Končím v Praze!

Pohár trpělivost definitivně přetekl! Naděje posledních dní, že se všechno zlepší, že bude líp, zcela vyprchala. Nedovedu si už vůbec představit další setrvání v Praze! Vracím se na Sever.

Už mám dost všude zfetovaných lidí v metru. Opilců. Kouře z cigaret. Už nechci každé ráno v exitu metra do Vodičkovky cítit močovinu z pochcaných schodů od bezdomovců nebo bůhví koho... Chci ráno cítit vůni lesa, čerstvě posečené trávy! To je přece o co běží hlavně!

Myslím, že mnozí z vás tak nějak tušili, že k tomu musí jednou dojít... Že jsem nikdy nebyl stvořen pro město, nikdy jsem nebyl potomkem Prahy. Praha mě nasála pozlátkem a jako vysátého zbaveného iluzí mě právě teď vyplivuje. Dost bylo všeho...

Nechci poslouchat funk, jazz... Nechci už poslouchat žestě a smyčce. Chci písničku. Tak dlouho jsme neslyšel hezkou písničku, která především pohladí. Cimbál.

Chci se zase každé ráno procházet po rosou mokré trávě, chodit do lesa na lesní plody; užívat si krásného čistého vzduchu.

Onou poslední kapkou bylo to, že jsem už dva měsíce ve Vodičkově nepotkal žádného muflona tak, jako tomu bylo před časem. A zateplování Chrámu sv. Víta byla rovněž poslední tečka. Končím. Vracím se na Sever. Chci zase sekat trávu a pěstovat kedlubny.

Ahoj, čau a dík.