Kterak je třeba fouknout do trenek Zlatce Holušové

Mezi tím, co jsem na pondělní den a start nového pracovního týdne spal přerušovaně 3 + 3 hodiny na cestě z Ostravy Pornoexpressem a mezi tím, co stále smrkám černé uhlí a ze všeho oprašuji černý prach, stále si pro sebe s radostí bilancuji letošní Colours of Ostrava

Loni jsem byl prvně a festival si mě získal. Letos se to potvrdilo. Krásné prostředí, pohodoví návštěvníci (rozumněj žádní výtržníci a dokonce jsem neviděl ani nikoho zvracet, což se mi loni povedlo u našeho nejmenovaného kamaráda Dana Maršalíka v Gongu dvakrát, kdy mu buď nesedlo vystoupení Lenky Dusilové, nebo druhá dávka šestiterného rumu s Kofolou).

Program byl pro mne letos větším překvapením a neznámou. A neznámá jména v jednu chvíli ovlivňovala mé rozhodnutí jet jen na nedělního Culluma. Nakonec jsme ale s Bárou vyrazili v sobotu ráno.

Zajímavé je srovnat letošní pozitiva oproti loňským mým výtkám; vše, co bylo loni špatně, bylo letos napraveno:

• Jemnější příjemnější zpevněný povrch tak neřezal do chodidel
• Zvětšená návštěvní plocha v oblasti pecí
• Radegast hospoda
• Radegast
• Počasí

Jamie Cullum zazářil. Upřímně jsem to očekával. Jeho vystoupení bylo strhující, plné poctivé muziky bez zbytečných náhražek. Vystoupení, kde jasně ukázal, že to nebylo jen další vystoupení na zaplacení složenek, ale že si to užil. Radost z hudby. Čistá a poctivá. Jeho vystoupení bylo dokonalou tečkou stejně jako loni koncert Janelle Monáe.

Byla legranda, trupíci, vtipy s Krakonošem, okna i slušnej večůrek, prostě rockin' at the lobby bar.

Příště jedem zas.

Fotky