Pauzička

Dáváte si občas pauzičku? A jak taková pauzička u vás vypadá?

Zjistil jsem asi ne přiliš překvapující věc. Pokud večeřím u počítače, neodpočívám. A pokud po příchodu z práce sednu k počítači, neodpočívám. Je to logické, člověk do sebe hrne další a další informace. A nemusí to být informace pracovní, aby to našince stejně unavilo.

Včera jsem si dal večer pauzičku. Jak to probíhalo? Večeři jsem snědl v kuchyni tak, aniž bych před sebou měl neustále akční telefon. Místo do obrazovky nebo na retinu jsem se díval na ten namazanej krajíc chleba a večeřel jsem.

Pak jsem se přesunul do pokoje a otevřel jsem si plechovkovou plzeň a tak jak jsem přišel z práce jsem sebou jebnul na postel. Jedno, jestli byla ustlaná, rozestlaná, nebo v jakém stavu vlastně byla... Podstatné bylo, že jsem tam sebou fláknul na záda, ruce jsem měl podél těla, v pravačce plechovku a cítíl jsem, jak aktivně relaxuju. Jak všechno ze mě odplouvá. Měl jsem mozek v režimu nothing. A nahlas jsem si co minutu opakoval: to je ale pauzička. Po té šílené (ale krásné) třítýdenní jízdě to bylo dokonalé uvolnění.

Při vyslovování té jednoduché věty a při vědomí, že se na mě nehrnou žádné informace, jsem dokonale relaxoval mysl. To je pauzička!

To je pauzička.