Povinná předvolební přednáška Miroslava Kalouska

Nemusíte ho volit. Nemusíte ho milovat. Můžete si o něm i klidně myslet, že je to korupčník, buran, ale musíte si pustit celou tuhle přednášku - všech jejich osm částí. Je tam tolik ekonomických pravd a vůbec nevadí, že přednáška je čtyři roky stará

Protože je to svatá pravda i nyní. O to víc, když máme před volbami, ve kterých s největší pravděpodobností zvítězí levice a možna se dočkáme i toho, že vládu socdemáků podpoří komunisti. Děsivá představa...

Stejně děsivá jako levicové sliby, kterými srší levicové strany před volbami. Vnímejte prosím, co se snaží Kalousek sdělit. Nelze žít v přesvědčení, že spravedlivé je, pokud všichni budou mít právo na dům, psa a dvě auta v garáži... Nikdy to tak nemůže existovat.

Zamyslete se nad nevyhnutelnou nutností spoluúčasti ve zdravotnictví a v penzijním systému. Příjde mi, že to Kalousek vysvětluje tak křišťálové jednodušše a jasně, že to přece musí pochopit úplně všichni.

Přemýšlejte nad tím. A vemte si z toho něco pro své chování do života.

40 (!) neuvěřitelných let od vydání Tubular Bells Mikea Oldfielda

Úplně mi to výročí letos na jaře uteklo. 25. května 1973 vydal Mike Oldfield svoje debutové album Tubular Bells; jako vůbec první nahrávku na startujícího labelu Virgin Records miliardáře Richarda Bransona. Spektakulární neopakovatelný opus nemající ve světě pop music do té doby obdoby. Od interpreta, který totálně otočil a nasměroval můj hudební vkus tím správným směrem

40 let to letos je. 40 let od vydání instrumentální hudební kompozice, která Oldfielda vystřelila do světa epochální monstrsilou. Nic před tím takového natočeno nebylo. Album složené ze dvou skladeb. Part I má 25 minut, Part II má 23 minut. Žádné vokály, jen smečka nástrojů, které si skoro všechny mladičký Oldfield nahrál v tehdy špičkovém prvním rezidenčním studiu The Manor v Oxfordshire mezi podzimem '72 a jarem '73 skoro zcela sám.

Legendární cover design, který zopakoval několikrát později na dalších nahrávkách (stejně jako některé hudební pasáže, což mu skalní fandové vyčítali, že od dob Tubular Bells vykrádal už jen sám sebe) vytvořil britský designer Trevor Key. Key se postaral i o drtivou většinu všech ostatních obalů Oldfielda, ale tvořil také pro Phila Collinse nebo New Order. Mimochodem má podíl i na vzniku samotného loga Virgin Records.

Richard Branson na (nejen) Oldfieldovi pohádkově zbohatl. Sám Oldfield vzpomíná na to, jak ho Branson přemlouval, aby Tubular Bells natočil v úpravě pro symfonický orchestr. Oldfield původně vůbec nechtěl. Ale pak ho Branson přesvědčil svým Rolls Roycem...

Dlouholetá smlouva Oldfielda s Virgin Records kolem roku 1990 pomalu končila a rostla Oldfieldova nespokojenost s vydavatelstvím. V roce 1990 byl tlačen labelem do vydání pokračování Tubular Bells. Místo něho natočil v roce 1990 album Amarok, kde vygradovala jeho naštvanost s Virgin Records mimo jiné tím, že do této 60ti minutové nepřerušené skladby skryl tajnou zprávu, ve které morseovou abecedou posílá Richarda Bransona doprdele. Dokonce vyhlásil tehdy soutěž o tisíc liber pro toho, kdo zprávu najde. Amarok se nakonec stalo pro mnohé skalní fandy možná ještě více ceněné album než Tubular Bells.

Není divu, že Tubular Bells právě patří do třicítky pro mě nejdůležitějších nahrávek. O nadčasovosti této nahrávky není pochyb.

Mrak a slunce

Jsem melancholickej. A možná spíš víc nasranej než melancholickej. A možná za to může počasí. Možná volby, možná obojí

Mrak.

Dneska jsem si chtěl koupit nějakej lepší točeňák, abych si ho nakrájel do rajčatovýho salátu. Tak jsem šel k pultu a nechal paní mi kus ukrojit. Dávám do košíku a mrknu na etiketu. 20 procent vepřovýho masa... Mrknu na balenej albert točeňák, 60 procent vepřovýho masa... Nasral jsem se.

Krájím doma rajčata, který jsem koupil minulej tejden. Myslel jsem, že dojdou, změknou... Nedošly. Nezměkly. Když jsem je krájel, myslel jsem, že krájím jabko, takovej to asi byl zvuk... No nic. Jebnu na to ocet, olivovej olej a hodně moc pepře, abych dochutil rajčata bez chuti a ten točeňák, kterej chutnal jako piliny... A otevřu si dvě plzně.

Pak otevřu idnes.cz a jako headline na mě útočí Bohouš rovnátko Sobotka a jeho video z nějakýho posranýho předvolebního meetingu někde v ústí nad prdelí... A s hrůzou zjišťuju, že vlastně budou volby a zemi tuhle naší obsaděj sociliasti. A když to budou jen socialisti a ne socialisti s komoušema, tak budem ještě rádi... Ale jakej je v tom vlastně rozdíl.

Slunce.

A jak jsem tak nasranej, žeru ten hnusnej salát, vzpomenu si, že jsem si vlastně dneska koupil nějaký cédéčka v bazaru (Dulfer, Kravitz, Černochová). Vida. Tak přece. Vytáhnu a pustim si hned skvělé album Small Monstrosities Terezy Černochové (produkoval Roman Holý). Album, které znám pochopitelně od jeho vydání, ale až dneska jsem si ho koupil (občas to tak dělám až šestiletým zpožděním).

Najednou slyším ty krásné basy, klávesy, ověřené melodie i originální kompozice. A hned je líp. (Asi zabrala i ta druhá plzeň.) Vzpomenu si hned jakej skvělej J.A.R. koncert jsme s partou dali v sobotu v Řepech / Řepích (škrtni špatné, jsi-li češtinářka). Jak jsme se zase přesvědčili, že i koncert na oslavu zapadlé městské části může bejt zatraceně dobrej, protože ta kapela je holt zatraceně moc dobrá.

A vzpomenu si u toho na ty všechny letošní skvělé koncerty, festivaly, akce s partou, prosluněné letní dny. A že to prostě bylo super léto, ač to uteklo tak strašně rychle, až trestuhodně. A uvědomím si, že vlastně přece je se na co těšit. (A vy víte, že pokud se nemám na co těšit, chřadne srdce mé.) Bude nová deska Robert Balzar Tria, vyjde i nová Illustratosphera, čeká nás spousta dobrejch koncertů.

Tak hurá a pojďme do té další třicítky.

Začala nám škola

Ranní a odpolední tramvaje, busy a metra praskají ve švech. A my dospěláci před/za zenitem (škrtni sám) sledujeme drobotinu, jak se dopravuje do škol, kde se podhodnocený učitelský sbor snaží, aby se drobotina něco naučila...

Nevidím těm mláďatům do hlav. Možná škoda, možná je to vlastně dobře... Co ale vidím na první dobrou je hardware. Čím jsou vybaveni a jak vyrážejí reprezentovat sebe a své rodiče do vzdělávacích ústavů.

Mají nejnovější smartphony, poslední nejmódnější sluchátka, empétři přehrávače a mnohdy jsou při letmém pohledu na jejich oblečení vystrojení za deset či i více tisíc. Rodiče o ně v tomto směru asi dbají...

Kolik z těch dětí si vůbec dokáže uvědomit hodnotu peněz? Kolik z těch dětí dokáže vnímat povrchnost nutnosti značkového oblečení a předražených mobilů? Kolika dětem jejich rodiče vysvětlili, že například džíny v hodnotě 2 tisíc mají reálnou výrobní hodnotu tak do pěti set korun? Kolik rodičů pak dětem vysvětlilo, jak dlouho musí pro ně na takové džíny vydělávat, aby se mohli vyrovnat Pepíkovi nebo Aničce z paralelky, kteří takové džíny maji?

Kolik rodičů těch dětí dokáže sebekonstruktivě usoudit, že koupit dítěti k narozeninám nebo za vysvědčení chytrý telefon za 12 litrů je při jejich výdělku hluboko pod průměrnou mzdou postupná pomalá sebevražda? Kolik z těch rodičů si to neuvědomí a vezme si na to dokonce spotřebitelský úvěr, který navíc přeplatí, jen aby dítě dostalo nesmyslnou odměnu za o dvě trojky lepší vysvědčení než v pololetí? Kolik rodičů si uvědomuje nutnost rezervy pro mandatorní nebo řekněme fixní výdaje, které se musí platit i v případě výpadku příjmů měsíc co měsíc?

Kolik rodičů dává svým adolescentům nesmyslně vysoké kapesné místo toho, aby jim vysvětlilo, že daleko lepší je najít si brigádu a vydělat si na ten (ne)potřebný předmět sám? Naučit se pomalu se živit sám?

Kolik rodičů vede své děti v tom, aby mysleli taky dopředu. Že žít dnes a neřešit zítřek je z pohledu výdajů/příjmů nerozumnost? Aby si uvědomili, že pokud mají k dispozici částku x na měsíc, že je asi existenční nesmysl utratit x/2 v prvních dnech měsíce tu za mobil/tu za hadřík pokud v měsíci je několik fixních výdajů.

Drtivou většinu chování svých rodičů jejich děti převezmou. Ať chtěji nebo ne. A není to jen o charakterových vlastnostech, chování na veřejnosti, ale i o všech ostatních návycích.

Rodičové, myslete na to. Jaký budete dávat svým dětem příklad, tak se s největší pravděpodobností budou chovat v dospělosti.

Why be out when you could be in - vol.2

Pokračovaní nové rubriky. Držte si klobouky. Budu se snažit vás pravidelně naštvat tím, co máte rádi, protože budu pravidelně revidovat, co je in a co je out. A máte to.

Co je in:

Pozvat se dívkou na rande a nechat ji zaplatit za oba, vytetovat si jméno oblíbené pornoherečky na čelo, mluviti stříbro / mlčeti zlato (vždy bude!), občasná rebélie, levisky, rozkrosit bavoráka na plech a jít si druhej den koupit novýho, Facebook statusy Dana Maršalíka, etiketa prcajícího jelena a srny v logu pivovaru Paroháč, klimatizace (ta je navíc nejen in, ale i cool), hovory od bazénku, mufloni.

Co je out:

Jít v pátek nebo v sobotu na diskotéku, Audi Q7 (vždy bylo!), telefonovat s hands free sluchátkama mimo auto, zeptat se majitele evidentní Tommy Hilfiger košile: "To je Tommy Hilfiger košile?" (srsly wtf?!), nechodit 17.11. na J.A.R. do Lucerny, muzikály (ať už to skončí!), označení "těhulka" (uf, natahuje mě...).

Jamiroquai - Little L [Bass & Drum Cover] a Stevie Wonder - Master Blaster [Bass Cover]

Marta Altesa si pořídila novou basovku a natočila s ní cover Stevie Wondera Master Blaster. Krom toho, ale zcoverovala i monstrhit Jamiroquai Little L a ne tentokrát jen na basovku, ale i na bicí a ten si pustíme první

Nutno dodat, že to je lehce zvukově přebasové, než by mělo být, no ale což... Posuďte sami.

Stevie Wonder - Master Blaster [Bass Cover]