Proč nemám přítelkyni :-)?

Duchaplná březnová úvaha nejen o mainstreamových lidech, o dívkách, jarní touze po lásce aneb jak jsem se stal chodícím prototypem potencionálního vztahového štěstí.

Dlouho jsem přemýšlel, co zase duchaplného sem napsat, protože ne všechny asi zajímají recenze hospod, ne všechny to nadchne, což vlastně chápu. Pak jsem přemýšlel, jakou formou mám psát: jestli smířlivou v souladu s mým životním přesvědčením nebo prostě kolem sebe kopat a kopat do všeho, s čím nesouhlasím, co mě štve, čemu nemůžu přijít na kloub a co mě třeba trápí. Zjistil jsem, že to nemá cenu. Toho kopání je kolem spousta... Lepší je dívat se na svět pozitivně.

Lidé mě neustále bavěj. Skutečně. Hrozně rád poznávám nové a nové, i když můžu působit jako uzavřený člověk. Spíš preferuju, když první kroky udělá ten druhý, je to pravděpodobně částečná stydlivost. Kontinuálně a pořád se dívám a sleduju lidi, které míjím, potkávám. Nejen v běžných situacích, ale i v těch vypjatějších. Někdy si tak myslím, že by bylo zajímavé si ty pocity a to pozorování těch lidí sepisovat a dělat si takovou sondu společnosti. Ne formou bývalého estébáka, kterej dál chce lustrovat lidi a pokračovat v tom, co bylo jeho úkolem, ale čistě ze studijních důvodů.

Častokrát zjišťuju, že kohokoliv v životě potkám, tak si z té osoby něco vezmu pro sebe. Buď se inspiruji něčím pozitivním nebo se snažím vyvarovat se těch jejich negativ, protože každý má negativa. Zjistil jsem, že i já, přestože jsem na sobě dlouho viděl (a stále vidím) ta neskutečná charakterová pozitiva. Tu svou velkorysost, pokoru, smysl pro spravedlnost, cítění přírody jako mého prvotního životního hybatele (z přírody jsme vzešli, do přírody se i navrátíme), schopnost podpořit druhé lidi – dodat jim odvahu, zvýšovat jim sebevědomí... Snažit je odprostit do volovin a přiklonit k důležitým věcem, které skutečně má cenu řešit a zabývat se jimi. Párkrát se mi to povedlo a měl jsem z toho upřímně velkou radost. (Ten, kdo mě nezná, si teď možná myslí, že jsem sebejistej namachrovanej kretén. Když si to chce myslet, nechť.)

Citím třeba na sobě poslední dva týdny, že se blíží jaro. Nejen ve smyslu počasí, které skutečně neustále nevykazuje charakter zimy, ale především stav mých momentálních nálad. Prakticky kontinuálně někdy od roku 2004 od mé změny v pohledu na svět a životní priority jsem se neustále měl dobře a stále se dobře cítím. Blbost je tvrdit, že se pocitově neustále držím na horní amplitudě psychického rozpoložení. Jistěže kolikrát jsem měl menší či větší dna, ale převažovala ta pozitivní stránka. Všeobecná spokojenost. Je to dáno tím, o čem jsem psal výše. Že se snažím řešit podstatné věci a neřešit nepodstatné voloviny, ale především také to, že se na svět dívám racionálně, vážím si těch důležitých podstatných věcí. Možná je to věkem, protože právě ve věku kolem třiceti let (plus mínus sedm) se člověk cítí nejlépe a nejvíce šťastným.

Paradoxně v těchto posledních dnech na sobě pozoruju spíš tu dolní tedy zápornou amplitudu. Ne ve smyslu, že bych něco postrádal. Stále po malých částech a krocích si plním svoje sny. Hudba je neustále mým prvotním hybatelem a mou virtuální nejbližší kamarádkou, možná až přítelkyní :-). Ale vrátily se mi exvztahové flashbacky z minulosti v docela intenzivní formě, ale s tím člověk musel tak nějak počítat...

S dívkami je to většinou potíž, nebo lépe: je to stále potíž :-). Styčných ploch mezi mnou a potencionálními dívkami je jako šafránu. A ten neustálý boj v hlavě, jestli kvůli tomu snižovat laťku a svoje "nastavení" priorit, je buď bojem nekončícím nebo rovnou prohraným. To není žádná rezignace. Ale takřka dnes a denně, pokud se nezabývám školou, prací, na to myslím. Kontinuální vnitřní boj.

Pokud to zjednoduším, je prakticky nemožné a předem skoro vyloučené, že bych se mohl v blízké budoucnosti seznámit s dívkou za účelem partnerského vztahu :-). Nemožné především proto, že stále to dominantní já chce zůstat takové jako je a nechce uhnout ze svých hodnot, zásad a představ, které by mi asi přinesli lepší rating u opačného pohlaví :-). To však není přehnaná náročnost (skutečně mě nezajímají modelkoidní typy ani vzhledem a už vůbec ne myšlením...), ale touha nejít do něčeho nového jen za účelem, aby člověk do něčeho vůbec šel. Není důležitý cíl, ale cesta, kudy se člověk dá. To tvrdím.

Mainstreamoví lidé (a nemyslím to v žádném případě zle) to mají vlastně neobyčejně jednoduché v životě. Po všech stránkách. Na odreagování jim stačí lehnout si před obrazovku a sledovat v ní od reklamy na prací prášky, přes německé céčkoidní seriály až po nicnepřinášející soutěžní programy, které k nim přitečtou tehdy, kdy to médium uzná za vhodné. Pocit správného pobavení zažijí na vyhlášené diskotéce. Nemusí si například dělat hlavu tím, jak "obohacovat" obsah internetu, protože oni jeho obsah nedělají, oni ho většinou jen konzumují. A to vlastně v drtivé většině částí jejich života a oblastech, kde se pohybují. Nemusí si dělat hlavu s tím, co si poslechnou, protože jim to naservíruje jejich oblíbená radio stanice. Předloží jim to, co se líbí ostatním a co se bude líbit tedy i jim. Konzum je primární.

Skrze mainstreamové "odborné" časopisy dostávají plný servis a návod jak se stát úspěšným, hezkým, bohatým. Jak se stát tím, koho slyší v rádiu, vidí na jejich klipové stanici, či koho vídají v desáté řadě v pátém dílu jejich seriálu. Dostávají přesnou představu o tom, jak vypadá krása a jak této krásy dosáhnout. Podle této přesně definované prefabrikované předlohy pak vybírají tam, kde je velká hustota podobných nebo vlastně stejných (možná až šedě stejných...) lidí.

Mainstreamovým lidem je řečeno a předkládáno, jak mají vypadat, jak se mají oblékat. Nemusí nic vymýšlet, vše je předem stanoveno a je předem jasné. Mainstreamovým lidem je řečeno jak se chovat v důležitých životních situacích více či méně zlomových. Je jim sdělováno, jaké mají mít charakterové vlastnosti. Nebo lépe řečeno, jaké jsou ty správné charakterové životní cesty. Mainstreamovým lidem je předkládáno, kam mají jet na dovolenou, kdy opustit partnera, kdy ztropit partnerskou hádku, kdy podvést, kdy nepodvést.

Mainstreamoví lidé nemusejí mít často ani vlastní názor, protože ten správný je jim doručen skrze televizní obrazovku, časopis, nejprodávanější bulvární plátek či ostatní mainstreamové spoluobčany.

To, co by chtěli v životě dělat, mají předservírované. Skrze doporučení rodičů, známých nebo znovu skrze kvanta médií. Nejčastěji také přes jejich idoly a ikony. (Všichni například víme, co by chtěla dělat drtivá většina mainstreamových dívek...) Mainstreamovým lidem stačí méně slov a jejich menší bohatost a košatost na to, aby vyjádřili, jak se mají, co cítí a co je těší.

Nejsem mainstreamový člověk, nikdy jím nebudu a rozhodně jím být nechci. Neznamená to, že se my nemainstreamoví obyvatelé této planety máme špatně. Máme se fajn, ale v životě to máme, řekl bych, prostě o něco složitější... Chceme například kvalitu ne kvantitu. Vše, co je mainstreamovým lidem předkládáno, si musíme my tak nějak zařídit nebo udělat sami... Jít tomu víc naproti.

Bylo by špatné si z této úvahy vyvozovat, že snad proti této skupině lidí něco osobně mám. To vůbec ne. Jsou mezi nimi stejně dobří a i špatní lidé jako mezi nemainstreamovými. A rozhodně by bylo špatné si myslet, že já jsem člověk ryze spirituálního myšlení popírají ekonomické zákony konzumní společnosti, který žije v lese a jí kořínky...

Koneckonců na skoro drtivé většině lidí bychom našli určitou konzumní část jejich osobnosti. Mně nevyjímaje. Asi to už pramálokoho zajímá, protože je to takové mé již vděčně provařené téma, o kterém jsem se zmiňoval již několikrát. Ale vlastně dnes denně je to něco, co mě obklopuje a nad čím často přemýšlím.

(Vidíte. Mé texty jsou většinou delší než bývají ostatní články, protože vždy neubrzdím tok svých myšlenek a stane se z toho dlouhý elaborát nevalné kvality a občas kontroverzního poselství. A vsadím se, že až sem došla jen tak polovina Vás, čtenářů. Možná ještě méně. Většina to asi už vzdala :-), protože to chce určitou dávku energie a prostě to vydržet číst (ne vždy je to zde na mém blogu jednoduché, přiznávám). Musíte vlastní vyvinout aktvitu. O tom to taky je...)

Chtěl jsem původně psát o dívkách a dostal jsem se lehce jinam... I když to s tím vlastně úzce souvisí. Ostatně již teď slyším mnohé z vás, co si teď asi říkáte. Ano, je to především moje "chyba" určitým způsobem asi. Ale jak na mě jde to jaro, stále více si uvědomuju, že by bylo zase krásné mít několik těch zubních kartáčků...