The Stanley Clarke Band - deska, která mě odrovnává den za dnem víc a víc

Nevšední ale vcelku logický posluchačský vývoj: deska, na které jsem si pouštěl jen první skladbu, se stala jedním z top jazzových alb, které jsem zatím slyšel. Neuvěřitelně barevná deska, která zákonitě musí potěšit nejen striktní jazzové fanoušky. Deska, která navíc vyhrála Grammy v kategorii Best Contemporary Jazz Album

Stanley Clarke ji vydal loni v červnu. S produkcí mu pomohl Lenny White, známý především jako bubeník skupiny Return To Forever. Prakticky ve stejném složení jako na desce představil Clarke některé skladby loni v červenci rámci Bohemia Jazz Festu na Staroměstském náměstí. I tam ho doprovodil s ničím se neseroucí Ronald Bruner junior na bicí, Ruslan Sirota na klávesy a excelentní Hiromi Ueahara na piano.

Desku otevírá zcela výjímečná a od všech ostatních tracků se zcela vymezující (třetí nejdelší skladba) Soldier z pera Ruslana Siroty. V podstatě i ne příliš jazzová lehce depresivní skladba s tvrdými rockovými basovými prvky v refrénu a velkou naléhavostí je zásadním otevírákem této vyjímečné desky. Soldier je přesně skladbou, kterou Sirota posunul za hranice klasického tradičně vnímaného jazzu stejně, jak to udělal prakticky se všemi skladbami například John Scofield na albu Überjam, čímž se jazz neboří a navíc se deska stává posluchačsky stravitelnější.

I Wanna Play for You Too je asi nejfunkovější kus z pera Feltona Pilate: dechová sekce, výrazná basová linka, funkové riffy, vocoderem velmi násilně upravený hlavní vokál. Podobné hrátky s vokálem uslyšíme i ve skladbě o globálním oteplování How Is the Weather Up There?

Hiromi Uehara preluduje především ve dvou skladbách: v okouzlující No Mystery (Chick Corea), která byla nominovaná v kategorii Best Pop Instrumental Performance a ve skladbě Labyrinth, kterou sama pro desku složila.

(Pozitivní náladu skladeb s Hiromi bych přirovnal k excelentí živé desce Jazz na Hradě kapely Tutu Borise Urbánka; skladby Pigeon's Dance, Come And Play.)

Pozitivně poetická a svižně funková je i Larry Has Traveled 11 Miles and Waited a Lifetime for the Return of Vishnu’s Report (ano, skladba s nejdelším názvem), která začíná strhujícím sólem na bicí v podání Ronalda Brunera jr. (Nasťo, mrkni na tuhle fotku, trochu mi připomíná Lennyho).

Album obsahuje i výrazné jazzové bassové vyhrávky Clarka, například Bass Folk Song No.10, Bass Folk Song No.6 (Mo Anam Cara), a nebo v bonusovce Somewhere. Ochuzeni však nebudou ani posluchači klidnějších skladeb: Here's Why Tears Dry a již zmíněná Somewhere.

I v nejdelší kompozici Sonny Rollins, která je poklonou stejnojmennému saxofonistovi, Clarke v začátku exceluje na kontrabas a prezentuje svůj um (a u které se naštěstí nemusí pokládat řečnická otázka kam se poděla písnička, protože pokračuje velmi chytlavě melodicky dále s několika sóly na klavír, tenor saxofon a pochopitelně taky na kontrabas).

The Stanley Clarke Band je deska, kterou definitivně musím doporčujit všem vnímavým posluchačům. Příliš vokální ekvilibristiky na ní nehledejte, ale tu a tam jsou skladby přece vokály okořeněny.

Tracklist: Soldier, Fulani, Here's Why Tears Dry, I Wanna Play You Too, Bass Folk Song No.10, No Mystery, How Is Weather Up There, Larry Has Traveled 11 Miles And Waited A Lifetime For The Return Of Vishnu's Report, Labyrinth, Sonny Rollins, Bass Folk Song No.6 (Mo Anam Cara), Somewhere (bonus track)

Label: Heads Up
Časáž: 63:22

Stanley Clarke web | Kupte si desku například zde