Vývoj událostí letošního 17. listopadu překonal všechny mé černé představy, které jsem ve své bujné mysli dokázal vyplodit, jak bude pro mne nejvýznamější svátek země probíhat...
Má skepse z naší republiky nikdy nebyla tak hluboká. Zeman stanul na jednom podiu s extrémistou Konvičkou a Černochem. Zeman tvrdil, že bude společnost spojovat - tímhle se mu to daří - spojuje extrémismus s oslavami 17. listopadu. Pomohl tak Konvičkovi, který se bezesporu chce vést na nepochopení migrační krize díky nejpudovějšími obavám obyvatelstva, tak, aby si připravil dobrý start pro volby, kde bezesporu uspěje a do parlamentu dostane své hnutí. Zeman mu to posvětil.
V den, kdy slavíme pád komunismu. Svobodu.
Nemohlo (!) by se stát například v sousedním Německu, aby se Joachim Gauck postavil na podium s představitelem strany ideově navazující například NSDAP. Nikdy by se to nestalo. A i kdyby, skončil by. U nás nejen že je možné, že například KSČM po KSČ přidala do názvu pouze jedno písmeno a vesele navazuje na předlistopadovou éru a existuje dál, ale od teď stejně extrémní hnutí podpoří přímo i prezident. A většině to nevadí.
Studenti nemohli zapálit svíčky u památníku, protože si nějaká ultrapíča rektální horolezkyně Putina a Zemana vymyslela, že uspořádá tak nevkusnou propagandistickou akci v místě, kde se měly pokojně zapálit svíčky. Místo toho se na podiu producíroval prezident rozdělujicí společnost, urážejicí své názorové oponenty. Prezident-demagog, který se vozí, využívá a rozdmýchává neopodstatněného pudového strachu obyvatelstva. Prezident, který rozděluje společnost. Prezident, který odmítá jmenovat profesory a některé děkany odmítá pozvat některé rektory na státní oslavy 28. října. Prezident, který se mstí svým kritikům. Hnědo, jak skvěle vystihl Martin Fendrych.
Citím totální zklamání z naší země. Cítím bezmoc. Cítím nemožnost tohle změnit. Cítím obrovský vnitřní smutek. Co bude dál?
Děkuji Bohuslavu Sobotkovi za jeho projev k 17. listopadu. Neuvěřitelně pozitivně mě překvapil a za to mu patří dík. Velké pozitivní překvapení.
Děkuji Bohuslavu Sobotkovi za jeho projev k 17. listopadu. Neuvěřitelně pozitivně mě překvapil a za to mu patří dík. Velké pozitivní překvapení.
P.S.: S naší partou jsme ten dan oslavili jako ostatně každoročně. Vzpomínali jsme, řešili jsme politiku, všechno. Vyvrcholením jako obvykle byl pak koncert J.A.R. v Lucerně. Bylo to fajn ač ta skepse, když jsme sledovali denní (nejen) na Albertově online se do našich nálad promítala...
0 Vašich komentářů:
Okomentovat