Dámská volenka

Jak se tak dívám, tak poslední dobou se z mého blogu nějak vytratily články s "osobní tématikou". Prostě s tématikou, co se děje nového v mém životě. Možná je to tím, že se nic extra na tomto poli neděje, i to je možné... ;-).

Je to zvláštní, já občas něco napíšu, ale pak se mi to zdá jako hodně velká krávovina, blbost a zbytečnost, že to prostě nevydám a zůstane to dál ve složce "blog-nevydané", která je daleko obsáhlejší než složka "blog-vydané". Poslední z takového tématu je z listopadu. Možná by se slušelo zrovna v tomhle těsně předvánočním čase se nad sebou zamyslet, co a jak dál bude člověk dělat nebo tak. S blížícím se koncem roku se také pro většinu lidí otevírá ta každoroční nádherná možnost na nějaké to osobní životní předevzetí, čemuž já opravdu nerozumím. Když někdo chce s něco ukončit nebo naopak začít, proč to nechávat na závěr roku? Jen kvůli té symbolice? Nebo je to částečně alibisticky tím, že taková chvíle je jen jednou a tím pádem trvá další "dlouhý" rok, než si člověk může stanovit předsevzetí znovu nebo nové? (Všimněte si, že ke konci roku – hlavně v prosinci – se v reklamních blocích objevují čím dál více reklamy na všechny preparáty, které pamáhají přestat kouřit.)

Předsevzetí si nedávám. Nepamatuju si na nějaké konkrétnější za poslední roky. Pokud na sobě začnu pozorovat nešvar, snažím se ho odstranit prostě nějak promptněji. Netřeba čekat na 1.1. A kdyby jste se mě zeptali, jestli si dám nějaké do roku 2008, tak odpovím prostě, že nedám. Jaké bych si taky měl dát? Co dělám špatně? Co mi chybí? V čem bych se měl zlepšit? (Ne, nejsem dokonalý egoista. Buď jen nevím, nebo mi dlouho už nikdo pořádně nenastavil zrcadlo.)

Moje hlavní "práce" je škola. To je životní priorita už dlouhá léta a ještě chvíli bude. To, že občas od mých kamarádů slýchávám dotazy, kdy si najdu konečně nějakou babu, nějak dělám, že to neslyším. Za prvé je to čím dál tím těžší si v dnešní době někoho najít, i přestože způsoby a prostředky se zlehčují (moderní způsoby komunikace...). Pokud bych se tím měl opravdu vážně zabírat, byla by to doslova "práce" jako to chození do školy.

Ne, není to moje lenost, že pro to vlastně skoro nic nedělám, jen holt je to prostě strašně náročné. Částečně tím, že člověk má určité hodnoty, na kterých si zakládá. Částečně proto, že intuitivně k sobě člověk hledá toho, kdo by mu mohl být blízký. Vztah od vztahu a s přibývajícími léty (a rozumem) je člověk v tom vybírání prostě důslednější a vybíravější; nebere "vše, co mu pod ruku příjde". Nevybere něco jen proto, aby vybral. Ano, dovedu si teď představit pár z vás, co si mumlaj pro sebe, že možná v tom je má chyba, že jsem člověk náročnej, a že jednou budu muset slevit ze svých požadavků. Jenže moje náročnost není primárně vizuální. O krásu tu nejde, i když na první pohled a dojem v tom základ pochopitelně být částečně musí (já tomu spíš ale říkám "osobní kouzlo"). Jde především o charakter a najít ho, je těžké. Po světě totiž nechodí miliony či desítky miliónů slečen jako je Klára. Jsou jich jednotky a za svůj život jsem takových potkal, že bych je napočítal klidně jen na prstech jedné ruky (a klidně i po nějakém tom lehčím úrazu cirkulárkou). Druhá věc je ta, že spousta (mně se dokonce zdá, že drtivá většina) potencionálních slečen, se kterými bych se mohl seznámit a něco třebas podniknout, je zadaných. Je to na jednu stranu logické. A já mám takovou svojí zásadu, kterou jsem neporušil, neporušuji a myslím, že ji ani porušovat nebudu a sice, že pokud je holka zadaná, je to pro mě passé. Ač známá hláška hlásá: "každá holka někoho má, dokud není s tebou". Pro mě je to fatální překážka, kterou prostě překonávat nehodlám. Nikoliv z pohodlnosti, ale z principu (někdy příště třeba vysvětlím). Když už, tak je to na tom druhém, co s tím udělá. Protože de facto překážka je na straně slečny nikoliv na straně mé :-))).

Takže moje dřívější částečně snažení, které nikam nevedlo, mělo za následek můj současný stav pasivní rezistence :-). Jediné, co zůstává, jsou mé otevřené oči (i přesto, že vidím hovno a pořízení brýlí je můj první velký osobní úkol do roku 2008), takže dění jako sleduju dále :-), ale na nějaké hlubší aktivity se skutečně necejtím a asi je podnikat nebudu. Napsal jsem to snad stokrát, možná víckrát, že mě nebaví zakonzervovaný dlouholetý prudérní názor, že iniciativa má vycházet z pánské strany. Tedy pánská volenka. Pche. Prostě ne! Nikoliv, já to už odmítám! Dámy pořád křičí a chtějí rovnoprávnost na všech frontách, tak nechť! Zkuste, milé slečny, udělat určitej první krok vy samy! Ať vidíte, jak to je mnohdy stresující, "nebezpečné", lehce ponižující, nejisté, těžké...

Tak a máte to. Trvalo to, ale zase něco do té rubriky ze života přibylo :-).