Jak jsem nakupoval pásek u Pietro Filipi

Potřeboval jsem sehnat pánský kožený pásek hnědé barvy, aby ladil k hnědym botům, které mi pomohla vybrat Bára

Hledali jsme marně po nejrůznějších obchodech, až jsme skončili u Pietro Filipi a tam hle: hnědý pásek odpovídajícího odstínu bot. Hurá.

Zkoušel jsem si délku, seděla perfektně. Když jsem si všiml, že na konci pásku je vyražený nápis Pietro Filipi vzhůru nohama. Tedy z mého pohledu čitelný byl, ale tak nějak automaticky mě napadlo, že by měl být správně otočen tak, aby měli nápis ve správné pozici a k přečtení ti ostatní, kteří se na něj podívaji. Jestli mi rozumíte...

Zeptal jsem se slečny prodavačky, jestli to není omyl, že je nápis vyražen do kůže vzhůru nohama. Ona se dramaticky zamyslela a pak řekla, že ho mám obráceně.

Co? Cože? Počkat! Jak obráceně? Naprosto šokovanému mi oznámila, že se pásek zapíná na druhou stranu. Tedy že při zapínání nemám mít přezku na levou ruku ale na pravou. Co? Cože? Počkat!

Namítal jsem, že si v tom případě celý život vážu špatně pásek, a že je to pro mě strašný šok!!!

Nandal jsem si ho tedy "správně" a nápis seděl, jak prodavačka tvrdila, že má být. Trvalo mi to samožrejmě asi 3x déle. Takže mě hned napadlo, jak by to asi bylo, kdybych spěchal na záchod po vykouření dvaceticentimetrového doutníku zapitého jahodovým kefírovým mlékem...

Po úvodním šoku, jsem ale poděloval za radu a za životní šok, který s trochou nadsázsky bych přirovnal s tím, jako kdyby vám někdo řekl, že píšete špatnou rukou.

Nedalo mi to ale, ale trochu jsem googlil a sledoval i venku kolem mě, na jakou stranu mají malý a střední podnikatelé pásek. Z emperických sledování vyšlo, že drtivá většina má pásek na stranu jako já, a tedy: údajně špatně. Jenže to může být třeba tím, že jsme zase něco v naší zemi zanedbali a jsme špatně.

Proto jsem se poradil se světovou kinematografií a sledoval, jak mají v nejrůznějších filmových žánrech businessmani pásek. Přikládám několik ilustračních screenshotů.

Na prvním obrázku ze švédského psychodramatu můžete jasně vidět, že businessman vlevo, má pásek s přezkou na straně své levé ruky.

Na druhém obrázku, který jsem si s laskavým svolením půjčil tentokrát z americké kinematografie z filmu, který pojednává o těžkých životních útrapách hlavní hrdinky (na obrázku), si opět povšimněte především podnikatele vpravo, který má opět přezku na levé straně.

Našel jsem však i film - tentokrát se jedná o nízkorozpočtový ugrofinský snímek začínajícího režiséra - kde má muž v hlavní roli přezku na pravé straně. Tedy tak, jak tvrdila prodavačka Pietro Filipi, že je to správně. Možná je to však filmová chyba zapříčiněná právě nezkušeností filmového štábu a jeho kostymérek.

Poslední ukázka je tentokrát z amerického výukového videa 10 základních rad v marketingu pro malé a střední firmy. Ponechám již bez komentáře. Opět přezka na levé straně.

Jak zde vidíte, většina případů i ve světové kinematografii má pásek špatně dle prodavačky Pietro Filipi.

Co jsem si tedy z causy odnesl:

1. Pásek oblékám celý život dobře a slečna prodavačka mě prostě jen chtěla oselovat.
2. Pásek jsem oblékal špatně, stejně jako většina ostatních mužů
3. Pásek je možno nosit tak i tak a tento je tak vyroben pro pravoruké zapínání.
4. Pásek je vyroben špatně - nápis Pietro Filipi je vyražen chybně

A jak si zapínáte pásek vy, pánové?

Už dlouho jsem nic nenapsal na svůj blog

Já vím...

Jenže mě teď nic nenapadá, co bych sem měl psát. Tak čau.

Kterak Buty v jabloneckém Eurocentru obarvili kulturně ponurý život severočeských čtyřicátníků

S láskou napsaný hudební report věnováný Tenkrátům, Machům a Soukupům

Byl jsem v pátek spontaně na Buty v Eurocentru. Koncert byl anoncován jako 3hodinový s dvěma přestávkama a v Eurocentru. V prostoru, který nikdy při mé návštěvě nebyl naplněn. Ale tak jistě, nebyl jsem tam zcela pochopitelně na trojkových Klusech, Billech nebo Fixách.

Mělo se začít v osm, ale Radek Pastrňak s partou nastoupil na podium až od půl deváté. Naposledy jsem kapelu viděl na Colours v Ostravě s Viktorem Mašátem, kde asi tréma z nového materiálu na nové desce, tréma z prostoru a diváků a z pouhých 45 minut nejspíš udělala svoje...

Pastřnák koncert uvedl tím, že se bude dělit na tři poloviny, a že se nikam nebudou hnát. Touto proklamací si mě získal okamžitě. A pokračoval dalším čtvrthodinovým popisem toho, co diváky čeká. Byl to klasický Pastřnák: tradiční humor, tradiční klid, tradiční nestylizace do hvězd. Připoměl několikrát, že dvě plánované pauzy jsou vhodné nejen pro starou nemohoucí kapelu, ale rovněž pro diváky, kteří již při anoncované poslední písničce před přestávkou mohou přemýšlet, čím se na barech občerství. V tomto jednoduchém prohlášení byla prostá člověčina, lidskost a podstata nejen atmosféry Buty, ale i jejích fanoušků. Dopředu anoncované upozornění, že kapela ve svém stáří potřebuje klid a přestávky, brali všichni fanoušci jako vtipný a pravdivý fakt.

Nedovolil bych se označit za skalního fandu. Ne, nejsem jím. Znám především notoricky známe kapelové áčkové a béčkové hity. Hlavně mě ale nadchla poslední loňská (2012) deska Duperele, která je zvukem, aranžemi, tématem v podstatě odpočinkově skvělou jazzovou deskou, plnou brandově tradičnich Buty vtípků.

Vtípky předváděla kapela i na koncertu. Dost jsem jich pochopil automaticky a leckteré další jsem si osvěžil v průběhu večera. Viděl jsem před sebou (do)vyzrálou sehranou kapelu, ročníků našich otců/dědů, kteří milují stejný humor, texty, pokročilejší vyhrávky a aranže a hlavně představují na nic si nehrající legendy.

Radek Pastrňák dokonale dada slovem provázel jednotlivé písničky. V jeho humoru byla inteligence, uvolněnost, přirozenost, nenucenost a žádné přehrávání. Oproti festivalové skorohodině, která je i pro sehranější kapely problematická, jablonecký koncert odehráli semknutě připraveně s ryzí radostí ze hry jako takové. Kapela se soustředila především na písně z ranných opusů, takže jsem byl občas logicky mimo. Ale i tak to bylo vždy profesionálně zahrané s radostí a vším, co k Buty patří.

Přestávek jsem se nejdříve bál. Ale hlavní cílová skupina koncertu byla kapele věrná až do samého konce a poslušně se od barů z přestávek vracela. Oč paradoxně působil fakt, že ve srovnání s hitově neznámou jazzovou kapelou J.A.R. přišlo na jablonecký koncert Buty méně posluchačů... Nápad zmenšit opticky obrovskou plochu Eurocentra stoly po obvodu, působil sice až moc zábavově, nicméně cílové skupině přišel vhod a jediné, co jsem tak postrádal byly chlebíčky v přestávkach, na které jsem se upřímně těšil, neboť jsem měl hlad. (Za Klášter 11° palec hore.)

Tak jako na ostravském koncertě v rámci Colours i v Jablonci bohužel z nové desky nezaznělo moc skladeb a pro mě osobně zrovna ty méně oblíbené. To dle mého názoru ale korespondovalo s cílem kapely si zahrát hity nehity. Takže ano, postrádal jsem Pokrývače, Normale a z nové desky hlavně Ping pong, Nad papírem, Včil. Nad nimi bych se rozplakal štěstím... Možná to byl částečně záměr kapely, protože kdo v dnešní době zná písničky aktuálních desek že jo... Návštěvníci jabloneckého koncertu vyvolávali z nové desky jen Píseň práce a především pak logicky díky klipu, který udělal tuhle písničku. Má sice hyperultravtipný klip, všechna čest, ale mé srdcovky jsou jinde.

Naprostým hřebem večera, kdy mě skoro tekly slzy nenuceným aktuálním vkusným Pastrňákovým vtípkem, byl megahit František, který Radek úvodním slovem před songem narouboval na nového papeže Františka I. a pokračoval dokonale vystavěným vtipem i v celém textu písničky, kdy v pasážích, které by se neslučovaly s kněžsky asketickým způsobem života duchovního Františka zcela vypustil či změnil. Když si původní verzi Františka poslechnete, zcela intuitivně poznáte, které pasáže textu Pastřnák nezpíval či změnil. Krom textových úprav, zazněl František v pomalejší jazzovější úpravě. Cítil jsem v tom tak trochu snahu zahrát nejohranější hit tak, aby to i kapelu bavilo, nesralo a fanoušek si přišel na své.

Díky za krásný páteční hudební zážitek.

Fotografie z koncertu

Jamiroquai slaví 20 let remasterovanými opusy

Od natáčení Emergency On Planet Earth ubíhá v těchto dnech právě 20 let. Logicky přišla myšlenka připomenout si prodejně tři nejúspěšnější alba Emergency On Planet Earth, The Return Of The Space Cowboy a Travelling Without Moving

V tiskových zprávách label sliboval nový mastering, plus bonusový b-sides nosič s remixy, nevydanými skladbami, či nahrávkami z koncertů, rozšířený booklet o vzpomínky Jay Kaye z natáčecích dnů a upravený cover design.

Jako sběrateli by mi stačil pouze rozšířený booklet, abych ukojil svůj fetišismus, ale nový mastering byl o důvod pro nákup navíc.

Po několika posleších je třeba potencionální zájemce uklidnit faktem, že se v duchu slova mastering nejedná skutečně o nic jiného, než nový mastering. Nečekejte nový zvuk, či jakékoliv melodické či aranžerské změny. A to je přece dobře.

Jediná na první poslech podstatná změna je zvednuta hladina hlasitosti. Osobně mi třeba lehce vadil skok v hlasitosti mezi Travelling Without Moving a Synkronized. Zvednutím hladiny zvuku prvních třech alb se úroveň srovnala s ostatními nahrávkami Jamiroquai.

Kdy to skutečně oceníte? Například v hromadné dopravě či obecně při poslechu v místech se zvýšeným okolním hlukem při poslechu se sluchátky. A troufám si tvrdit, že mastering proběhl citlivě, nikoliv v duchu loudness war, o které psal například Radek Londin. Stále si nahrávky zachovávají svá kouzla, pro která jsou dlouhodobě kladně hodnocena fanoušky skupiny.

A jak vypadá obal a booklet? Podívejte se například sem pro detailní představu. Ze všech tří alb je nejkrásnější provedení právě pro Emergency On Planet Earth. A vyprávění Jay Kaye o procesech nahrávání či osudech jednotlivých tracků jistě ocení každy fanda.

Obsah na bonusových discích u každého alba nejspíš nebude nový tvrdému jádru fanoušků skupiny. Většinou se už objevil na singlech, či jako bonusový materiál na dříve vydaných studiových albech a jejich kontinentálních mutacích (japonské, americké, australské verze aj.). Za všechny zmíním hlavně skvělou When You Gonna Learn? (Cante Hondo Mix), Too Young To Die (extended version); možná naopak fanoušci nebudou znát Brothers Like You (live from Glastonbury, 1993) či God Made Me Funky (live at Glastonbury, 1993).

Následně skvělý demosnímek The Return Of The Space Cowboy, čistě instrumentální Morning Glory, možná pro někoho neznámá malebná Space Clav či superfunky track We Gettin' Down.

Konečně na bonusovém disku Travelling Without Moving musím určitě vypíchnout remix Virtual Insanity (Salaam Remi Remix), Slippin' 'n' Slidin' a z remixů ještě palce nahoru za Alan Braxe and Fred Falke Remix tehdejšího megahitu Alright.

Není jisté, zda-li se budou tyto nahrávky distribuovat do Čech. Česká centrála labelu Sony BMG Music na můj dotaz nereagovala a pražský Bontonland (tradičně) netuší nic.

Kupte remasterovaná alba na Amazonu | Jamiroquai | Psal jsem o Jamiroquai | 

Monkey Business poprvé s logem Supraphonu

Skoro půlroční zpoždění s vydáním aktuální novinky Happiness of Postmodern Age Monkey Business je už takový hudební folklór... Nejsme ale přece jen jednokapelně orientovaní posluchači, takže jsme to pochopitelně všichni vydrželi a nikdo si z té prodlevy ze svých varlat sebedestruktivně paštiku nejspíš nedělal...

Vše je jinak a přitom podobně jako na předchozích deskách: zástup zvučných českých i zahraničních jmen (Ivan Mládek, Joan Baez, Ashley Slater, Dan Bárta, Vojta Dyk, Tereza Černochová), srandiček vůkol, "výpravné" klipy od Sucháče, fotky od Blacka, cover design alba od Davida Hlaváčka, mastering jako u posledních J.A.R. od Escona Waldese... Co je jinak? Kapela desku vydává u Supraphonu a je třeba dodat, že rozhovor pro iReport.cz s Matějem a Pavlem v sídle Supraphonu, kde nad nimi visely zlaté/platinové desky Gotta, Rottrové, Kubišové a Cimrmanů, u mě navozoval zvlaštní nostalogický pocit...

Otevírací Up to Speed Now vás pořádně nakope do koulí, že si možná vzpomenete na tu paštiku... Vnímavější fanoušci si vybaví její úryvek z making of videa, které kapela vypustila v loňském roce, 80kovej zvuk s rockovějším aranžmá v hodně slušném rytmu. Na Up To Speed Now je již dokončen klip s Liškou Bokovou a Ivanem Trojanem.

Dvojka s krátkým a lehce zapomatovatelným názvem Your Girl Looked Like Bill Ward on the Cover of Sabotage, pro kterou se jistě rychle ujme adekvátní lehce zapamatovatelná zkratka YGLLBWOTCOS, které já ale asi budu říkat po slovensky po piči basa s Mládkovým banjem, je moje favoritní. Chvíle nás dělí od momentu, kdy nám milovník basových linek docent Mašát (který prohlásil, že Marty verze bass coveru Blow Your Mind mu nikterak hlavu nepomotá) ve svém pohledu sdělí, co si myslí o této basové lince, která mě osobně naprosto odstřelila vejce. Zvuk basovky si zopakujete ještě v titulní Happiness of Postmodern Age, German Party a v Rockin' at the Lobby Bar. Ano, to je ta břízka lesní.

Banging On The Drum má podle mě největší a nejrealističtější možnost objevit se v koncertním provedení. Cítím z ní takovou až stadionovost, jednoduchý rytmus, chytlavá melodie s refrénem.

První singl desky The Ferry Tale už nějakou dobu rotuje po progresivnějších rádiích - adorační track vyznávající hold Bryanu Ferrymu (v podobném stylu jako MJ Is 50). Monkey Business si tak trochu v duchu why be in when you could be out stýskají, že nikdy nebudou tak cool jako on. Hlasovat pro singl můžete například na Kiss Hády; jako novinka je nasazena i na rádiu Expres.

Heartburn mi v pasáži od 00:40 zvukem a atmosférou připomíná (poněkud nedoceněné) album Earth Moving od Mikea Oldfielda, konkrétně třeba song Holy či další. Joan Baez svými party skladbu vystřeluje mezi to nejlepší na aktuální sedmé řadové desce skupiny.

German Party koncertně kapela už několikrát předvedla (ve Žlutý lázních při tradičních narozeninách, či ve vánoční Lucerně v prosinci). Při jedné z mnoha hospodsko-hudebních sešlostí v naší partě loni na podzim jsem nadhodil nápad, že by bylo super se s touhle písničkou pokusit prorazit kapelu do Německa, vzhledem k tomu, že je to adorační písnička. RNDr. Vavroušková tehdy opravila moji špatnou překladovou interpretaci, že se ve verši they always like to swing skutečně nejedná o vyznání oblíbenosti swingové muziky, ale o střídání partnerů během večírku. Měla pravdu a já se již nebudu pokoušet vícero o překlady z angličtiny :-). German Party si házím do krabičky nasty MB's songs ke skladbám Boner, Blue Umbrella či Eat Me Oh My Lady.

Pak následuje Realistic Romantics, na které se hudebně podílel i Olda Krejčoves o snění romantiků následovaná My First Daimler opět s Joan Baez, která je o tom, jak majitele technicky zradí svou nespolehlivosti veterán. Otázkou zůstává, zda-li Daimler zradil Romana nebo Matěje. V Happiness of Postmodern Age znovu zaobdivujeme basu, ta je prostě úžasná.

Midlife Punk's Dilemma zastupuje první song z alba, na který byl představen videoklip z režie Zděnka Suchého s legendami českého punku: Petrem Hoškem, Martinem Kadnárem nebo Honzou Peterkou. Text ke skladbě obstaral Ashley Slater a rovnou k němu přidal své vokální party. Je o dilematech a touhách stárnoucích pankáčů. Slater se poprvé představil na předposlední desce Twilight Of Jesters? (vyšla v březnu 2009), kde pro mě osobně exceloval především v ID Song.

Rockin' at the Lobby Bar patří hudební složkou k vrcholům alba. Minimalistická a přitom plná vkusných detailů. Je obohacen o rapové party Vladimíra 518, Oriona a Kata a osobně ho chápu jako takové zhodnocení, takovou sladkou tečku za loňskou skoro nekonečnou tour s PSH. Tour, která měla smysl. A tour, po které si na každém dalším koncertu (nejen) Monkey Business budu myslet, že v první třetině na podium vyskočí PSH v čele s pětsetosmnáctkou... Rockin' at the Lobby Bar dokonale popisuje zákulisí koncertů, backstageí a celý ten kejklířský provázaný promazaný organizmus pokoncertních setkávání a zákonitostí, o kterých by mohla pohovořit spíše RNDr. Vavroušková. A hlavně slyšíme opět čeština na albu Monkey Business. I na Rockin' at the Lobby Bar je klip dotočen. Vznikal dva dny a účinkují v něm i výše uvedení rappeři.

Další jsou už jen bonusy: cover Diamonds and Rust s Joan Baez a pro někoho snad šmakující Kraak & Smaak remix singlu The Ferry Tale - ten mě tedy zklamal. V podstatě oba logické výsledky setkávání kapely s hudebníky ze závěru loňského roku (s Baez vystupovali v prosinci v Lucerně, s Kraak & Smaak zase v SaSaZu). Možná jen skutečně vnímavý posluchač ovšem odhalí, že na konci Diamonds And Rust uslyší a pozná trio Bárta - Černochová - Dyk aniž by se díval do bookletu.

Na press day v Supraphonu se docent Mašát shodl s Matějem Ruppertem i Pavlem Mrázkem, že Joan Baez album celé posunula o jednu laťku výše. Naprosto souhlasím. Podle mě ani ale tak ne existencí coveru Diamond And Rust, ale právě díky partům v Heartburn či My First Daimler. Díky ní v podstatě došlo i k tomu časovému posunutí.

Album Happiness of Postmodern Age vychází 8. března.

Tracklist: Up To Speed Now, Your Girl Looked Like Bill Ward On The Cover Of Sabotage, Banging On The Drum, The Ferry Tales, Heartburn, German Party, Realistic Romantics, My First Daimler, Happiness Of Postmodern Age, Midlife Punk's Dilemma, Rockin' At The Lobby Bar, Diamonds And Rust, The Ferry Tales (Kraak And Smaak remix)

Label: Supraphon

Kupte album fyzicky tady, či v bajtech tu nebo v iTunes | Monkey Business | Psal jsem o Monkey Business | Termíny Štěstí postmoderní doby tour 2013 | 

Nezapomínejme!!!

Viděl jsem trojdílný Hořící keř z produkce evropské HBO. Nádherná profesionální práce, kde je skutečně vidět dostatek finančních prostředků - zpracování, drahá produkce, plejáda hereckých výkonů...

O to mi teď ale nejde. Důležité je si uvědomit, jaké poselství trilogie nese. Co a jak vlastně trilogie popisuje?

Filmů a pořadů o 40ti letech totality bylo natočeno už spousty. Všechny a každý další je zásadně důlěžitý pro uvědomění si toho strašného zla, které tu desetiletí panovalo, a ve kterém jsme žili - a především pak naši rodiče a prarodiče. Bylo mi na konci třetího dílu strašně zle. Zle například z toho, jakou má stále KSČM podporu. Zle z toho, že část ČSSD by se nebránila s KSČM sestavovat koalici či vládnout. Zle z toho, že bývalý estébák si zaplatí lživou kampaň během prezidentských volbách... Atd.

Takové filmy by měly být povinně promítány na základních a středních školách. A velmi často. Protože mi přijde, že dnešní náctiletí si spíš z totality dělají legraci, než že by si uvědomovali tu nebezpečnost. Jasně, nemají osobní zkušenost a ani já ji v zásadě nemám, pominu-li pár spíš humorně-neškodných vzpomínek na předlistopadové období... Proto je ale důležité, aby díky těmto snímkům, výpovědím svědků, literatuře se o tom stále dozvídali a komunistické zvěrstvo se jim pořád připomínalo.

Protože, pak se přečtete, že část ČSSD si přeje zrušit Ústav pro studium totalitních režimů a část Rady je proti digitalizaci materiálů spojených s totalitním režimem. Pročpak asi... Pozorně si to (kromě tradičně nepřínosné a ohavné diskuse), prosím přečtěte.

Přemýšlejte a nezapomínejte.