Slavit dnes budu!

Když před 25ti lety padnul režim, pamatoval jsem si z něho v té době ve věku 6-7 let jen málo. V sámošce na střední Smržovce mlíko v plastovém pytlíku, věčně rozlité po podlaze; v lepším případě ve sklenici s hliníkovým víčkem

A pak sytě rudou malinovou limonádu ve flašce. Nic jiného mi z té doby v hlavě nezůstalo. Pak už jen moment, a ten se pamatuju naprosto přesně: máma mě vedla do školky a řekla mi, že už nemám říkat "soudružko učitelko", ale "paní učitelko". Na ten moment se dodnes jasně pamatuju; do konce i na místo, kde mi to cestou do školky říkala.

Zbytek o režimu před 1989 znám z bohatých vyprávění rodičů a prarodičů; z dokumentů... Vnitřně jim děkuji dnes a denně za to, že mi to všechno vyprávěli a já si tu hrůzu mohl uvědomovat od brzkého mládí.

Svoboda je úžasná věc. Neuvěřitelně moc si ji vážím, ač nemám přímou osobní zkušenost, že by se mi ji tehdy nedostávalo, nebo že by mě osobně socialistický režim přímo omezoval. I přesto, že mě nikdo osobně nezakazoval volně svobodně cestovat, vždy když cestuji do zahraniční, tu svobodu a možnost si naplno užívám. Cestování je neuvěřitelně osvobozující a při málokteré jiné činnosti člověk získá takový nadhled, větší světáctví, mnoho zkušeností, zjištění svých vlastních možností a hlavně vnímání spousty podnětů jiných lidí z jiných koutů světa...

Dnes nám nikdo v cestování nebrání. Je to už jen o našich vlastních možnostech a v našich rukách, nikdo za nás nerozhoduje. Můžeme svobodně cestovat, svobodně studovat, svobodně si vybírat, čím se budeme živit; můžeme svobodně volit, můžeme svobodně vyjadřovat svoje názory. Že je to snad normální a přirozené a nemá smysl to slavit? Ne, není. Neberme to jako samozřejmost. 25 let je příliš krátká doba na to, abychom na totalitu zapomněli...

17. listopad je pro mě už několik let oslava svobody. Slavit budu. Svobodu, demokracii a J.A.R.