu. Za každou srandu se určitým způsobem platí. A to nejen penězi.
Nejrychleji se asi člověk zbavuje vůní. Na ty se zapomene celkem snadno. Stačí, abyste dlouho nepotkali člověka se stejnou vůni a pak už si na ni ani nevzpomenete. S místy je to složitější v tom, že jsou vám připomínána častěji. Buď těmi místy procházíte pravidelně, nebo je vídáte v televizi, na fotkách, a nebo na ně prostě vzpomínáte. Vzpomínky se tak začnou dělit do dvou kategorií. Na ty, na které člověk vzpomíná rád, a na které nevzpomíná rád. Pak se to může ještě zkomplikovat o to, že vzpomínky jsou to hezké, ale když si na ně dotyčný/dotyčná vzpomene, začne člověk být zadumčivý mrzutý smutný. Ne všichni dokáží na hezké vzpomínky, které neměly možnost být zažívány vícekrát, myslet jen v dobrém, aniž by se na jejich tváři vyskytl náznak smutku. Z přibývajícím časem se to zlepšuje a člověk na to už tak nemyslí a ty přehrady, Karlovy mosty, zoologické zahrady, hospody, vůně piva, kostely, katedrály, vlakové a autobusové zastávky, divadla, rozhledny, kina, galerie, ulice, vůně guláše a vůně prostě bere jako nutnou součást vzpomínek. Vzpomínek jejichž rány se časem zacelí - jen to bude asi chvilku trvat.
Pak taky dost záleží na tom, jak moc fatální žena/dívka to byla. Pokud to byla femme fatale, může se z toho člověk hrabat dlouho... Patří to k tomu. Za každou srandu se určitým způsobem platí. A to nejen penězi.
úterý 8. července 2008
Definice setkání s mou ideální přítelkyní
Je to tady přátelé a drazí! Tamtadadá. Po několika letech jsem vyfinalizoval a vycizeloval přesnou definici setkání s ideální přítelkyní :-). Pracoval jsem na ni dlouho, vlastně leta. Při posledních návštěvách v restaurančích zařízeních jsme ji s Pavlem finalizovali vždy mezi čtvrtým a sedmým ležákem a důkladně ji opřipomínkovali.
Mou potencionální ideální přítelkyni mohu potkat jedině na Muchově. Při desáté verzi definice jsem si uvědomil, že jinde ideální přítelkyni těžko objevím. Hospoda, restaurační zařízení, koncert, internet, centrum města - všude zde jsou rovnoměrně rovněž mé potencionální přítelkyně rozprostřeny :-), ale s větším rizikem nějakého toho šrámu, který by definici ideální přítelkyně bortil. Ale na Muchově, tam jedině je to možné :-). (Pro ty, kteří nevědí, kde je Muchov: Muchov je skalní vyhlídka s vysílačem na Černostudničním hřebenu.)
Jak bude setkání s touto přítelkyní vypadat? Potkám ji při běhu na Muchov, kam v poslední době velmi často běhávám. Vlastně v poslední době běhám jenom tam, na Černé studnici to tak malebné není. Muchov je malebné místo uprostřed lůna přírody Jizerských hor, které kazí snad jen výhled na Tanvald... :-D.
A teď hurá definice za hezkého počasí:
Ideální přítelkyně je ta, kterou potkám samotnou po běhu půvabně upocenou, v obličeji lehce zarudlou a zadýchanou v teplém letním podvečeru na vrcholu Muchova, sedící a odpočívající, podvědomě ale nevědomky čekající právě na mě.
Já přiběhnu, uvidím ji, jak sedí na skále, zamyšleně se dívá do krajiny, odpočívá, oddychuje po náročném výběhu. Prameny vlasů, které se neposlušně z jejího culíku vytratily, přilpívají potem na jejích červených líčkách...
Přibíhám já. Najednou mě spatří. Proběhne asi dvacetivteřinový pohled z očí do očí, kdy jí již při probíhající druhé vteřině pohledu hlavou bleskne, že to je on: to je můj ideální partner. Jakmile si to uvědomí, vstane, přistoupíme k sobě, obejmeme se a v obětí zůstanem další cca minutu bez jediného zbytečného slova. Naše poty se mezitím budou mísit z trička na tričko a slunce se bude opírati do našich upocených kadeří.
V tu chvíli si oba uvědomíme, že jsme se hledali roky, ale konečně našli. Oba si rovněž uvědomíme, že je tak 99 procentní šance, že spolu zůstaneme až do smrti.
Verze druhá: definice za špatného počasí. Místo: tamtéž, při klasickém jizerskohorském počasí
Ideální přítelkyně je ta, kterou potkám samotnou po běhu půvabně upocenou, v obličeji zarudlou a zadýchanou v chladném větrném deštivém podzimním podvečeru na vrcholu Muchova, stojící (a lehce mrznoucí) a odpočívající, podvědomě ale nevědomky čekající právě na mě.
Já přiběhnu, uvidím ji, jak stojí na skále, zamyšleně se dívá do mlhy, odpočívá, oddychuje po náročném výběhu. Prameny vlasů, které se neposlušně z jejího culíku vytratili, přílpívají potem a deštěm na jejích červených zmrzlých líčkách...
Přibíhám já. Najednou mě spatří. Proběhne asi dvacetivteřinový pohled z očí do očí, kdy ji již při probíhající druhé vteřině pohledu hlavou bleskne, že to je on: to je můj ideální partner. Jakmile si to uvědomí, přistoupíme k sobě, obejmeme se a v obětí zůstanem další cca minutu bez jediného zbytečného slova, zatímco kolem nás na hřebeni šlehají blesky a hřmí hromy. Naše poty se mezitím budou mísit z šusťákovky na šusťákovku a déšť nás bude vytrvale zkrápět. Severní vítr (ano, ten, co je krůůůt) si bude pohrávat s nezbedně zašněrovanými tkaničkami naši botasek.
V tu chvíli si oba uvědomíme, že jsme se hledali roky, ale konečně našli. Oba si rovněž uvědomíme, že je tak 99 procentní šance, že spolu zůstaneme až do smrti, pokud do nás neuhodí za tu chvíli blesk :-).
A jak to bude dál?
Pak už půjde všechno jako po másle... První společná letmá pusa, první jazyk v ústech, první zcela náhodný "neumýslný" dotek pravého ňadra, ..., první společná kocovina, představení kamarádům, představení rodině, první společná rodinná oslava, první drobná hádka (jestli si ještě mám dát šestý ležák nebo již ne), garzonka, svatba, mezonetový byt, první dítě, domek u lesa s prázdnou garáží, s ojetou oktávií, druhé dítě, v garáži německý automobil premiové značky, zasazený strom, další výročí oslavené během na Muchov, další garáž pro italský sportovní automobil, první dítě do školy, druhé dítě do školy, první kocovina prvního dítětě, první kocovina druhého dítěte, maturitní plesy, děti na vš, vylétnoucí děti z hnízda, zase větší pivní pupek, zakládám si vlastní hospodu, krize středního věku mě díky ideální partnerce úspěšně míjí, důchod, vnoučata, společné pravidelné sobotní krmení kačen na Josefodolské přehradě, cesta kolem světa s místním klubem spoludůchodců-vrstevníků, mé úmrtí, úmrtí ideální partnerky a naše společné opětovné setkání na onom světě :-D. Uff :-).
relevantní odkazy pro všechny potencionální přítelkyně :-))):
Tady je, milé dívky, Muchov (kde mimojiné sídlí duch Jizerskýh hor Muhu)
Mou potencionální ideální přítelkyni mohu potkat jedině na Muchově. Při desáté verzi definice jsem si uvědomil, že jinde ideální přítelkyni těžko objevím. Hospoda, restaurační zařízení, koncert, internet, centrum města - všude zde jsou rovnoměrně rovněž mé potencionální přítelkyně rozprostřeny :-), ale s větším rizikem nějakého toho šrámu, který by definici ideální přítelkyně bortil. Ale na Muchově, tam jedině je to možné :-). (Pro ty, kteří nevědí, kde je Muchov: Muchov je skalní vyhlídka s vysílačem na Černostudničním hřebenu.)
Jak bude setkání s touto přítelkyní vypadat? Potkám ji při běhu na Muchov, kam v poslední době velmi často běhávám. Vlastně v poslední době běhám jenom tam, na Černé studnici to tak malebné není. Muchov je malebné místo uprostřed lůna přírody Jizerských hor, které kazí snad jen výhled na Tanvald... :-D.
A teď hurá definice za hezkého počasí:
Ideální přítelkyně je ta, kterou potkám samotnou po běhu půvabně upocenou, v obličeji lehce zarudlou a zadýchanou v teplém letním podvečeru na vrcholu Muchova, sedící a odpočívající, podvědomě ale nevědomky čekající právě na mě.
Já přiběhnu, uvidím ji, jak sedí na skále, zamyšleně se dívá do krajiny, odpočívá, oddychuje po náročném výběhu. Prameny vlasů, které se neposlušně z jejího culíku vytratily, přilpívají potem na jejích červených líčkách...
Přibíhám já. Najednou mě spatří. Proběhne asi dvacetivteřinový pohled z očí do očí, kdy jí již při probíhající druhé vteřině pohledu hlavou bleskne, že to je on: to je můj ideální partner. Jakmile si to uvědomí, vstane, přistoupíme k sobě, obejmeme se a v obětí zůstanem další cca minutu bez jediného zbytečného slova. Naše poty se mezitím budou mísit z trička na tričko a slunce se bude opírati do našich upocených kadeří.
V tu chvíli si oba uvědomíme, že jsme se hledali roky, ale konečně našli. Oba si rovněž uvědomíme, že je tak 99 procentní šance, že spolu zůstaneme až do smrti.
Verze druhá: definice za špatného počasí. Místo: tamtéž, při klasickém jizerskohorském počasí
Ideální přítelkyně je ta, kterou potkám samotnou po běhu půvabně upocenou, v obličeji zarudlou a zadýchanou v chladném větrném deštivém podzimním podvečeru na vrcholu Muchova, stojící (a lehce mrznoucí) a odpočívající, podvědomě ale nevědomky čekající právě na mě.
Já přiběhnu, uvidím ji, jak stojí na skále, zamyšleně se dívá do mlhy, odpočívá, oddychuje po náročném výběhu. Prameny vlasů, které se neposlušně z jejího culíku vytratili, přílpívají potem a deštěm na jejích červených zmrzlých líčkách...
Přibíhám já. Najednou mě spatří. Proběhne asi dvacetivteřinový pohled z očí do očí, kdy ji již při probíhající druhé vteřině pohledu hlavou bleskne, že to je on: to je můj ideální partner. Jakmile si to uvědomí, přistoupíme k sobě, obejmeme se a v obětí zůstanem další cca minutu bez jediného zbytečného slova, zatímco kolem nás na hřebeni šlehají blesky a hřmí hromy. Naše poty se mezitím budou mísit z šusťákovky na šusťákovku a déšť nás bude vytrvale zkrápět. Severní vítr (ano, ten, co je krůůůt) si bude pohrávat s nezbedně zašněrovanými tkaničkami naši botasek.
V tu chvíli si oba uvědomíme, že jsme se hledali roky, ale konečně našli. Oba si rovněž uvědomíme, že je tak 99 procentní šance, že spolu zůstaneme až do smrti, pokud do nás neuhodí za tu chvíli blesk :-).
A jak to bude dál?
Pak už půjde všechno jako po másle... První společná letmá pusa, první jazyk v ústech, první zcela náhodný "neumýslný" dotek pravého ňadra, ..., první společná kocovina, představení kamarádům, představení rodině, první společná rodinná oslava, první drobná hádka (jestli si ještě mám dát šestý ležák nebo již ne), garzonka, svatba, mezonetový byt, první dítě, domek u lesa s prázdnou garáží, s ojetou oktávií, druhé dítě, v garáži německý automobil premiové značky, zasazený strom, další výročí oslavené během na Muchov, další garáž pro italský sportovní automobil, první dítě do školy, druhé dítě do školy, první kocovina prvního dítětě, první kocovina druhého dítěte, maturitní plesy, děti na vš, vylétnoucí děti z hnízda, zase větší pivní pupek, zakládám si vlastní hospodu, krize středního věku mě díky ideální partnerce úspěšně míjí, důchod, vnoučata, společné pravidelné sobotní krmení kačen na Josefodolské přehradě, cesta kolem světa s místním klubem spoludůchodců-vrstevníků, mé úmrtí, úmrtí ideální partnerky a naše společné opětovné setkání na onom světě :-D. Uff :-).
relevantní odkazy pro všechny potencionální přítelkyně :-))):
Tady je, milé dívky, Muchov (kde mimojiné sídlí duch Jizerskýh hor Muhu)
středa 23. dubna 2008
Zákony schválností partnerských vztahů a jiné komplikace
Možná to znáte. Potkáte milého protějžka opačného pohlaví (abych byl světový musím dodat: nebo i stejného...), jste si sympatičtí. Velmi sympatičtí. Říkáte si, proč to nezkusit. Za to člověk v podstatě nic nedá. Možná se začnete i ujišťovat, že se do toho nenacháte ze začátku vtáhnout po uši, že si zachováte čistou chladnou hlavu, nenecháte se potopit do moře emocí, které to obvykle ze začátku přináší. Jenže pak příjde háček...
Ze začátku to jde hezky, poznáváte se, podnikáte spolu různé akce, rozumíte si. Pořád se ale dokážete dokonale myšlenkově odstřihnout. Dvě minuty po konci schůzky nebo rande po tom, co si to v hlavě zhodnotíte, jak to bylo fajn, se krásně odstřihnete myšlenkově a zase přemýšlíte a chováte se jako před tím, než jste dotyčnou/dotyčného potkali. Nemyslím, jako že si děláte úplně co chcete, ale prostě to neřešíte a pokud by se něco pokazilo, tak byste z toho možná ani nebyli smutní a plynule byste navázali na předešlý bezvztahový stav.
Jenže pak to příjde. Ráz naráz, ze dne na den a možná někdy až z minuty na minutu se jednoho krásného dne ráno probudíte, je vám teskno a první vaše myšlenka míří k vašemu čerstvému protějžku. Takovej barometr toho, že se TO zlomilo, že vás TO doběhlo, dostalo, zlomilo... Že teď už je více méně jasné, že se už tak lehce vždycky neodstřihnete, že tak rychle nebude přehazovat v hlavě tu pomyslnou vyhýbku "teď jsem spolu s partnerem" a "teď jako by vlastně partner žádný nebyl", ve smyslu, že to neřešíte. Najednou to řešíte všechno. Pomyslné riziko, že by se něco pokazilo a že to, co právě začíná, by náhle skončilo, vás prostě děsí, což jste jako nebezpečí před tím nebrali a neuvědomovali jste si to.
A v čem ten zákon schválnosti? Co je za tím za skrytý háček? Ač byste si mohli zprvu myslet, že je to vlastně dobře, že se člověk dostává pomalu do té zamilované fáze (což však nemusí nutně rovnat tomu, že dotyčného milujete), tak teď nastane ta chvíle neočekávaná, onen zákon schválnosti, že se něco šustne na druhé straně. Nejčastěji to, že si to nový partner na pomyslném druhém konci rozmyslí, zjistí něco, co před tím nezjistil, něco se stane a šlus... A co vy? No, kdyby se to stalo ještě třeba před týdnem, mávnete nad tím rukou, nasadíte si černé brýle, nasadíte cool výraz ředitele zeměkoule a s hlavou sebevědomě vztyčenou prostě jdete dál.
Jenomže se to nestalo před týdne, ale "teď". Po té "změně", co se udála ve vaší hlavě. Změna zdánlivě vlastně krásná, o kterou primárně ve vztahu jde, ale rovněž nebezpečná, že už na to tak jednoduše nezareagujete. Výjdete z toho nejčastěji jako zpráskanej hafík :-). Nedokážete se od toho odstřihnout, říct si: "no a co..., tak se stalo". Na jednu stranu o tom to vlastně je, že to bohužel a zároveň bohudík není tak jednoduché, že si to prostě nenaplánujete, že se to stane ráz na ráz. Třeba nečekaně.
Kdyby to bylo jednoduché, byla by to asi nuda :-). Ženský by neměly co řešit u kafe s kamarádkama a pánové by nemuseli zapíjet žal v hospodě. Případně opačně.
Ze začátku to jde hezky, poznáváte se, podnikáte spolu různé akce, rozumíte si. Pořád se ale dokážete dokonale myšlenkově odstřihnout. Dvě minuty po konci schůzky nebo rande po tom, co si to v hlavě zhodnotíte, jak to bylo fajn, se krásně odstřihnete myšlenkově a zase přemýšlíte a chováte se jako před tím, než jste dotyčnou/dotyčného potkali. Nemyslím, jako že si děláte úplně co chcete, ale prostě to neřešíte a pokud by se něco pokazilo, tak byste z toho možná ani nebyli smutní a plynule byste navázali na předešlý bezvztahový stav.
Jenže pak to příjde. Ráz naráz, ze dne na den a možná někdy až z minuty na minutu se jednoho krásného dne ráno probudíte, je vám teskno a první vaše myšlenka míří k vašemu čerstvému protějžku. Takovej barometr toho, že se TO zlomilo, že vás TO doběhlo, dostalo, zlomilo... Že teď už je více méně jasné, že se už tak lehce vždycky neodstřihnete, že tak rychle nebude přehazovat v hlavě tu pomyslnou vyhýbku "teď jsem spolu s partnerem" a "teď jako by vlastně partner žádný nebyl", ve smyslu, že to neřešíte. Najednou to řešíte všechno. Pomyslné riziko, že by se něco pokazilo a že to, co právě začíná, by náhle skončilo, vás prostě děsí, což jste jako nebezpečí před tím nebrali a neuvědomovali jste si to.
A v čem ten zákon schválnosti? Co je za tím za skrytý háček? Ač byste si mohli zprvu myslet, že je to vlastně dobře, že se člověk dostává pomalu do té zamilované fáze (což však nemusí nutně rovnat tomu, že dotyčného milujete), tak teď nastane ta chvíle neočekávaná, onen zákon schválnosti, že se něco šustne na druhé straně. Nejčastěji to, že si to nový partner na pomyslném druhém konci rozmyslí, zjistí něco, co před tím nezjistil, něco se stane a šlus... A co vy? No, kdyby se to stalo ještě třeba před týdnem, mávnete nad tím rukou, nasadíte si černé brýle, nasadíte cool výraz ředitele zeměkoule a s hlavou sebevědomě vztyčenou prostě jdete dál.
Jenomže se to nestalo před týdne, ale "teď". Po té "změně", co se udála ve vaší hlavě. Změna zdánlivě vlastně krásná, o kterou primárně ve vztahu jde, ale rovněž nebezpečná, že už na to tak jednoduše nezareagujete. Výjdete z toho nejčastěji jako zpráskanej hafík :-). Nedokážete se od toho odstřihnout, říct si: "no a co..., tak se stalo". Na jednu stranu o tom to vlastně je, že to bohužel a zároveň bohudík není tak jednoduché, že si to prostě nenaplánujete, že se to stane ráz na ráz. Třeba nečekaně.
Kdyby to bylo jednoduché, byla by to asi nuda :-). Ženský by neměly co řešit u kafe s kamarádkama a pánové by nemuseli zapíjet žal v hospodě. Případně opačně.
čtvrtek 6. března 2008
Proč nemám přítelkyni :-)?
Duchaplná březnová úvaha nejen o mainstreamových lidech, o dívkách, jarní touze po lásce aneb jak jsem se stal chodícím prototypem potencionálního vztahového štěstí.
Dlouho jsem přemýšlel, co zase duchaplného sem napsat, protože ne všechny asi zajímají recenze hospod, ne všechny to nadchne, což vlastně chápu. Pak jsem přemýšlel, jakou formou mám psát: jestli smířlivou v souladu s mým životním přesvědčením nebo prostě kolem sebe kopat a kopat do všeho, s čím nesouhlasím, co mě štve, čemu nemůžu přijít na kloub a co mě třeba trápí. Zjistil jsem, že to nemá cenu. Toho kopání je kolem spousta... Lepší je dívat se na svět pozitivně.
Lidé mě neustále bavěj. Skutečně. Hrozně rád poznávám nové a nové, i když můžu působit jako uzavřený člověk. Spíš preferuju, když první kroky udělá ten druhý, je to pravděpodobně částečná stydlivost. Kontinuálně a pořád se dívám a sleduju lidi, které míjím, potkávám. Nejen v běžných situacích, ale i v těch vypjatějších. Někdy si tak myslím, že by bylo zajímavé si ty pocity a to pozorování těch lidí sepisovat a dělat si takovou sondu společnosti. Ne formou bývalého estébáka, kterej dál chce lustrovat lidi a pokračovat v tom, co bylo jeho úkolem, ale čistě ze studijních důvodů.
Častokrát zjišťuju, že kohokoliv v životě potkám, tak si z té osoby něco vezmu pro sebe. Buď se inspiruji něčím pozitivním nebo se snažím vyvarovat se těch jejich negativ, protože každý má negativa. Zjistil jsem, že i já, přestože jsem na sobě dlouho viděl (a stále vidím) ta neskutečná charakterová pozitiva. Tu svou velkorysost, pokoru, smysl pro spravedlnost, cítění přírody jako mého prvotního životního hybatele (z přírody jsme vzešli, do přírody se i navrátíme), schopnost podpořit druhé lidi – dodat jim odvahu, zvýšovat jim sebevědomí... Snažit je odprostit do volovin a přiklonit k důležitým věcem, které skutečně má cenu řešit a zabývat se jimi. Párkrát se mi to povedlo a měl jsem z toho upřímně velkou radost. (Ten, kdo mě nezná, si teď možná myslí, že jsem sebejistej namachrovanej kretén. Když si to chce myslet, nechť.)
Citím třeba na sobě poslední dva týdny, že se blíží jaro. Nejen ve smyslu počasí, které skutečně neustále nevykazuje charakter zimy, ale především stav mých momentálních nálad. Prakticky kontinuálně někdy od roku 2004 od mé změny v pohledu na svět a životní priority jsem se neustále měl dobře a stále se dobře cítím. Blbost je tvrdit, že se pocitově neustále držím na horní amplitudě psychického rozpoložení. Jistěže kolikrát jsem měl menší či větší dna, ale převažovala ta pozitivní stránka. Všeobecná spokojenost. Je to dáno tím, o čem jsem psal výše. Že se snažím řešit podstatné věci a neřešit nepodstatné voloviny, ale především také to, že se na svět dívám racionálně, vážím si těch důležitých podstatných věcí. Možná je to věkem, protože právě ve věku kolem třiceti let (plus mínus sedm) se člověk cítí nejlépe a nejvíce šťastným.
Paradoxně v těchto posledních dnech na sobě pozoruju spíš tu dolní tedy zápornou amplitudu. Ne ve smyslu, že bych něco postrádal. Stále po malých částech a krocích si plním svoje sny. Hudba je neustále mým prvotním hybatelem a mou virtuální nejbližší kamarádkou, možná až přítelkyní :-). Ale vrátily se mi exvztahové flashbacky z minulosti v docela intenzivní formě, ale s tím člověk musel tak nějak počítat...
S dívkami je to většinou potíž, nebo lépe: je to stále potíž :-). Styčných ploch mezi mnou a potencionálními dívkami je jako šafránu. A ten neustálý boj v hlavě, jestli kvůli tomu snižovat laťku a svoje "nastavení" priorit, je buď bojem nekončícím nebo rovnou prohraným. To není žádná rezignace. Ale takřka dnes a denně, pokud se nezabývám školou, prací, na to myslím. Kontinuální vnitřní boj.
Pokud to zjednoduším, je prakticky nemožné a předem skoro vyloučené, že bych se mohl v blízké budoucnosti seznámit s dívkou za účelem partnerského vztahu :-). Nemožné především proto, že stále to dominantní já chce zůstat takové jako je a nechce uhnout ze svých hodnot, zásad a představ, které by mi asi přinesli lepší rating u opačného pohlaví :-). To však není přehnaná náročnost (skutečně mě nezajímají modelkoidní typy ani vzhledem a už vůbec ne myšlením...), ale touha nejít do něčeho nového jen za účelem, aby člověk do něčeho vůbec šel. Není důležitý cíl, ale cesta, kudy se člověk dá. To tvrdím.
Mainstreamoví lidé (a nemyslím to v žádném případě zle) to mají vlastně neobyčejně jednoduché v životě. Po všech stránkách. Na odreagování jim stačí lehnout si před obrazovku a sledovat v ní od reklamy na prací prášky, přes německé céčkoidní seriály až po nicnepřinášející soutěžní programy, které k nim přitečtou tehdy, kdy to médium uzná za vhodné. Pocit správného pobavení zažijí na vyhlášené diskotéce. Nemusí si například dělat hlavu tím, jak "obohacovat" obsah internetu, protože oni jeho obsah nedělají, oni ho většinou jen konzumují. A to vlastně v drtivé většině částí jejich života a oblastech, kde se pohybují. Nemusí si dělat hlavu s tím, co si poslechnou, protože jim to naservíruje jejich oblíbená radio stanice. Předloží jim to, co se líbí ostatním a co se bude líbit tedy i jim. Konzum je primární.
Skrze mainstreamové "odborné" časopisy dostávají plný servis a návod jak se stát úspěšným, hezkým, bohatým. Jak se stát tím, koho slyší v rádiu, vidí na jejich klipové stanici, či koho vídají v desáté řadě v pátém dílu jejich seriálu. Dostávají přesnou představu o tom, jak vypadá krása a jak této krásy dosáhnout. Podle této přesně definované prefabrikované předlohy pak vybírají tam, kde je velká hustota podobných nebo vlastně stejných (možná až šedě stejných...) lidí.
Mainstreamovým lidem je řečeno a předkládáno, jak mají vypadat, jak se mají oblékat. Nemusí nic vymýšlet, vše je předem stanoveno a je předem jasné. Mainstreamovým lidem je řečeno jak se chovat v důležitých životních situacích více či méně zlomových. Je jim sdělováno, jaké mají mít charakterové vlastnosti. Nebo lépe řečeno, jaké jsou ty správné charakterové životní cesty. Mainstreamovým lidem je předkládáno, kam mají jet na dovolenou, kdy opustit partnera, kdy ztropit partnerskou hádku, kdy podvést, kdy nepodvést.
Mainstreamoví lidé nemusejí mít často ani vlastní názor, protože ten správný je jim doručen skrze televizní obrazovku, časopis, nejprodávanější bulvární plátek či ostatní mainstreamové spoluobčany.
To, co by chtěli v životě dělat, mají předservírované. Skrze doporučení rodičů, známých nebo znovu skrze kvanta médií. Nejčastěji také přes jejich idoly a ikony. (Všichni například víme, co by chtěla dělat drtivá většina mainstreamových dívek...) Mainstreamovým lidem stačí méně slov a jejich menší bohatost a košatost na to, aby vyjádřili, jak se mají, co cítí a co je těší.
Nejsem mainstreamový člověk, nikdy jím nebudu a rozhodně jím být nechci. Neznamená to, že se my nemainstreamoví obyvatelé této planety máme špatně. Máme se fajn, ale v životě to máme, řekl bych, prostě o něco složitější... Chceme například kvalitu ne kvantitu. Vše, co je mainstreamovým lidem předkládáno, si musíme my tak nějak zařídit nebo udělat sami... Jít tomu víc naproti.
Bylo by špatné si z této úvahy vyvozovat, že snad proti této skupině lidí něco osobně mám. To vůbec ne. Jsou mezi nimi stejně dobří a i špatní lidé jako mezi nemainstreamovými. A rozhodně by bylo špatné si myslet, že já jsem člověk ryze spirituálního myšlení popírají ekonomické zákony konzumní společnosti, který žije v lese a jí kořínky...
Koneckonců na skoro drtivé většině lidí bychom našli určitou konzumní část jejich osobnosti. Mně nevyjímaje. Asi to už pramálokoho zajímá, protože je to takové mé již vděčně provařené téma, o kterém jsem se zmiňoval již několikrát. Ale vlastně dnes denně je to něco, co mě obklopuje a nad čím často přemýšlím.
(Vidíte. Mé texty jsou většinou delší než bývají ostatní články, protože vždy neubrzdím tok svých myšlenek a stane se z toho dlouhý elaborát nevalné kvality a občas kontroverzního poselství. A vsadím se, že až sem došla jen tak polovina Vás, čtenářů. Možná ještě méně. Většina to asi už vzdala :-), protože to chce určitou dávku energie a prostě to vydržet číst (ne vždy je to zde na mém blogu jednoduché, přiznávám). Musíte vlastní vyvinout aktvitu. O tom to taky je...)
Chtěl jsem původně psát o dívkách a dostal jsem se lehce jinam... I když to s tím vlastně úzce souvisí. Ostatně již teď slyším mnohé z vás, co si teď asi říkáte. Ano, je to především moje "chyba" určitým způsobem asi. Ale jak na mě jde to jaro, stále více si uvědomuju, že by bylo zase krásné mít několik těch zubních kartáčků...
Dlouho jsem přemýšlel, co zase duchaplného sem napsat, protože ne všechny asi zajímají recenze hospod, ne všechny to nadchne, což vlastně chápu. Pak jsem přemýšlel, jakou formou mám psát: jestli smířlivou v souladu s mým životním přesvědčením nebo prostě kolem sebe kopat a kopat do všeho, s čím nesouhlasím, co mě štve, čemu nemůžu přijít na kloub a co mě třeba trápí. Zjistil jsem, že to nemá cenu. Toho kopání je kolem spousta... Lepší je dívat se na svět pozitivně.
Lidé mě neustále bavěj. Skutečně. Hrozně rád poznávám nové a nové, i když můžu působit jako uzavřený člověk. Spíš preferuju, když první kroky udělá ten druhý, je to pravděpodobně částečná stydlivost. Kontinuálně a pořád se dívám a sleduju lidi, které míjím, potkávám. Nejen v běžných situacích, ale i v těch vypjatějších. Někdy si tak myslím, že by bylo zajímavé si ty pocity a to pozorování těch lidí sepisovat a dělat si takovou sondu společnosti. Ne formou bývalého estébáka, kterej dál chce lustrovat lidi a pokračovat v tom, co bylo jeho úkolem, ale čistě ze studijních důvodů.
Častokrát zjišťuju, že kohokoliv v životě potkám, tak si z té osoby něco vezmu pro sebe. Buď se inspiruji něčím pozitivním nebo se snažím vyvarovat se těch jejich negativ, protože každý má negativa. Zjistil jsem, že i já, přestože jsem na sobě dlouho viděl (a stále vidím) ta neskutečná charakterová pozitiva. Tu svou velkorysost, pokoru, smysl pro spravedlnost, cítění přírody jako mého prvotního životního hybatele (z přírody jsme vzešli, do přírody se i navrátíme), schopnost podpořit druhé lidi – dodat jim odvahu, zvýšovat jim sebevědomí... Snažit je odprostit do volovin a přiklonit k důležitým věcem, které skutečně má cenu řešit a zabývat se jimi. Párkrát se mi to povedlo a měl jsem z toho upřímně velkou radost. (Ten, kdo mě nezná, si teď možná myslí, že jsem sebejistej namachrovanej kretén. Když si to chce myslet, nechť.)
Citím třeba na sobě poslední dva týdny, že se blíží jaro. Nejen ve smyslu počasí, které skutečně neustále nevykazuje charakter zimy, ale především stav mých momentálních nálad. Prakticky kontinuálně někdy od roku 2004 od mé změny v pohledu na svět a životní priority jsem se neustále měl dobře a stále se dobře cítím. Blbost je tvrdit, že se pocitově neustále držím na horní amplitudě psychického rozpoložení. Jistěže kolikrát jsem měl menší či větší dna, ale převažovala ta pozitivní stránka. Všeobecná spokojenost. Je to dáno tím, o čem jsem psal výše. Že se snažím řešit podstatné věci a neřešit nepodstatné voloviny, ale především také to, že se na svět dívám racionálně, vážím si těch důležitých podstatných věcí. Možná je to věkem, protože právě ve věku kolem třiceti let (plus mínus sedm) se člověk cítí nejlépe a nejvíce šťastným.
Paradoxně v těchto posledních dnech na sobě pozoruju spíš tu dolní tedy zápornou amplitudu. Ne ve smyslu, že bych něco postrádal. Stále po malých částech a krocích si plním svoje sny. Hudba je neustále mým prvotním hybatelem a mou virtuální nejbližší kamarádkou, možná až přítelkyní :-). Ale vrátily se mi exvztahové flashbacky z minulosti v docela intenzivní formě, ale s tím člověk musel tak nějak počítat...
S dívkami je to většinou potíž, nebo lépe: je to stále potíž :-). Styčných ploch mezi mnou a potencionálními dívkami je jako šafránu. A ten neustálý boj v hlavě, jestli kvůli tomu snižovat laťku a svoje "nastavení" priorit, je buď bojem nekončícím nebo rovnou prohraným. To není žádná rezignace. Ale takřka dnes a denně, pokud se nezabývám školou, prací, na to myslím. Kontinuální vnitřní boj.
Pokud to zjednoduším, je prakticky nemožné a předem skoro vyloučené, že bych se mohl v blízké budoucnosti seznámit s dívkou za účelem partnerského vztahu :-). Nemožné především proto, že stále to dominantní já chce zůstat takové jako je a nechce uhnout ze svých hodnot, zásad a představ, které by mi asi přinesli lepší rating u opačného pohlaví :-). To však není přehnaná náročnost (skutečně mě nezajímají modelkoidní typy ani vzhledem a už vůbec ne myšlením...), ale touha nejít do něčeho nového jen za účelem, aby člověk do něčeho vůbec šel. Není důležitý cíl, ale cesta, kudy se člověk dá. To tvrdím.
Mainstreamoví lidé (a nemyslím to v žádném případě zle) to mají vlastně neobyčejně jednoduché v životě. Po všech stránkách. Na odreagování jim stačí lehnout si před obrazovku a sledovat v ní od reklamy na prací prášky, přes německé céčkoidní seriály až po nicnepřinášející soutěžní programy, které k nim přitečtou tehdy, kdy to médium uzná za vhodné. Pocit správného pobavení zažijí na vyhlášené diskotéce. Nemusí si například dělat hlavu tím, jak "obohacovat" obsah internetu, protože oni jeho obsah nedělají, oni ho většinou jen konzumují. A to vlastně v drtivé většině částí jejich života a oblastech, kde se pohybují. Nemusí si dělat hlavu s tím, co si poslechnou, protože jim to naservíruje jejich oblíbená radio stanice. Předloží jim to, co se líbí ostatním a co se bude líbit tedy i jim. Konzum je primární.
Skrze mainstreamové "odborné" časopisy dostávají plný servis a návod jak se stát úspěšným, hezkým, bohatým. Jak se stát tím, koho slyší v rádiu, vidí na jejich klipové stanici, či koho vídají v desáté řadě v pátém dílu jejich seriálu. Dostávají přesnou představu o tom, jak vypadá krása a jak této krásy dosáhnout. Podle této přesně definované prefabrikované předlohy pak vybírají tam, kde je velká hustota podobných nebo vlastně stejných (možná až šedě stejných...) lidí.
Mainstreamovým lidem je řečeno a předkládáno, jak mají vypadat, jak se mají oblékat. Nemusí nic vymýšlet, vše je předem stanoveno a je předem jasné. Mainstreamovým lidem je řečeno jak se chovat v důležitých životních situacích více či méně zlomových. Je jim sdělováno, jaké mají mít charakterové vlastnosti. Nebo lépe řečeno, jaké jsou ty správné charakterové životní cesty. Mainstreamovým lidem je předkládáno, kam mají jet na dovolenou, kdy opustit partnera, kdy ztropit partnerskou hádku, kdy podvést, kdy nepodvést.
Mainstreamoví lidé nemusejí mít často ani vlastní názor, protože ten správný je jim doručen skrze televizní obrazovku, časopis, nejprodávanější bulvární plátek či ostatní mainstreamové spoluobčany.
To, co by chtěli v životě dělat, mají předservírované. Skrze doporučení rodičů, známých nebo znovu skrze kvanta médií. Nejčastěji také přes jejich idoly a ikony. (Všichni například víme, co by chtěla dělat drtivá většina mainstreamových dívek...) Mainstreamovým lidem stačí méně slov a jejich menší bohatost a košatost na to, aby vyjádřili, jak se mají, co cítí a co je těší.
Nejsem mainstreamový člověk, nikdy jím nebudu a rozhodně jím být nechci. Neznamená to, že se my nemainstreamoví obyvatelé této planety máme špatně. Máme se fajn, ale v životě to máme, řekl bych, prostě o něco složitější... Chceme například kvalitu ne kvantitu. Vše, co je mainstreamovým lidem předkládáno, si musíme my tak nějak zařídit nebo udělat sami... Jít tomu víc naproti.
Bylo by špatné si z této úvahy vyvozovat, že snad proti této skupině lidí něco osobně mám. To vůbec ne. Jsou mezi nimi stejně dobří a i špatní lidé jako mezi nemainstreamovými. A rozhodně by bylo špatné si myslet, že já jsem člověk ryze spirituálního myšlení popírají ekonomické zákony konzumní společnosti, který žije v lese a jí kořínky...
Koneckonců na skoro drtivé většině lidí bychom našli určitou konzumní část jejich osobnosti. Mně nevyjímaje. Asi to už pramálokoho zajímá, protože je to takové mé již vděčně provařené téma, o kterém jsem se zmiňoval již několikrát. Ale vlastně dnes denně je to něco, co mě obklopuje a nad čím často přemýšlím.
(Vidíte. Mé texty jsou většinou delší než bývají ostatní články, protože vždy neubrzdím tok svých myšlenek a stane se z toho dlouhý elaborát nevalné kvality a občas kontroverzního poselství. A vsadím se, že až sem došla jen tak polovina Vás, čtenářů. Možná ještě méně. Většina to asi už vzdala :-), protože to chce určitou dávku energie a prostě to vydržet číst (ne vždy je to zde na mém blogu jednoduché, přiznávám). Musíte vlastní vyvinout aktvitu. O tom to taky je...)
Chtěl jsem původně psát o dívkách a dostal jsem se lehce jinam... I když to s tím vlastně úzce souvisí. Ostatně již teď slyším mnohé z vás, co si teď asi říkáte. Ano, je to především moje "chyba" určitým způsobem asi. Ale jak na mě jde to jaro, stále více si uvědomuju, že by bylo zase krásné mít několik těch zubních kartáčků...
pátek 21. prosince 2007
Dámská volenka
Jak se tak dívám, tak poslední dobou se z mého blogu nějak vytratily články s "osobní tématikou". Prostě s tématikou, co se děje nového v mém životě. Možná je to tím, že se nic extra na tomto poli neděje, i to je možné... ;-).
Je to zvláštní, já občas něco napíšu, ale pak se mi to zdá jako hodně velká krávovina, blbost a zbytečnost, že to prostě nevydám a zůstane to dál ve složce "blog-nevydané", která je daleko obsáhlejší než složka "blog-vydané". Poslední z takového tématu je z listopadu. Možná by se slušelo zrovna v tomhle těsně předvánočním čase se nad sebou zamyslet, co a jak dál bude člověk dělat nebo tak. S blížícím se koncem roku se také pro většinu lidí otevírá ta každoroční nádherná možnost na nějaké to osobní životní předevzetí, čemuž já opravdu nerozumím. Když někdo chce s něco ukončit nebo naopak začít, proč to nechávat na závěr roku? Jen kvůli té symbolice? Nebo je to částečně alibisticky tím, že taková chvíle je jen jednou a tím pádem trvá další "dlouhý" rok, než si člověk může stanovit předsevzetí znovu nebo nové? (Všimněte si, že ke konci roku – hlavně v prosinci – se v reklamních blocích objevují čím dál více reklamy na všechny preparáty, které pamáhají přestat kouřit.)
Předsevzetí si nedávám. Nepamatuju si na nějaké konkrétnější za poslední roky. Pokud na sobě začnu pozorovat nešvar, snažím se ho odstranit prostě nějak promptněji. Netřeba čekat na 1.1. A kdyby jste se mě zeptali, jestli si dám nějaké do roku 2008, tak odpovím prostě, že nedám. Jaké bych si taky měl dát? Co dělám špatně? Co mi chybí? V čem bych se měl zlepšit? (Ne, nejsem dokonalý egoista. Buď jen nevím, nebo mi dlouho už nikdo pořádně nenastavil zrcadlo.)
Moje hlavní "práce" je škola. To je životní priorita už dlouhá léta a ještě chvíli bude. To, že občas od mých kamarádů slýchávám dotazy, kdy si najdu konečně nějakou babu, nějak dělám, že to neslyším. Za prvé je to čím dál tím těžší si v dnešní době někoho najít, i přestože způsoby a prostředky se zlehčují (moderní způsoby komunikace...). Pokud bych se tím měl opravdu vážně zabírat, byla by to doslova "práce" jako to chození do školy.
Ne, není to moje lenost, že pro to vlastně skoro nic nedělám, jen holt je to prostě strašně náročné. Částečně tím, že člověk má určité hodnoty, na kterých si zakládá. Částečně proto, že intuitivně k sobě člověk hledá toho, kdo by mu mohl být blízký. Vztah od vztahu a s přibývajícími léty (a rozumem) je člověk v tom vybírání prostě důslednější a vybíravější; nebere "vše, co mu pod ruku příjde". Nevybere něco jen proto, aby vybral. Ano, dovedu si teď představit pár z vás, co si mumlaj pro sebe, že možná v tom je má chyba, že jsem člověk náročnej, a že jednou budu muset slevit ze svých požadavků. Jenže moje náročnost není primárně vizuální. O krásu tu nejde, i když na první pohled a dojem v tom základ pochopitelně být částečně musí (já tomu spíš ale říkám "osobní kouzlo"). Jde především o charakter a najít ho, je těžké. Po světě totiž nechodí miliony či desítky miliónů slečen jako je Klára. Jsou jich jednotky a za svůj život jsem takových potkal, že bych je napočítal klidně jen na prstech jedné ruky (a klidně i po nějakém tom lehčím úrazu cirkulárkou). Druhá věc je ta, že spousta (mně se dokonce zdá, že drtivá většina) potencionálních slečen, se kterými bych se mohl seznámit a něco třebas podniknout, je zadaných. Je to na jednu stranu logické. A já mám takovou svojí zásadu, kterou jsem neporušil, neporušuji a myslím, že ji ani porušovat nebudu a sice, že pokud je holka zadaná, je to pro mě passé. Ač známá hláška hlásá: "každá holka někoho má, dokud není s tebou". Pro mě je to fatální překážka, kterou prostě překonávat nehodlám. Nikoliv z pohodlnosti, ale z principu (někdy příště třeba vysvětlím). Když už, tak je to na tom druhém, co s tím udělá. Protože de facto překážka je na straně slečny nikoliv na straně mé :-))).
Takže moje dřívější částečně snažení, které nikam nevedlo, mělo za následek můj současný stav pasivní rezistence :-). Jediné, co zůstává, jsou mé otevřené oči (i přesto, že vidím hovno a pořízení brýlí je můj první velký osobní úkol do roku 2008), takže dění jako sleduju dále :-), ale na nějaké hlubší aktivity se skutečně necejtím a asi je podnikat nebudu. Napsal jsem to snad stokrát, možná víckrát, že mě nebaví zakonzervovaný dlouholetý prudérní názor, že iniciativa má vycházet z pánské strany. Tedy pánská volenka. Pche. Prostě ne! Nikoliv, já to už odmítám! Dámy pořád křičí a chtějí rovnoprávnost na všech frontách, tak nechť! Zkuste, milé slečny, udělat určitej první krok vy samy! Ať vidíte, jak to je mnohdy stresující, "nebezpečné", lehce ponižující, nejisté, těžké...
Tak a máte to. Trvalo to, ale zase něco do té rubriky ze života přibylo :-).
Je to zvláštní, já občas něco napíšu, ale pak se mi to zdá jako hodně velká krávovina, blbost a zbytečnost, že to prostě nevydám a zůstane to dál ve složce "blog-nevydané", která je daleko obsáhlejší než složka "blog-vydané". Poslední z takového tématu je z listopadu. Možná by se slušelo zrovna v tomhle těsně předvánočním čase se nad sebou zamyslet, co a jak dál bude člověk dělat nebo tak. S blížícím se koncem roku se také pro většinu lidí otevírá ta každoroční nádherná možnost na nějaké to osobní životní předevzetí, čemuž já opravdu nerozumím. Když někdo chce s něco ukončit nebo naopak začít, proč to nechávat na závěr roku? Jen kvůli té symbolice? Nebo je to částečně alibisticky tím, že taková chvíle je jen jednou a tím pádem trvá další "dlouhý" rok, než si člověk může stanovit předsevzetí znovu nebo nové? (Všimněte si, že ke konci roku – hlavně v prosinci – se v reklamních blocích objevují čím dál více reklamy na všechny preparáty, které pamáhají přestat kouřit.)
Předsevzetí si nedávám. Nepamatuju si na nějaké konkrétnější za poslední roky. Pokud na sobě začnu pozorovat nešvar, snažím se ho odstranit prostě nějak promptněji. Netřeba čekat na 1.1. A kdyby jste se mě zeptali, jestli si dám nějaké do roku 2008, tak odpovím prostě, že nedám. Jaké bych si taky měl dát? Co dělám špatně? Co mi chybí? V čem bych se měl zlepšit? (Ne, nejsem dokonalý egoista. Buď jen nevím, nebo mi dlouho už nikdo pořádně nenastavil zrcadlo.)
Moje hlavní "práce" je škola. To je životní priorita už dlouhá léta a ještě chvíli bude. To, že občas od mých kamarádů slýchávám dotazy, kdy si najdu konečně nějakou babu, nějak dělám, že to neslyším. Za prvé je to čím dál tím těžší si v dnešní době někoho najít, i přestože způsoby a prostředky se zlehčují (moderní způsoby komunikace...). Pokud bych se tím měl opravdu vážně zabírat, byla by to doslova "práce" jako to chození do školy.
Ne, není to moje lenost, že pro to vlastně skoro nic nedělám, jen holt je to prostě strašně náročné. Částečně tím, že člověk má určité hodnoty, na kterých si zakládá. Částečně proto, že intuitivně k sobě člověk hledá toho, kdo by mu mohl být blízký. Vztah od vztahu a s přibývajícími léty (a rozumem) je člověk v tom vybírání prostě důslednější a vybíravější; nebere "vše, co mu pod ruku příjde". Nevybere něco jen proto, aby vybral. Ano, dovedu si teď představit pár z vás, co si mumlaj pro sebe, že možná v tom je má chyba, že jsem člověk náročnej, a že jednou budu muset slevit ze svých požadavků. Jenže moje náročnost není primárně vizuální. O krásu tu nejde, i když na první pohled a dojem v tom základ pochopitelně být částečně musí (já tomu spíš ale říkám "osobní kouzlo"). Jde především o charakter a najít ho, je těžké. Po světě totiž nechodí miliony či desítky miliónů slečen jako je Klára. Jsou jich jednotky a za svůj život jsem takových potkal, že bych je napočítal klidně jen na prstech jedné ruky (a klidně i po nějakém tom lehčím úrazu cirkulárkou). Druhá věc je ta, že spousta (mně se dokonce zdá, že drtivá většina) potencionálních slečen, se kterými bych se mohl seznámit a něco třebas podniknout, je zadaných. Je to na jednu stranu logické. A já mám takovou svojí zásadu, kterou jsem neporušil, neporušuji a myslím, že ji ani porušovat nebudu a sice, že pokud je holka zadaná, je to pro mě passé. Ač známá hláška hlásá: "každá holka někoho má, dokud není s tebou". Pro mě je to fatální překážka, kterou prostě překonávat nehodlám. Nikoliv z pohodlnosti, ale z principu (někdy příště třeba vysvětlím). Když už, tak je to na tom druhém, co s tím udělá. Protože de facto překážka je na straně slečny nikoliv na straně mé :-))).
Takže moje dřívější částečně snažení, které nikam nevedlo, mělo za následek můj současný stav pasivní rezistence :-). Jediné, co zůstává, jsou mé otevřené oči (i přesto, že vidím hovno a pořízení brýlí je můj první velký osobní úkol do roku 2008), takže dění jako sleduju dále :-), ale na nějaké hlubší aktivity se skutečně necejtím a asi je podnikat nebudu. Napsal jsem to snad stokrát, možná víckrát, že mě nebaví zakonzervovaný dlouholetý prudérní názor, že iniciativa má vycházet z pánské strany. Tedy pánská volenka. Pche. Prostě ne! Nikoliv, já to už odmítám! Dámy pořád křičí a chtějí rovnoprávnost na všech frontách, tak nechť! Zkuste, milé slečny, udělat určitej první krok vy samy! Ať vidíte, jak to je mnohdy stresující, "nebezpečné", lehce ponižující, nejisté, těžké...
Tak a máte to. Trvalo to, ale zase něco do té rubriky ze života přibylo :-).
středa 17. října 2007
Výběrové řízení: Hledá se funková a/nebo jazzová dívka Zn.: Na poloviční nebo celý úvazek.
Hledám slečnu k bližšímu seznámení, která poslouchá funk nebo jazz a z nich odvozené příbuzné styly. V ideálním případě pak oba tyto hudební styly. Přikládám níže uvedený kráťoučký seznam jednoduchých kritérií.
Jaká jednoduchá kritérie musí/by měla funková/jazzová slečna splňovat:
1) Hezká a s osobním kouzlem (kouzlo is required)
2) Vysokoškolačka
3) Hodná chytrá pravdomluvná obětavá věrná skromná laskavá citlivá pracovitá a stylová
4) Sportovního založení
5) Veselá a především do nepohody (do deště, do bláta, do vlaku, do opožděného vlaku...)
6) Oblíbené hudební styly: funk, jazz, kvalitní pop, eventuelně rock (doplňkově)
7) Aby jí chutnalo pivo (ale aby to nebyla zas pivařka, která by mě každej večer přechlastala)
8) Aby vlastnila fialový Rolls-Royce Phantom, kterým budeme jezdit na funkové/jazzové koncerty a párty po celé republice
9) S výtvarným a/nebo hudebním cítěním (např. architektka, fotografka, grafička, malířka, houslistka, klavíristka, saxofonistka...)
10) Aby nesplňovala nějakou z položek v tomto článku
11) S desetihektarovou zahradou s bílým tygrem a dvacetihektarovým lesem (smrkový popřípadě borovicový)
12) Tak bohatá srdcem a financemi, abych se mohl stát jejím zlatokopem a otrokem
13) Aby bydlela v přírodě (rollse může parkovat u lesa)
14) S chatou na Malé Skále, St Tropez a jednou ještě v Alpách (ideálně ve Svatém Mořici)
15) Aby měla ráda přírodu, chození a drápání se po horách
16) Na levém rameni s vytetovaným bufallo manem a na pravém s vytetovaným Symbolem
Výběrové řízení (neboli tendr) proběhne 14.11. 2007 na koncertě J.A.R. v Lidových sadech v Liberci :-). Výsledek výběrového řízení bude řádně vyvěšen na tomto blogu do konce roku 2007. Zájemkyně nechť příjdou fialově odděny a přinesou následující (fialové phantomy nechť přistaví ke vchodu do Lidových sadů):
-kompletní seznam originálních CD
-kompletní seznam vypálených alb na papíru o velikosti 1x1 cm
-s bookletem své nejoblíbenější desky
-s památníčkem a propisovačkou
Ne, nejsem náročný :-D. Budu se těšit. Let love be your energy...
Jaká jednoduchá kritérie musí/by měla funková/jazzová slečna splňovat:
1) Hezká a s osobním kouzlem (kouzlo is required)
2) Vysokoškolačka
3) Hodná chytrá pravdomluvná obětavá věrná skromná laskavá citlivá pracovitá a stylová
4) Sportovního založení
5) Veselá a především do nepohody (do deště, do bláta, do vlaku, do opožděného vlaku...)
6) Oblíbené hudební styly: funk, jazz, kvalitní pop, eventuelně rock (doplňkově)
7) Aby jí chutnalo pivo (ale aby to nebyla zas pivařka, která by mě každej večer přechlastala)
8) Aby vlastnila fialový Rolls-Royce Phantom, kterým budeme jezdit na funkové/jazzové koncerty a párty po celé republice
9) S výtvarným a/nebo hudebním cítěním (např. architektka, fotografka, grafička, malířka, houslistka, klavíristka, saxofonistka...)
10) Aby nesplňovala nějakou z položek v tomto článku
11) S desetihektarovou zahradou s bílým tygrem a dvacetihektarovým lesem (smrkový popřípadě borovicový)
12) Tak bohatá srdcem a financemi, abych se mohl stát jejím zlatokopem a otrokem
13) Aby bydlela v přírodě (rollse může parkovat u lesa)
14) S chatou na Malé Skále, St Tropez a jednou ještě v Alpách (ideálně ve Svatém Mořici)
15) Aby měla ráda přírodu, chození a drápání se po horách
16) Na levém rameni s vytetovaným bufallo manem a na pravém s vytetovaným Symbolem
Výběrové řízení (neboli tendr) proběhne 14.11. 2007 na koncertě J.A.R. v Lidových sadech v Liberci :-). Výsledek výběrového řízení bude řádně vyvěšen na tomto blogu do konce roku 2007. Zájemkyně nechť příjdou fialově odděny a přinesou následující (fialové phantomy nechť přistaví ke vchodu do Lidových sadů):
-kompletní seznam originálních CD
-kompletní seznam vypálených alb na papíru o velikosti 1x1 cm
-s bookletem své nejoblíbenější desky
-s památníčkem a propisovačkou
Ne, nejsem náročný :-D. Budu se těšit. Let love be your energy...
pondělí 1. října 2007
Jaké pak jsou vlastně české dívky?
Spíš lehce povrchová než hloubková studie do chování českých dívek
K narozeninám jsem mimo jiné dostal takovou knížku. No knížku, spíš je to taková publikace. Když jsem ji rozbalil a viděl její název (Jak ulovit ženu), trošku jsem se, přiznávám, zděsil. První, co mě napadlo, byl fakt, že se rodina strachuje o můj dosavadní stav, resp. že mi chce snad poradit s výběrem eventuální budoucí přítelkyně. Naštěstí mě hned uklidnili tím, že se jedná spíš o takovou srandaknížku, tedy srandapublikaci. Vtipné je, že obal té knihy opravdu spíš na člověka zapůsobí seriózním dojmem "kuchařky pro navázání vztahu".
Napsal ji Stewart Ferris a z britského originálu How To Chat – Up Women ji – k mému pozdějšímu velkému překvapení – přeložila žena (Jitka Mašková). Pustil jsem se do čtení a musím se přiznat, že jsem se styděl si ji číst v zaplněnějším dopravním prostředku :-). Právě proto, jak vypadá její obal. Je to primárně především velká sranda, druhak se nedá brát prakticky vůbec vážně (vážně se dá brát tak 15% jejího obsahu), takže pokud by si ji někdo chtěl koupit s tím, že ho nalákal obal (pánové) a řekl si, že by se konečně mohlo zvrátit období neúspěchů v období úspěchů a odhánění velkého zájmu žen plácačkou na mouchy, tak ať si ji nekupujou a aspoň ušetří. Knížka prostě neporadí, ale pobaví. To ano.
Stewart Ferris je asi pěknej floutek, klasickej chlap s klasickým myšlením chlapa, pokud to tedy nebyla jen stylizace pro potřeby sepsání této publikace. Ostatně na to i docela vypadá...
O té knize jsem až tak psát ale nechtěl, protože – až na několik skutečně vydařených výbuchů smíchu – jsem si z ní neodnesl žádnou (!) radu :-))). Snad jen to, že člověk má stejně zůstat sám sebou a v tom případě ženu nikdy nezíská, nebo sám sebou nezůstat a nezíská ji rovněž.
Dospěl jsem třeba k názoru (a ani ne tak z vlastní zkušenosti), že sblížení s dívkou mladší je v podstatě sebevražda nebo minimálně riziko cholerických stavů, několika probdělých nocí a hlavně ztráta času (a peněz). Žádná za to nestojí. Na mladších dívkách je exkluzivní často jen jejich vzhled, krásná pevná a hebká broskvoidní pleť. Tím to ale skutečně končí.
S mladší dívkou se nelze na něčem pevně domluvit; mladší dívká nemá absolutně pojem o čase a časový údaj 15:30 znamená veškerý možný časový údaj jen ne půl čtvrté. Mladší dívka to nemá v hlavě srovnané. Mladší dívka si potřebuje ve velké většině případů dokazovat svojí rádoby dospělost kouřením cigaret. Mladší dívka je skoro vždy členkou určité skupiny / partičky kamarádů, jejichž setkáním a aktivitám nemůže normální člověk nikdy porozumět a pochopit jejich smysl. Mladší dívce dá eventuelní vztah se starším klukem jen možnost nahlédnout do světa, ve kterém by se ocitla sama až za "pár let", je to tedy pro ní hlavně způsob určité exkluzivity vůči svým ošklivějším (či méně pohledným) kamarádkám a vrstevníkům obecně. Mladší dívka má starostlivou mámu, která si myslí, že starší chlapec je čtyřikrát větší kriminálník a zločinec než deset vrstevníků její dcerky, kteří nevyšli základní popřípadě střední školu a na vysvědčení mají z chování známku dvě a horší. Mladší dívka věčně nemá kredit a není tak schopná komunikace. (Pokud ho má, nepropíše ho s eventuelním starším přítelem, ale spíše s největším dealerem trávy v prvním ročníku.) Mladší dívky neposlouchají jazz. Mladší dívky neposlouchají funk. Mladší dívky nejezdí vlakem. Mladší dívky nejezdí autobusem. Už vůbec nechodí pěšky, nechodí na výlety, nemají rádi přírodu. Mladší dívky jezdí zásadně pouze značně vytuněnými stodvacítkami sotva osmnáctiletých kamarádů v podnapilém stavu na a z diskotéky. Mladší dívce sousloví "posekaná tráva" bude spíše iniciovat v hlavě fakt, že "tráva je již sklizena a připravena pro zabalení do jointu" než to, že prostě někdo posekal zahradu sekačkou. Mladší dívka neuzná svojí chybu. Mladší dívku nelze přimět k přemýšlení nad svým prazvláštním chováním. Mladší dívka je v drtivé většině případů v pubertě, což hovoří za vše.
Co z toho pro nás plyne? Ani si to netroufám představovat. Mladší dívky prostě nejsou nic pro nás. Pokud jsem se já teď těžce zmýlil a existují nějaké, které nesplňují alespoň 70% výše uvedených vlastností, očekávám jejich reakci na moji e-mailové adrese (michal_hanisch at yahoo.co.uk). Jen doufám, že klukům v Yahoo nespadnou mailové servery zahlcením...
relevantní odkazy:
Stewart Ferris | Knížu kupujte zde (pokud tedy chcete)
K narozeninám jsem mimo jiné dostal takovou knížku. No knížku, spíš je to taková publikace. Když jsem ji rozbalil a viděl její název (Jak ulovit ženu), trošku jsem se, přiznávám, zděsil. První, co mě napadlo, byl fakt, že se rodina strachuje o můj dosavadní stav, resp. že mi chce snad poradit s výběrem eventuální budoucí přítelkyně. Naštěstí mě hned uklidnili tím, že se jedná spíš o takovou srandaknížku, tedy srandapublikaci. Vtipné je, že obal té knihy opravdu spíš na člověka zapůsobí seriózním dojmem "kuchařky pro navázání vztahu".
Napsal ji Stewart Ferris a z britského originálu How To Chat – Up Women ji – k mému pozdějšímu velkému překvapení – přeložila žena (Jitka Mašková). Pustil jsem se do čtení a musím se přiznat, že jsem se styděl si ji číst v zaplněnějším dopravním prostředku :-). Právě proto, jak vypadá její obal. Je to primárně především velká sranda, druhak se nedá brát prakticky vůbec vážně (vážně se dá brát tak 15% jejího obsahu), takže pokud by si ji někdo chtěl koupit s tím, že ho nalákal obal (pánové) a řekl si, že by se konečně mohlo zvrátit období neúspěchů v období úspěchů a odhánění velkého zájmu žen plácačkou na mouchy, tak ať si ji nekupujou a aspoň ušetří. Knížka prostě neporadí, ale pobaví. To ano.
Stewart Ferris je asi pěknej floutek, klasickej chlap s klasickým myšlením chlapa, pokud to tedy nebyla jen stylizace pro potřeby sepsání této publikace. Ostatně na to i docela vypadá...
O té knize jsem až tak psát ale nechtěl, protože – až na několik skutečně vydařených výbuchů smíchu – jsem si z ní neodnesl žádnou (!) radu :-))). Snad jen to, že člověk má stejně zůstat sám sebou a v tom případě ženu nikdy nezíská, nebo sám sebou nezůstat a nezíská ji rovněž.
Dospěl jsem třeba k názoru (a ani ne tak z vlastní zkušenosti), že sblížení s dívkou mladší je v podstatě sebevražda nebo minimálně riziko cholerických stavů, několika probdělých nocí a hlavně ztráta času (a peněz). Žádná za to nestojí. Na mladších dívkách je exkluzivní často jen jejich vzhled, krásná pevná a hebká broskvoidní pleť. Tím to ale skutečně končí.
S mladší dívkou se nelze na něčem pevně domluvit; mladší dívká nemá absolutně pojem o čase a časový údaj 15:30 znamená veškerý možný časový údaj jen ne půl čtvrté. Mladší dívka to nemá v hlavě srovnané. Mladší dívka si potřebuje ve velké většině případů dokazovat svojí rádoby dospělost kouřením cigaret. Mladší dívka je skoro vždy členkou určité skupiny / partičky kamarádů, jejichž setkáním a aktivitám nemůže normální člověk nikdy porozumět a pochopit jejich smysl. Mladší dívce dá eventuelní vztah se starším klukem jen možnost nahlédnout do světa, ve kterém by se ocitla sama až za "pár let", je to tedy pro ní hlavně způsob určité exkluzivity vůči svým ošklivějším (či méně pohledným) kamarádkám a vrstevníkům obecně. Mladší dívka má starostlivou mámu, která si myslí, že starší chlapec je čtyřikrát větší kriminálník a zločinec než deset vrstevníků její dcerky, kteří nevyšli základní popřípadě střední školu a na vysvědčení mají z chování známku dvě a horší. Mladší dívka věčně nemá kredit a není tak schopná komunikace. (Pokud ho má, nepropíše ho s eventuelním starším přítelem, ale spíše s největším dealerem trávy v prvním ročníku.) Mladší dívky neposlouchají jazz. Mladší dívky neposlouchají funk. Mladší dívky nejezdí vlakem. Mladší dívky nejezdí autobusem. Už vůbec nechodí pěšky, nechodí na výlety, nemají rádi přírodu. Mladší dívky jezdí zásadně pouze značně vytuněnými stodvacítkami sotva osmnáctiletých kamarádů v podnapilém stavu na a z diskotéky. Mladší dívce sousloví "posekaná tráva" bude spíše iniciovat v hlavě fakt, že "tráva je již sklizena a připravena pro zabalení do jointu" než to, že prostě někdo posekal zahradu sekačkou. Mladší dívka neuzná svojí chybu. Mladší dívku nelze přimět k přemýšlení nad svým prazvláštním chováním. Mladší dívka je v drtivé většině případů v pubertě, což hovoří za vše.
Co z toho pro nás plyne? Ani si to netroufám představovat. Mladší dívky prostě nejsou nic pro nás. Pokud jsem se já teď těžce zmýlil a existují nějaké, které nesplňují alespoň 70% výše uvedených vlastností, očekávám jejich reakci na moji e-mailové adrese (michal_hanisch at yahoo.co.uk). Jen doufám, že klukům v Yahoo nespadnou mailové servery zahlcením...
relevantní odkazy:
Stewart Ferris | Knížu kupujte zde (pokud tedy chcete)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
