Kterak se mi močilo mezi dvěma metalisty

V sobotu jsem byl s Pavlem na pivku na Parku. Krom toho, že jsme měli na plánu naplánovat akce, které nás čekají do konce kalendářního roku 2007, jsme si prostě chtěli vypít pár Kozlů, protože jsme již dlouho v hospodě společně nebyli...

Jak jsme tak seděli v hospodě a sjednocovali naše kalendáře a diáře, vedle v sále Parkhotelu začínal metalový smržovský minifestival. Ano, tam, kde před pár dny byl koncert bubenických mistrů teď probíhal koncert metalistů.

A takový metalista, nesmíte si ho příliš idealizovat... Je to člověk, jehož délka vlasů může převyšovat velikost jeho IQ (ale pravidlo to samozřejmě není), dle známého rčení "dlouhé vlasy – krátký rozum". Správná délka vlasů u metalisty – muže je taková, že je schopen si na WC pomočit jejich konečky a správně je tak vyživovat a regenerovat. Krom dlouhých vlasů, které jsou v drtivé většině černé nebo na černo obarvené, má takový metalista ještě charakteristické oblečení, díky němuž hned poznáte, že to není žádný hip-hoper.

Metalista nosí černé kalhoty, jedno jestli černé pětsetjedničky, nebo černé kožené motorkářské kalhoty, ale vždy radši radši mrkváčového střihu než bootcut či zvonáčového střihu. Horní díl oblečení tvoří černé triko. Jiná barva neexistuje. Na černém triku je velmi často krvavý ornament (logo je asi moc silný výraz) skupiny, které je přední fanda. Ornament je psán buď švabachem nebo gotickým fontem písma, který normální nemetalista a smrtelník není schopen nikdy rozluštit, pokud nestuduje nějaký obor (blízký hieroglyfům) na fildě, který by mu v tom mohl pomoci.

Krom názvu skupiny se tam ještě velmi často objeví nějaký ten ornamnet. Ornament, který například připomíná svastiku, nebo půdorys žeber klenby neznámé gotické kaple.

Přes černé triko může mít metalista ještě černou mikinu (často s kapucí). V tom případě nese mikina opět logo skupiny, či romantickou skupinovou fotografii hudebníků někde v borůvčí v lese Řáholci.

Co má metalista na nohou? Určitě ne botasky Nike... Základ jsou černé boty například kanadoidního stylu. Ale v podstatě je jedno jaké, hlavně černé. (Pokud mluvíme o metalistce, má samozřejmě černě lakované nehty a červeně barvené vlasy silně rozcuchané.)

Správný metalista/metalistka má taky na svém těle a oblečení velký podíl kovů – především nerez železa. Všiml jsem si, že jedna dívenka měla v obličeji víc kovu než já drobných v peněžence. A že nosím dost drobných po kapsách...

Co jsem chtěl ale napsat... Šel jsem na záchod. Příjdu k mušli a za pár vteřin se po mé pravé straně postavil k vedlejší mušli metalista. Hned něj následoval další metalista, který si stoupl po mé levé straně k třetí mušli. Stál jsem tam sám. Sám u mušle. Sám, samotinký posluchač jazzu mezi dvěma metalisty. Jako zrnko mezi dvěma mlýnskými kameny. Oba si močili na konečky dlouhých černých vlasů, jejiž součet délek byl delší než moje tělesná výška. Stál jsem tam v modrých džínách, s hnědýma adidaskama a v červeném švýcarském triku s velkým bílým helvétským křížem na hrudi. Mezi dvěma černokněžníky. Zvláštní pocit :-).

Jasný Murphyho zákon metalistů zní takto: sebečernější metalista se sebedelšími černými vlasy a sebedrsnějšího vzhledu má tolik obdidovatelek a potencionálních přítelkyň, že by je klasický posluchač funku nespočítal na prstech všech čtyř končetin. Natož aby jich měl alespoň potencionální dvacetinu...

Posluchači minoritních žánrů – co do počtu posluchačské základy – to nemají prostě v životě jednoduché :-). V jednom je ale ta demokracie a svoboda slova a názoru hezká. Tak jako si oni dva asi mysleli, co to mezi nimi močí za nechutného čůrákoidního diskofila (předpokládám, že pojem funk nebo jazz nejspíš neslyšeli) jsem si i já o nich myslel své. A to je na tom hezké. Tak to má být. Ke konfrontaci hudebních názorů ale (naštestí pro mě) nedošlo :-).

Zamyšlení na závěr: velikost svalů svalovců na diskotéce je nepřímo úměrná kvalitě tamní hudební produkce.