Starej zlej dědek...

Měníme se, neustále. K lepšímu ale? Jdeme vstříc novým příležitostem? Nenecháváme si ujít šanci na změnu, která nás posune kupředu? Lidsky? Technologicky? Mám pocit, že se ze mě někdy postupně stává starej zlej dědek. Zastavte to někdo, prosím...

L nebo XL trička či košile (pokud si je zrovna něčím nepokecáme), které jsme si koupili před časem a byla nám velká, jsou nám teď tak akorát přes pupek... Ale přes pupek, který si nikdo z nás nemusí vyčítat, protože to tak má být... Stárneme.

A pak si takhle náhodou poprvé poznáte roky známou favoritku, nad pravdivostí vašich představ a odhadů se rozpláčete štěstím, jak váš odhad byl vlastně dokonalý. A ono nakonec ne... Odstřelí vás váš vlastní pesimismus/realismus, stovky kilometrů, kterým nevěříte, a hlavně vlastní egoismus, který stále staví mezi vás a lovnou zvěř to neprůstřelné několikacentimetrové plexisklo.

Několikrát jsem to psal. Napíšu znova. Měl jsem žít v 30. létech... Žádný zpíčený e-maily, ale (tehdy) fungující klasická pošta. Přijde obálka, slavnostně otevíráte, hltáte každá písmena, slova, věty, statě...

Statě, podle kterých člověk plánuje. Musí. Za týden, ve středu ve dvě hodiny u kašny na náměstí. Ano, tam, kde je naproti koloniál s tou točenou zmrzlinou. Rychle chytnete plnící pero, odepisujete, sliníte obálku, lepíte známku, aby psaní a ta odpověď došla ještě před onem dnem v dostatečném předstihu. Přece jen je to 40 kilometrů. Tolik!

A pak to příjde: ale to jim necháme přece jako jejich osobní zážitek...

Jistě, že to dopadlo dobře; však to byla doba slušných odpovědých lidí, kteří si uvědomovali ten čas stejně, ten ohromný časový prostor. A hlavně už by nebyl čas na to odpověděť, protože se musí převrátit sena na dvou hektarech, sic se ženou mračna a deště.

A dnes? Máme mobilní telefony, short message service, e-mail, instantní chatovací systémy. Můžeme vědět ve zlomku vteřiny jakoukoliv informaci ze světa. Odpověď z druhé strany zeměkoule za vteřinu...

A stejně: stejně spolu nedokážeme normálně komunikovat. Stejně ze sebe děláme ultrakokoty a nedokážeme prorazit to egoistické plexisklo předsudků a ubohých pseudoher.

Zastavte to někdo, prosím.