Mám začít věřit na osud?

Na osud jsem nikdy nevěřil. Vždy mi přišlo, že osudové okamžiky jsou jen souhrou několika náhod. Po letošním Sázava Festu nevím, co si o tom mám myslet dál...

V květnu jsem se vracel metrem směr Černý most z festivalu United Islands Of Prague. Stál jsem uvnitř vagónu přímo naproti dveřím. Když jsme brzdili do stanice a vagón zastavil dveřmi přímo naproti Verče Vlachové, která stála na peróně a taky mířila na Sever, říkal jsem si, že je to prostě jen obrovská náhoda.

Co se mi přihodilo na Sázava Festu se vymyká všemu reálně pochopitelnému.

Pohupujeme se do acid jazzového rytmu britských Freak Power. Ještě je světlo, nálada davu je úžasná. Všimnu si třech slečen stojících skoro přede mnou. Nic neobvyklého. Když však jedna otočí hlavou za sebe, říkám si, že jsem ji už někde viděl... Ale kde...? V průběhu koncertu mi stále vrtalo hlavou až jsem na to přišel!

Před dvěma lety (v červnu 2007) jsem se s Viktorem Mašátem vypravil do Rychnova u Jablonce na koncert Robert Balzar Tria s Danem Bártou. Koncert v blízkosti mého bydliště, který jsem pochopitelně nemohl vynechat. Tehdy jsem si všimnul půvabné blondýnky vpravo u podia s nějakým chlapcem, u kterých se tu a tam objevila nějaká paní. Tehdy jsem si říkal: ok, ještě to není tak špatné; na jazz občas chodí i fajn dívky. V následujících dnech po koncertě jsem udělal něco, co bych asi normálně neudělal... Na fórum stránek Dana Bárty jsem napsal příspěvek, jehož cílem bylo na onu dívku sehnat kontakt. Říkal jsem si, že třeba na fórum zavítá. Nezavítala. Nikdy potom jsem ji už neviděl.

Teď stojím uprostřed kotle a holka přede mnou je ji neuvěřitelně podobná. Může to být souhra náhod, může jí být jen shoda obličejů, namlouval jsem si. Po skončení koncertu jsem se odhodlal a šel se zeptat.

Na otázku, jestli je z JBC odpověděla, že z LBC. Na druhou otázku, jestli tam před roky byla, odpověděla, že ano - s bratrem a mámou. Byla v šoku, že si ji pamatuju. I já, že si můj mozek zapamatoval obličej dívky, na jehož zaznamenání měl před dvěma roky hodinku a od té doby ji nikdy více neviděl. Úžasné: mezi dvaceti tisíci návštěvníky festivalu člověk po letech potká někoho zcela neznámého, koho viděl před lety hodinu. Tomu bych ještě říkal náhoda. Úžasná náhoda.

Co přišlo dál, už byl jen šok. Druhý den po koncertě spacefunkové kapely Kava Kava jsme se dali do řeči více. Ptala se, odkud jsem a když jsem odpověděl, že ze Smržovky a ona na to dodala, že zná odtud dva bratry Křenovské, už jsem nevěděl, co na to dál... Pavla a Vojtu zná z koleje?!? Od prváku bydlela ve vedlejším pokoji! Roky ve vedlejších dveřích. Když začala vyprávět historky, co kluci se spolubydlícimi jim předváděli za komédie (které mi pochopitelně Pavel také vyprávěl, ale ze svého pohledu a již před několika roky), myslel jsem, že když na mě v tu chvíli spadne družice a přežiju to, bude to jen slabší odvar...

Co jsem si z toho odnesl? Pár zásadních poznatků:

1) Před nikým se v naší republice člověk neschová
2) Každý zná každého
3) Naštěstí existují hezké sympatické dívky, které poslouchají jazz
4) Nikdy neříkej nikdy

Kontakt jsme si nevyměnili. Jen oba víme, odkud jsme a jak se jmenujeme křestním jménem. To bohatě stačí. Je totiž více než jasné, že se ještě potkáme. Za rok, za tři. Za deset. Prostě někdy. Opět na koncertě. Můj mozek si její obličej vryl nesmazatelně do paměti. A pokud už bubeníci nebudou v kurzu, třeba to bude i setkání s happyendem.

relevantní odkazy:

Sázava fest fotky uno, duo a tres