40 let to letos je. 40 let od vydání instrumentální hudební kompozice, která Oldfielda vystřelila do světa epochální monstrsilou. Nic před tím takového natočeno nebylo. Album složené ze dvou skladeb. Part I má 25 minut, Part II má 23 minut. Žádné vokály, jen smečka nástrojů, které si skoro všechny mladičký Oldfield nahrál v tehdy špičkovém prvním rezidenčním studiu The Manor v Oxfordshire mezi podzimem '72 a jarem '73 skoro zcela sám.
Legendární cover design, který zopakoval několikrát později na dalších nahrávkách (stejně jako některé hudební pasáže, což mu skalní fandové vyčítali, že od dob Tubular Bells vykrádal už jen sám sebe) vytvořil britský designer Trevor Key. Key se postaral i o drtivou většinu všech ostatních obalů Oldfielda, ale tvořil také pro Phila Collinse nebo New Order. Mimochodem má podíl i na vzniku samotného loga Virgin Records.
Richard Branson na (nejen) Oldfieldovi pohádkově zbohatl. Sám Oldfield vzpomíná na to, jak ho Branson přemlouval, aby Tubular Bells natočil v úpravě pro symfonický orchestr. Oldfield původně vůbec nechtěl. Ale pak ho Branson přesvědčil svým Rolls Roycem...
Dlouholetá smlouva Oldfielda s Virgin Records kolem roku 1990 pomalu končila a rostla Oldfieldova nespokojenost s vydavatelstvím. V roce 1990 byl tlačen labelem do vydání pokračování Tubular Bells. Místo něho natočil v roce 1990 album Amarok, kde vygradovala jeho naštvanost s Virgin Records mimo jiné tím, že do této 60ti minutové nepřerušené skladby skryl tajnou zprávu, ve které morseovou abecedou posílá Richarda Bransona doprdele. Dokonce vyhlásil tehdy soutěž o tisíc liber pro toho, kdo zprávu najde. Amarok se nakonec stalo pro mnohé skalní fandy možná ještě více ceněné album než Tubular Bells.
Není divu, že Tubular Bells právě patří do třicítky pro mě nejdůležitějších nahrávek. O nadčasovosti této nahrávky není pochyb.
0 Vašich komentářů:
Okomentovat