Během těch let jsem zažil asi šest zdražení a jednu výměnu šéfredaktora, protože v začátcích jeden z nejstarších českých motoristických časopisů u nás vedl Milan Jozíf.
Možná stojí za úvahu, jak se můj vztah k automobilům za ty roky změnil. Řekl bych, že podstatně. Před těmi 15 lety byla auta a vše kolem nich můj největší koníček. Dokonale jsem se v nich vyznal, rozuměl jsem, jak fungují, rozeznával jsem jednotlivé modely, znal jsem kompletní motorizace, stupně výbavy... Vedlo to až do takových detailů, že jsem poznal auto jen podle kliky dveří... A každým koncem měsíce jsem nedočkavě očekával dalši číslo.
Přímo úměrně, jak jsem poznával a začal mě internet zaměstnávat, jsem postupně ztrácel mít přehled. Ač jsem pořád měl (a mám) oblíbené značky a konkrétní designerské dílny, tak auta již mým koníčkem nejsou. Daleko víc už je beru jako prostředek, jak se dostat z místa A do místa B. Podobný přistup měl ostatně i můj strýc.
Pakliže někomu ten koníček a ta láska zůstala a s prvními ušetřenými financemi z prvních zaměstnání bylo skvělé si splnit klukovské sny a pořídit si svoje první auto, mě to vlastně opustilo. Čtu si o autech dál na internetu, občas se podívam, jaké auto zase zničí Jeremy Clarkson v Top Gearu, ale už se zdaleka tak neorientuju jako dřív.
A zatímco se Tom Hyan skoro v každém druhém úvodníku rozčiluje, že na autosalonech o konceptech nejsou detailní informace, a že automobilky staví identické vozy bez duše lišící se akorát logem a propagací, nebo že se staví cyklostezky a pěší zóny, do kterých auta nemohou vjíždět, mě zase daleko víc trápí, že v Praze auta do práce jezdí nevytížená často pouze s řidičem, když velká většina řidičů by mnohdy ušetřila čas i náklady, kdyby se svezli hromadnou dopravou, která v Praze funguje tak skvěle.
A můj poslední motoristický sen? Že jsem proháněl svůj Rolls-Royce Ghost Smržovkou...
0 Vašich komentářů:
Okomentovat