Kterak Buty v jabloneckém Eurocentru obarvili kulturně ponurý život severočeských čtyřicátníků

S láskou napsaný hudební report věnováný Tenkrátům, Machům a Soukupům

Byl jsem v pátek spontaně na Buty v Eurocentru. Koncert byl anoncován jako 3hodinový s dvěma přestávkama a v Eurocentru. V prostoru, který nikdy při mé návštěvě nebyl naplněn. Ale tak jistě, nebyl jsem tam zcela pochopitelně na trojkových Klusech, Billech nebo Fixách.

Mělo se začít v osm, ale Radek Pastrňak s partou nastoupil na podium až od půl deváté. Naposledy jsem kapelu viděl na Colours v Ostravě s Viktorem Mašátem, kde asi tréma z nového materiálu na nové desce, tréma z prostoru a diváků a z pouhých 45 minut nejspíš udělala svoje...

Pastřnák koncert uvedl tím, že se bude dělit na tři poloviny, a že se nikam nebudou hnát. Touto proklamací si mě získal okamžitě. A pokračoval dalším čtvrthodinovým popisem toho, co diváky čeká. Byl to klasický Pastřnák: tradiční humor, tradiční klid, tradiční nestylizace do hvězd. Připoměl několikrát, že dvě plánované pauzy jsou vhodné nejen pro starou nemohoucí kapelu, ale rovněž pro diváky, kteří již při anoncované poslední písničce před přestávkou mohou přemýšlet, čím se na barech občerství. V tomto jednoduchém prohlášení byla prostá člověčina, lidskost a podstata nejen atmosféry Buty, ale i jejích fanoušků. Dopředu anoncované upozornění, že kapela ve svém stáří potřebuje klid a přestávky, brali všichni fanoušci jako vtipný a pravdivý fakt.

Nedovolil bych se označit za skalního fandu. Ne, nejsem jím. Znám především notoricky známe kapelové áčkové a béčkové hity. Hlavně mě ale nadchla poslední loňská (2012) deska Duperele, která je zvukem, aranžemi, tématem v podstatě odpočinkově skvělou jazzovou deskou, plnou brandově tradičnich Buty vtípků.

Vtípky předváděla kapela i na koncertu. Dost jsem jich pochopil automaticky a leckteré další jsem si osvěžil v průběhu večera. Viděl jsem před sebou (do)vyzrálou sehranou kapelu, ročníků našich otců/dědů, kteří milují stejný humor, texty, pokročilejší vyhrávky a aranže a hlavně představují na nic si nehrající legendy.

Radek Pastrňák dokonale dada slovem provázel jednotlivé písničky. V jeho humoru byla inteligence, uvolněnost, přirozenost, nenucenost a žádné přehrávání. Oproti festivalové skorohodině, která je i pro sehranější kapely problematická, jablonecký koncert odehráli semknutě připraveně s ryzí radostí ze hry jako takové. Kapela se soustředila především na písně z ranných opusů, takže jsem byl občas logicky mimo. Ale i tak to bylo vždy profesionálně zahrané s radostí a vším, co k Buty patří.

Přestávek jsem se nejdříve bál. Ale hlavní cílová skupina koncertu byla kapele věrná až do samého konce a poslušně se od barů z přestávek vracela. Oč paradoxně působil fakt, že ve srovnání s hitově neznámou jazzovou kapelou J.A.R. přišlo na jablonecký koncert Buty méně posluchačů... Nápad zmenšit opticky obrovskou plochu Eurocentra stoly po obvodu, působil sice až moc zábavově, nicméně cílové skupině přišel vhod a jediné, co jsem tak postrádal byly chlebíčky v přestávkach, na které jsem se upřímně těšil, neboť jsem měl hlad. (Za Klášter 11° palec hore.)

Tak jako na ostravském koncertě v rámci Colours i v Jablonci bohužel z nové desky nezaznělo moc skladeb a pro mě osobně zrovna ty méně oblíbené. To dle mého názoru ale korespondovalo s cílem kapely si zahrát hity nehity. Takže ano, postrádal jsem Pokrývače, Normale a z nové desky hlavně Ping pong, Nad papírem, Včil. Nad nimi bych se rozplakal štěstím... Možná to byl částečně záměr kapely, protože kdo v dnešní době zná písničky aktuálních desek že jo... Návštěvníci jabloneckého koncertu vyvolávali z nové desky jen Píseň práce a především pak logicky díky klipu, který udělal tuhle písničku. Má sice hyperultravtipný klip, všechna čest, ale mé srdcovky jsou jinde.

Naprostým hřebem večera, kdy mě skoro tekly slzy nenuceným aktuálním vkusným Pastrňákovým vtípkem, byl megahit František, který Radek úvodním slovem před songem narouboval na nového papeže Františka I. a pokračoval dokonale vystavěným vtipem i v celém textu písničky, kdy v pasážích, které by se neslučovaly s kněžsky asketickým způsobem života duchovního Františka zcela vypustil či změnil. Když si původní verzi Františka poslechnete, zcela intuitivně poznáte, které pasáže textu Pastřnák nezpíval či změnil. Krom textových úprav, zazněl František v pomalejší jazzovější úpravě. Cítil jsem v tom tak trochu snahu zahrát nejohranější hit tak, aby to i kapelu bavilo, nesralo a fanoušek si přišel na své.

Díky za krásný páteční hudební zážitek.

Fotografie z koncertu