Proč (taky) s nikým nechodíme...

Nakonec to možná ani není tím, že se bojíme toho, co sami chceme, možná to je vlastní strach z reakce našich blízkých na to, co si domů vlastně přivedeme...

A hned se musím omluvit všem, co to vzali doslova. A ano. Myslel jsem to vlastně částečně tak. I přesto, že jsme úspěšní zaměstnanci nadnárodních firem, manažeři kdečeho a kdekoho, že naprosto víme, co přesně chceme a co nechceme, tak i tak je na nás vyvíjen podvědomý nenápadný nátlak na to, co je nám hodno a co nás již hodno není... O to větší tlak je to v případě, že člověk vyrůstá v harmonické rodině, kde se nedějí rozvody, rozkoly manželství, kde se rodina pravidelně schází a tak dále.

Před pěti, možná šesti, lety jsem - na tehdejší blog na službě bloguje.cz, na kterou v dnešním světě nemám půl důvodu odkazovat - napsal v celku hezký příspěvek o několika kartáčcích na zuby. Pokud to rychle shrnu, tak celé to bylo o tom, že jsem spekuloval o tom, že čím více člověk má svých zubních kartáčků na více místech, tím více je vlastně oblíben; nebo tím na víc míst patří a na více míst se může vracet. V té době jsem měl kartáček doma, na koleji v Liberci a ten třetí byl v Poniklé.

Bylo to v době, kdy jsem byl šťastně zamilovaný do dívky, o které jsem o dva roky (to už jsme bohužel spolu nebyli) později tvrdil, že kdybych ji potkal o tři/čtyři roky později, tak bych si ji snad i vzal. Je to sice napříč písničce Máří Rottrové: Měli jsme se potkat dřív, ale dodnes si na tom trvám, ač to dnes nemá a ani nemá mít žádný vliv. V tomto případě jsme se skutečně měli potkat o pár let později. Dnes nad tím však skutečně netřeba smutnit.

Nevím, asi to není důvod, proč s nikým nejsme, proč s nikým nechodíme... Nechce se mi ale věřit tomu, že by si snad někdo myslel to, že je to tím, že mám/e přehnané nároky. Vůbec. Částečně připouštím fakt, že to může být laťkou, kterou nechceme podlézat. Ano.

To prostě musí přijít samo. Takový protějšek se prostě musí vynořit, z nenadání vyloupnout... Takovou dívku si člověk musí uvědomit, poznat, rozpoznat. Uvidět/všimnou si osobního kouzla a je to tam :-)!

Mám rozhodně právo mít tři kartáčky. Každý má to právo! Definitivně. Definitivně proti heslu s láskou jsouce vychcat se jdouce. Dva lidi patřej k sobě. Definitivně. Bylo to tak, je a bude. A nikoliv, skutečně to nechci a nebudu svalovat na reakce starších, co si domů přivedeme...

Ono ve finále je vlastně každý svým štěstím strůjce...