Žijeme v komerčním světě. Smiřte se s tím

Přes 2500 značek v 16ti minutách krátkého animovaného oskarového filmu ? Logorama z loňského roku. Možná byste se divili, s kolika z nich denně přicházíte do styku...

Nokia, Odol, Colgate, Adidas, Old Spice, Mexx, Earl Grey, Jogobella, Lenovo, Microsoft, Windows Vista, Twitter, Casio, Andrie, Levi's, Tommy Hilfiger, Adidas Originals, FAB, Sony, 02, Orbit, Tatra, Siemens, PID, Lucerna, Fingera, Web Design Factory, Microsoft, Office, Firefox, Google, Windows 7, Tic Tac, Lenovo, Apetito, Vodafone, Orbit, HP, Nokia, Glogster, Fingera, Visa, Škoda, Sony, Norma, FAB, Lafuma, Moira, FAB, Pivovar Nymburk, Victorinox, Pilsner Urquell, Palmolive, Lenovo, Genius, Facebook, Microsoft, Windows Vista, Flora, REWE, Earl Grey, Twitter, Odol, Colgate, Nokia.

Logorama from Marc Altshuler - Human Music on Vimeo.

Skutečně si myslíte, že můžete značkám uniknout?

U Černého vola

Jsou místa magická. Místa, kde na vás dýchne historie, tradice. Kde se odehrává život. Právě takovým místem je provozovna U Černého vola na Loretánském náměstí.

Šel jsem zrovna z Hradu, byl horký tropický sobotní den, blížilo se poledne. Davy turistů obdivovaly Hrad, zahrady. I já jsem obdivoval. Pokračoval jsem po Hradčanském náměstí nahoru na Loretánské a dostal jsem nápad. Rezavý nápad. Zajdu do místa, které mi doporučila Zoe.

Historická budova s opadávající fasádou. Vcházím dovnitř a hned mi je krásně. Ideální skoro až sklepní teplota na chodbě. Vstupuji do lokálu. Za výčepem stojí dva vážení páni výčepní. Velká břicha, kulaté obličeje, plnovousy, zástěry, kšandy, košile ohrnuté nad loket. Oba pokuřují. Na každé pípě exaktně pověšená cedule, jaký chmelomok trubkami protéká. V první místnosti hned před výčepem stůl pro štamgasty, jak označují dvě dobře viditelné rezervační cedulky. U něho štamgast na rohu stolou sedící. V druhé místnosti stolů více a také více cizinců.

Ke štamgastovi se neodvažuji sednout. Nejsem tu doma. Sedám si na lavici mezi stůl pro štamgasty a výčep. Hned za mými zády je otevřené okno do ulice. Objednávám si jednoho rezavého dvanáctistupňového velkopopovického kluka. Výčepní ho vytáčí asi za 4 vteřiny na jeden zátah; pěna stékala po ušáku. Sedím si na lavici držíce zlatavé štěstí, které mi krásně ochlazuje rozpálené dlaně.

Začínám sledovat dění kolem. Štamgast s výčepními občas prohodí pár slov. Zmerčil starého pána po ulici táhnoucího větve a tak začal glosovat, kde ten dědula - kokot a čurák - zase to dříví nakradl. Výčepní se uchechtl. Po půlhodině štamgast platí, opouští svůj výsadní stůl. Je čas oběda. Nepřesouvám se, nejsem tu doma. Lavice je skvělé místo.

Přichází mladá výletnická rodinka - otec, matka a dcera. Uřícení se hrnou k prázdnému štamgast stolu a už už si sedají. V tu výčepní zbystří a hned jde k nim a rázně host nehost zakročuje: Nevidíte tu ceduli!? Sem si sedat nebudete, to je stůl pro štamgasty! Sedněte si někam jinam! Zoufalý vyděšený otec hledá pro svou rodinu místo ve vedlejší místnosti mezi cizinci. Výčepní k výčepnímu ještě glosuje, jak to, že si těch dvou štamgast-cedulí, debil, nevšimnul. Musím se ovládat, abych se moc okatě nesmál. Upíjím a pozoruji. Tady se odehrává život. Tady plyne čas svým tempem. Nádherné místo.

Tu vcházejí dva starší pánové. Hodně přes 60. Šortky vytažené vysoko nad pás, košile s krátkými rukávy, sandále s ponožkami a na hlavách staré kšiltovky. Sedají si vedle sebe k právě uvolněnému stolu. Nemluví spolu. Sedí, objednávají každý jeden kus a utopence. Pijí pěníka, vychutnávají utopence a nemluví. (Vzpomněl jsem si na Nerudovy Povídky Malostranské - konkrétně na povídku Pan Ryšánek a pan Schlegel, kteří se také scházeli v hospodě a slova spolu neprohodili.) Dojídají utopence, objednávají další jedničku a každý po borovičce. Pijí. I já objednávám ještě jednu jedničku. Jako by viděl sebe a Pavla za 40 let... Magické místo.

Z pozorování toho malebna mě vyruší anglický historický výklad. Otáčím se a dívám se z okna. Před provozovnou stojí skupina turistů s českou průvodkyní. Ta zrovna povídá o našem celosvětovém prvenství v konzumaci rezavé vody. Lehce omámen kombinací tepla a kozla, zvedám svůj džbánek s krásnou bílou čepicí a kynu skupince z okna na zdraví. Pánové ve skupince při pohledu na můj spokojený výraz na sucho polknou a v jejich tvářích vidím, jako by sborově chtěli vykřiknout: Fuck the history, let's go drinking!

Nic naplat, je čas odejít. Vstávám a přeji pánům výčepním krásný den. I oni mě zdraví a přejí mi, ať se mám dobře. Mám se dobře. Vycházím do horka. Nasazuji sluneční brýle a jedu z kopce na volnoběh...

Oficiální propagační video České republiky :-)

Pivo

Následující video nepotřebuje komentář.

relevantní odkazy:

Pivní blog

Jestli budu pražákovatět, dejte mi facku

Nejen o tom, jak jsem změnil společenský status ze studenta na pracujícího, ale i o změně mentálních modelů

Po 19ti letech studia (zš, sš, vš) jsem nastoupil do pracovního procesu. Předcházelo tomu asi 2,5 měsíční intenzivní hledání práce, desítky odpovědí na pracovní nabídky, několik vícekolových výběrových řízení, několik formálních i méně formálních pohovorů, minimálně jednou týdně cesta do Prahy.

Zatímco moji dva nejbližší kamarádi postupně končí studia v Praze a migrují zpět na Sever, já migruji opačným směrem: ze Severu do Prahy. Samozřejmě pln očekávání, co mně to všechno přinese. Jestli jsem se nakonec rozhodnul správně, ukáže až čas. Představa, že poprvé za 26 let života budu trávit "prázdniny" v hlavním městě, by mě snad nikdy ani nenapadla. Nic naplat. Pokud to člověk chce myslet vážně, moc na výběr nemá. Musel jsem změnit svůj mentální model, což se podařilo :-).

Hledání práce mi dalo mnoho zkušeností a prozření. Nečekal jsem, že to bude raz dva, ale že to bude tak dlouhé a v celku náročné, to jsem nepředpokládal. V (snad) odeznívající krizi totiž neplatí žádná dříve platná pravidla. Na trhu práce už vůbec ne. Moje pracovní praxe tak prakticky nehrála žádnou podstatnou roli. Alespoň ze začátku ne.

Všichni, kteří se jednou vydáte hledat práci, obrňte se trpělivostí. Budete velmi pravděpodobně odmítání i v případech, kdy požadavky na práci splňujete i ve 100 procentech. I to se mi stalo a několikrát. Možná jsou ta výběrová řízení jen na oko a dopředu jsou jasní kandidáti, nebo personalisté ta cvčka moc nečtou. Důležité je prostě vydržet, nepodceňovat a znát svou cenu. A věřit si.

Co dělám teď? Již nějakých pár dnů se aklimatizuju v hlavním městě. V továrně se seznamuji s ostatními dělníky a továrníky. Snažím se na věci dívat jinak. Prakticky denně měním svoje mentální modely. Rok plný velkých změn zdaleka nekončí. Praha vítá občas i rozjuchaného Michala :-).

R.I.P. Ladislav Smoljak

Zpráva o úmrtí Ladislava Smoljaka mě šokovala. Asi jako většina lidí jsem o jeho nemoci nevěděl. O to větší to smutné překvapení pro mě bylo a stále ještě je

A tak jsem si zavzpomínal na (nejen) gymnaziální časy, kdy jsme s Pavlem byli (troufám si tvrdit) skalními cimrmanology. Začali jsme již na zš pod taktovkou Soni Zamrzlové (toho času Herrmanové). Pro školní akademii jsme se třídou nazkoušeli hru Dlouhý, Široký a Krátkozraký, kterou jsme odehráli jednak na akademii na Parkhotelu, tak i v Divadle v Jablonci. Oboum otcům DJC jsme tehdy poslali fotografie z představení a Ladislav Smoljak se Zdeňkem Svěrákem nám poslali milý dopis. Originál zdobí základní školu ve Smržovce. Aspoň doufám. Vyvrcholení naší obliby DJC přišlo na gymplu. V té době jsme také nejčastěji hry DJC navštěvovali. Po konci představení jsme čekali trpělivě u zadních východů divadel, aby se nám naše oblíbená dvojice podepsala na program nebo do knížek.

Jak lépe člověk může uctít památku Ladislava Smoljaka než prostě poslechem her DJC či shlédnutím některého z jeho filmů. Geniální humor přetrvá. DJC také. Ale Ladislav Smoljak je prostě nenahraditelný.

relevantní odkazy:

Nekrolog Zdeňka Svěráka | Jára Cimrman

Jak mi volal Median

V sobotu nám domů volal Median a já měl to (ne)štěstí, že jsem to zvednul. Pán na druhém konci se mě chtěl zeptat na několik otázek. Mediální průzkum poslechovosti rádií - ve stručnosti. Protože mě toto téma zajímá, zúčastnil jsem se.

A žasnul jsem. Pokud všechny agentury provádějící jakékoliv výzkumy trhu, médií a veřejného mínění pracují tak, jak se mnou pracoval Median, vůbec se nedivím, že pak předvolební průzkumy dopadají tak fatálně nepřesně.

Po pár úvodních sociodemografických otázkách (kraj, velikost města, věk) přišly na řadu otázky tématické. Jednou z nich například byla: jaké rádio nejčastěji posloucháte. Odpověděl jsem, že poslouchám Radio Wave (ČRo Radio Wave). Pán na druhém konci chtěl, abych zopakoval název rádia. Reagoval pak, že tu má jen dvě stanice ČRo a sice ČRo 1 - Radiožurnál a ČRo 2 - Praha. Nic víc. Řekl jsem mu, že to tedy má značně omezenou nabídku možných odpovědí... Radio Wave tam prostě neměl. Musel si ho napsat a to, že jsem musel jeho název skoro 3x hláskovat ponechme stranou (to je tím, kdo všechno v dnešní složité situaci na pracovním trhu takové telefonické dotazování provádí...).

Ptal se mě kdy toto rádio poslouchám, a že mi bude dávat časové úseky v jednotlivých dnech. Abychom to uspíšili, hned jsem řekl, že ho poslouchám jen v neděli večer. Přeskočili jsme tedy pracovní týden a začal se ptát na sobotu. Zopakoval jsem, že poslouchám jen (!) v neděli večer, avšak pán začal opět vyjmenovávat časové možnosti v sobotu, kdy poslouchám. Jsem trpělivý... Dopracovali jsme se nakonec do úseku 18:00 +.

Další sada otázek byla jasně vyprofilovaná pro kampaň a způsob prezentace Radia Impuls (ač to nebylo řečeno) a jeho komunikaci k cílovým skupinám pomocí reklamy. Škála odpovědí 1-4 (1= zcela souhlasím, 4= zcela nesouhlasím). Ptal se například, jak na mě působí slogan Ráááádio (tím bylo jasné, že jde i Impuls), jestli si myslím, že tato stanice je vhodná pro mladé lidi, jestli pouští dobrou (!) českou muziku, jestli je to příjemná, jestli je obtěžující, jestli je rádio přirozené, přátelské (netřeba dodávat moje odpovědi, přátelé)...

Při jedné otázce (tu jsem bohužel zapomněl) mi dal na výběr 4 možnosti, z nichž všechny hrubě neodpovídaly mým možným odpovědím a byla mi vnucována pochybná odpověd. Na dotaz, jestli nemá jinou možnost, že prostě všechny se hrubě neslučují s mým názorem, odpověděl: "tak si něco vymyslete". (Diktování e-mailové adresy byl také velký problém. Pán o gmailu asi nikdy neslyšel... Povedlo se to asi na 4. pokus.)

Závěr? Za prvé je zřejmé, že každý výzkum má svého klienta a tomu je třeba odpovědi občas přizpůsobit, aby výsledky vyšly hezky. Za druhé, že zrovna se mnou byl veden skutečně neprofesionálně. Nikoliv špatným přístupem tazatele, ale jeho abych tak řekl špatným všeobecným přehledem.

Bude hůř přátelé, pusťte si někdy London Dealing od Monkey Business, ať se připravíte na to, co k nám brzo z oblasti direct marketingu ještě příjde...