Zpověď...

I já patřím k těm, kteří si občas přáli v mládí být občas někým jiným... Asi jako každý. Takové ty touhy a sny být například tím či oním vrstevníkem, který přinesl domů zrovna lepší známku, někdo mu vyjádřil zrovna vznešenější podporu a tak dál. Přiznávám se, že já jsem občas přál být občas někým jiným... Aspoň na chvilku

Poslední roky tyto osoby poznávám, znovu potkávám a dospěl jsem k tomu, že bych už nechtěl být jako oni... Podstatné je, že jsem sám sebou.

Mnohem více než kdy jindy se s čistým svědomím mohu ráno postavit před zrcadlo a s klidným srdcem a myslí se na sebe podívat, protože stále zastávám ty stejné zásady, primární myšlenky a nejzásadnější pravidla svého života. A nemusím se při pohledu do zrcadla každého ráno ze sebe pozvracet.

Za to základní vděčím a vždy budu vděčit hlavně svým rodičům. Za to, jak mě vychovali. Za to, že místo do kina se mnou chodili do lesa a na výlety. Že zásadnější pro ně bylo, abych viděl přírodu, než centrum města... Že jsem se naučil štípat a řezat dříví. Že jsme se všichni scházeli na rodinných oslavách, že primární bylo usušit trávu na seno a nakrmit králíky, než mi povolit pít pivo v patnácti letech na devadesátkových diskotékách, kam jsem naštěstí nikdy chodit nechtěl...

To, že jsem na jednu velmi uzavřená osobnost, která se jen velmi málokdy svěřuje a je pro ní těžké vyjádřit svoje city, je prostě fakt, s kterým asi už těžko něco neudělám... Je pro mě obtížné tato slova vyslovit. Snažší a lehčí je pro mě je napsat.

Proto tento příspěvek věnuji především svým rodičům. Jako velké (!) díky za to, jak mě vychovali, jak mě podporovali celá studijní léta, jakou oporou mi byli, jsou a jak mě popoháněli stále vpřed. To, kde jsem teď jako člověk, je jejich velká zásluha!

Tak. Nejdůležitější je totiž zůstat sám sebou. A ve vší pokoře.