Druhé letošní dostaveníčko s Illustratosphere

Proč takový zážitek z koncertu vyjímečně nepojmout jinak - jako takové komplexnější zhodnocení jednoho podzimního dne :-).

Budím mě v 6:30 typ mobilního telefonu, který vlastní asi tak polovina světa (což by mě jako individualistovi mohlo vadit, ale nevadí). Naštěstí ne na žádnou přitroublou melodií, ale na Seven Days In Sunny June - z každého vstávání (pokud to není jako dnes po 4 hodinách spánku a pěti svijanech) je pak vlastně krásná chvilka. Koupelna: oblíbená česká zubní pasta - žádné speciální konzistence na bělení zubů nebo šestibarevné zázraky... Tradiční, česká. Nesnídám: pokud nejsem v horách a nemusím, tak nesnídám, protože tak nějak nemohu probudit hned žaludek.

Vycházím z domu a když míjím levou hranu domu, chůzí plaším tři srnky, pasoucí se na naší louce těsně pod barákem - obraz, který nikdy nezažije polovina obyvatel betonových multikrálíkáren. Ladně odbíhají pryč a symbolicky se se mnou loučí svými bílými prdelkami. Krásné ráno. Krásné jasné ráno, bude jasný den. Jazzový.

Pak vlak, příjezd od severočeské metropole. Výuka. Potkávání milých lidí, starých známých. Přistihl jsem se, jak krátce myslím na Polívku... Hezké, avšak může to být nebezpečné... Po obědě krátká procházka do města - chvíle, kdy si člověk může prohnat hlavou trochu kyslíku v jakžtakž čistém městském prostředí. Za slunečna samozřejmě s hodně tmavými brýlemi, aby mi nikdo nenarušoval můj svět, moje soukromí.

Další bloky, ten poslední opouštím v polovině po v celku zajímavé prezentaci o historii mobilní komunikace a vývoji mobilních sítí od devadesátých let po dnešek, kdy si tehdá Nokia uvědomila, že výrobou holínek díru do světa neudělá. Již setmělým libercem jdu na první koncert, který symbolicky otevírá podzimní sérii hudebních zážitků. Pár postávajících ve foyer. Pár postávajích v sále. Pár postávajích u báááru. Áno, tam směřují kroky mé: do fronty na tradiční předkoncertní pivko :-). Svijany jedenáctka! God bless Svijany! Kdy se člověku poštěstí, aby na koncertě nepil nehorázně vodovej mainstreamovej gambáč...

Sál se lehce zaplňuje. Druhé Svijany. V 19:50 se sál stmívá a na jeviště nastupující hudebníci odtrhávají zbytky posluchačů od bárů, půllitrů a panáků. Illustratosphera otevírá večer komorním minimalistickým Dechem, po té již standardně Eleisure Suite, kde Filip uchopuje trombón - mimochodem skvělý nápad ho na koncerty vozit! Jen si tak lehce přitrubuje do pozadí otevírací skladby nového alba Animage. Police - Spirits In The Material World velmi pohodový příjemný optimistický kousek. Až na něj konečně adekvátně reaguje publikum, které je ze začátku stejně chladné jako v Jablonci, ač všichni měli čtvrt roku na to si desku koupit (jak jinak než koupit proboha) a skladby si naposlouchat. Leč, Police, starší skladba, kterou posluchači evidentně znají. Změnou oproti jabloneckému provedení budiž v závěru famózní Filipovo sólo na trombón - nyní již ne komorní dokreslení skladby, ale její vyvrcholení, natáhnutí. V závěru sóla při totálním nasazení ostatních muzikantů si připadám skoro jako na funkovém koncertě J.A.R.

Pak již přichází víceméně skladbou skladeb podobný večer jako na jaře v Jablonci s tím rozdílem, že chlapci nové skladby ještě víc vyšperkovali ještě dokonalejším secvičením. Z jejich tváří je vidět, že se baví a vzájemné pohledy jednoho na druhého, druhého na třetího (a tak dále) dávají tušit, že si očními kontakty vlastně povídají. Nejmarkantnější je to mezi Filipem a Standou, kteří za svými klávesami proti sobě jakoby soupeří, kdo to jak na klapky zahraje. Pokračujeme (nikoliv ve chronologickém sledu, ale tak, jak si vzpomínám) Naokoland, Vlčák, Trvalé udržitelný, skočnější Jesus online, Etnika et Nikola, Živý, Městem, Introduction To Happiness (Sexy Dancers), Nejen Ian, Some People (Sexy Dancers)... Poslední dvě jsou pro mě symbolicky vrcholy koncertu, protože tyto skladby spadají k mému nejoblíbenějšímu, co poslouchám. Some People jest má životní skladba. Už deset let (pane jo, deset let...). Asi v půlce koncertu musím na toalety, inu dvoje Svijany jsou dvoje Svijany :-). Naštěstí i tam je koncert slyšet a tak si libuju nad tím, kdy takhle člověku zahrají takoví hudebníci naživo i při tak biologicky primárním konání... :-).

Druhou polovinu koncertu vychutnávám ne již z vrcholu rovnostranné trojúhelníku (obvyklé tradiční místo se skvělým zvukem), ale "u Fratričů" vpravo od zvukaře, kde mě překvapuje rovněž skvělý zvuk. Perkuse a i ten nejtižší instrument se neztrácí mezi rytmikou, piány ani kytarami. Dan Bárta tradičně výborně. Oholený. Ostříhaný a s čapkou :-). Publikum ho poslouchá na slovo. Když před poslední taktem obecenstvo již začíná tleskat a nechce nechat doznít poslední noty skladby, Bárta zvedne dva prsty na pozor, sál se zklidní, hudebníci dotáhnou poslední tóny a pak se již může tleskat. Nebo když si zase demonstrativně rozepíná horní knoflík košile, první řady divaček (tzv. jdeme "na video") zase ožívají. Podobně věrně se smějí skalní Danovým fórkům mezi skladbami. Nebo například při představovačce, kdy vyjmenovává u každého člena Illustratosphery krom nástrojů i jeho oblíbený alkohol. Všechno to funguje.

Přidávalo se dvakrát a přidávaly se jak jinak než skočnější fláky a I Feel Good od Jamese Browna celý večer uzavřel. Tleskačka, klaněčka. Na nás bylo zhodnotit další vyjímečný koncert u rezavého moku a výborné pivo k tomu prostě vybízelo. Druhé i třetí pokoncertní. Na tramvaj, na vlak. Zvířenou jsem začal, zvířenou skončím. Když jsem před půlnocí přicházel k baráku, vítala mě mňkoukáním naše míca. Krásné přivítání. Chtěla se asi ještě ohřát. Po náročném ale nádherném slunném jazzovém dni ulehám a okamžitě samozřejmě usínám. Ne na dlouho, jen na čtyři krátké hodiny, abych se vzbudil, nastoupil do vlaku a začal psát tento článek...

relevantní odkazy:

Fotky ze sednutí si po koncertě | Dan Bárta