Na takřka konci letního semestru, skoro těsně před zápočtovým týdnem a zkouškovým obdobím, vám stručně naservíruju to, co mě potěšilo a co mě třebas i napotěšilo.
Zprávou tohoto týdne bezesporu byl headline deníku iDNES.cz. Ne že bych tento lehce pseudobulvární internetový deník četl pravidelně, ale titulek "Denně přicházíme o šestnáct komunistů – zjistil ústřední výbor" mě skutečně velmi navnadil a přiměl k přečtení článku. Na serveru Novinky.cz se zpráva objevila prakticky se stejným titulkem, později byl opraven na mírnější "Členům KSČM je v průměru 70 let, zjistila si strana". A přátelé, opravdu, fakt, že loňský rok každý den dle statistických údajů "zemřel" (v případě komunistů by se spíše hodilo slovo chcípnul) jeden komunista, volič a člen KSČM, to je prostě nádherná zpráva :-)! KSČM s nejširší a nejstarší členskou základnou, která čítá přes 77 tisíc členů tak pomalu vymírá, jelikož úbytek členů je vyšší (6 – 7 % ročně) než přírůstek (0,6 až 0,68 % ročně) a to je dobře :-). To je dobře. Chtělo by to ale více, rychlejší proces vymírání, pokud mohu poprosit.
Takže v lékárnách léky na předpis pouze komunistickým nestraníkům. Straníkům podávat léky bez předpisu pokud možno ty nejdražší, případně ještě lépe léky prošlé :-).
Co mě naopak pobudilo (nebo spíš překvapilo), ale tak nemohl jsem se tomu ani divit, byl fakt, že prvního máje se setkání politických vězňů na Žofíně nezúčastnil žádný představitel ČSSD, ač byli straníci prý pozvaní. Na akci přišli všich zástupci stran Parlamentu krom komunistů (což chápu, ty tam snad ani nikdo nezval...) a socanů. Ještě vtipnější mi pak přišlo, že obě strany (KSČM a ČSSD) slavily první máj na prakticky stejném místě na Výstavišti, oběma stranám hrála dechovka... Hezky to tak ty strany tématicky slučuje... Ale dost politikaření.
Ve středu po dvouhodinovém přemlouvání Radkou jsem byl přesvědčen, že se vydám Na Rampu na koncert spacefunkové britské skupiny Kava Kava. Skupiny, jejíž frontman zpěvák Pat Fulgoni vypadá zjevem spíš na zpěváka rockové nebo spíš metalové kapely... Skupiny, která se u nás vyskytuje na miniturné a vystupovala (nebo bude vystupovat) krom Jablonce ještě v Šonově v Hospodě u Pitašů (!), v kulturáku V Dolní Branné u Vrchlabí (!) a turné zakončí v Rock Café spolu s punkovou (!) kapelou Česká disharmonie... Po takových info jsem skutečně tápal, zda má na takovou kapelu cenu jít... :-). Musím však zodpovědně říct, že to BYL funk, nebo spíš spacefunk (bůhví, co to znamená...). Takže jsem byl nakonec spokojen. Můžete mrknout na hrstku fotek, co jsem pořídil. Fotka do hlediště mezi nimi není, protože v hledišti bylo skutečně velmi málo posluchačů. Škoda. Ale tak na fakt, že funk tu nemá tradici, bych si už mohl sakra zvyknout ;-).
Ve škole jinak přituhuje. Mám před sebou kupu semestrálek, začínají zápočtové testy... Na multimedia například stříhám dnes již legendární osm let (!) staré video Sport v Jablonci, které jsem na gymnáziu natočil spolu s Pavlem a Veronikou Fratričovou. Úsměvných – nebo spíše velmi trapných :-D – 12 minut slávy se v těchto dnech snažím upravit do verze, která by se pak možná mohla objevit na YouTube, aby se nám mohli zasmát i jiní lidé než ti, co to viděli před osmi lety na gymplu :-).
Jinak ve stručnosti: trpím jarní deprivací, opaluju se s makrem, nadšeně sleduju Gynekologii 2, stále věřím funku a začal jsem již sekat trávník.
relevantní odkazy:
Fotky z koncertu Kava Kava | Článek o vymírajících komunistech | Gynekologie 2 | Komentáře k tomuto článku na starém blogu
pátek 9. května 2008
pátek 2. května 2008
Převážně jazzové jaro a co právě poslouchám
Někdy mě mrzí, že je tu drtivá většina příspěvků o hudbě, když jsou daleko zajímavější populárnější témata, jako vliv biopaliv na zdražování surovin pro výrobu potravin, globální oteplování, Solowův ekonomický model, férové jednání dívek, následující vývoj webu 2.0 k webu 3.0, dívčí koketování...
Koncertní sezónu jsem zahájil s J.A.R. Krásně čistě, jak jsem se již zmínil. Druhý můj zážitek, rovněž velmi silný – ač bych ho tedy nerad srovnával s koncertem J.A.R., protože nelze srovnávat nesrovnatelné, byl koncert Laca Decziho a jeho partičky, která navštívila Jablonec a opět zvedla prachbídnou kulturní úroveň v Jablonci nad řekou Nisou... :-D.
Byl to zážitek nesmírný a mě krásně šimrá pod bradou (resp. na egu) každej koncert, na který se vypravím a nezklamu se svým výběrem. A jsem následně z něho nadšen. Nejen vzhledem k tomu, že se mělo na koncertě v Eurocentru sedět, jsem čekal spíše jazzový koncert. O co víc jsem byl potěšen, že to byl spíš funkový koncert. Něco jako 2 % jazz, 98 % funky stuff... ;-). Laco, král trumpetistů, se svou skupinou (Noboru Kinukawa – bass, Vaico Deczi – drums, Eric Meridiano – piano) předvedl skvělej koncert. A vzhledem k tomu, že vedle mě v první řadě seděla cca stejně stará dáma jako Laco, uvědomil jsem si, proč (také) sedíme a nestojíme... Pestřejší posluchačskou základnu na koncertě jsem nezažil. Od kloučků desetiletých, kteří přišli z výchovných důvodů se svými rodiči, přes prebuscenty, pubescenty, postpubescenty, zastydlé pubescenty (já), třicátníky, čtyřicátníky, padesátníky a ani Laco nebyl možná nejstarší... Pravda, když jsem viděl několik nejmenovaných lidí, kteří na koncert přišli, tak jsem byl v šoku, ale což :-).
Vzhledem k melancholii letošního jara se můj hudební playlist lehce pozměnil. Do funkových bardů se vklínila například Amy Winehouse (album Frank), Jamie Cullum, Sting, Brad Mehldau, Laco Deczi, Curtis Mayfield a v poslední dobou i Tales Robert Balzar Tria. Je to na jednu stranu taková předpříva na koncert Dana Bárty a Illustratosphere v Jablonci, kde 23.5. představí novou desku Animage. Na druhou stranu pomalu bude na čase, abych se pustil do Freak Power, abych své uši správně naladil na funkovou smršť! Takže se mi to bude v hlavě míchat a já doufám, že ne moc :-).
Pro představu všem z vás, kteří nepoužíváte Last.fm nabízím výpis mých nejhranějších interpretů a songů.
Nejhranější interpreti/skupiny dle statistik na Last.fm:
1. Jamiroquai, 205
2. Prince, 188
3. Amy Winehouse, 174
4. Tower of Power, 172
5. J.A.R., 130
6. Jamie Cullum, 120
7. Monkey Business, 118
8. Robert Balzar Trio & John Abercrombie, 112
9. Tereza Černochová, 86
10. Laco Deczi & Celula NY, 80
11. Curtis Mayfield, 77
12. Robbie Williams, 69
13. Sexy Dancers, 63
14. Lenny Kravitz, 57
15. Sting, 50
15. Maceo Parker, 50
17. Laco Deczi, 49
18. Roman Holý, Ondřej Brousek, 39
19. George Benson, 25
20. Illustratosphere, 24
21. Boris Urbánek a TUTU, 23
21. Akon/Michael Jackson, 23
23. Tony Toni Toné, 22
23. Maynard Fergusson & Big Bop Nouveau, 22
24. Brad Mehldau, 16
Nejhranější tracky dle statistik na Last.fm:
1. Amy Winehouse – October Song, 37
2. Amy Winehouse – You Sent Me Flying, 34
2. Jamiroquai – Seven Days in Sunny June, 34
4. Robert Balzar Trio & John Abercrombie – 22 Years Ago, 29
5. Amy Winehouse – In My Bed, 29
6. Tereza Černochová – Always In My Dream, 28
7. Tereza Černochová – Vhodný/á (feat. Dan Bárta), 27
8. Roman Holý, Ondřej Brousek – Crushing Bliss, 26
9. Akon/Michael Jackson – Wanna Be Startin' Somethin' 2008, 23
10. Amy Winehouse – Take the Box, 22
10. Maynard Fergusson & Big Bop Nouveau – Birdland, 22
12. Tower of Power – You, 21
13. Robbie Williams – Let Me Entertain You, 20
13. Sexy Dancers – Some people, 20
15. Robert Balzar Trio & John Abercrombie – Portissimo, 18
16. Lenny Kravitz – I'll Be Waiting ,17
17. Freakpower – One Nation One Ride, 15
17. Robert Balzar Trio & John Abercrombie – Just In Tune, 15
19. Amy Winehouse – What Is It About Men, 14
20. Laco Deczi & Celula NY – Got Cake, 13
relevantní odkazy:
Michal na Last.fm | Tales |
Koncertní sezónu jsem zahájil s J.A.R. Krásně čistě, jak jsem se již zmínil. Druhý můj zážitek, rovněž velmi silný – ač bych ho tedy nerad srovnával s koncertem J.A.R., protože nelze srovnávat nesrovnatelné, byl koncert Laca Decziho a jeho partičky, která navštívila Jablonec a opět zvedla prachbídnou kulturní úroveň v Jablonci nad řekou Nisou... :-D.
Byl to zážitek nesmírný a mě krásně šimrá pod bradou (resp. na egu) každej koncert, na který se vypravím a nezklamu se svým výběrem. A jsem následně z něho nadšen. Nejen vzhledem k tomu, že se mělo na koncertě v Eurocentru sedět, jsem čekal spíše jazzový koncert. O co víc jsem byl potěšen, že to byl spíš funkový koncert. Něco jako 2 % jazz, 98 % funky stuff... ;-). Laco, král trumpetistů, se svou skupinou (Noboru Kinukawa – bass, Vaico Deczi – drums, Eric Meridiano – piano) předvedl skvělej koncert. A vzhledem k tomu, že vedle mě v první řadě seděla cca stejně stará dáma jako Laco, uvědomil jsem si, proč (také) sedíme a nestojíme... Pestřejší posluchačskou základnu na koncertě jsem nezažil. Od kloučků desetiletých, kteří přišli z výchovných důvodů se svými rodiči, přes prebuscenty, pubescenty, postpubescenty, zastydlé pubescenty (já), třicátníky, čtyřicátníky, padesátníky a ani Laco nebyl možná nejstarší... Pravda, když jsem viděl několik nejmenovaných lidí, kteří na koncert přišli, tak jsem byl v šoku, ale což :-).
Vzhledem k melancholii letošního jara se můj hudební playlist lehce pozměnil. Do funkových bardů se vklínila například Amy Winehouse (album Frank), Jamie Cullum, Sting, Brad Mehldau, Laco Deczi, Curtis Mayfield a v poslední dobou i Tales Robert Balzar Tria. Je to na jednu stranu taková předpříva na koncert Dana Bárty a Illustratosphere v Jablonci, kde 23.5. představí novou desku Animage. Na druhou stranu pomalu bude na čase, abych se pustil do Freak Power, abych své uši správně naladil na funkovou smršť! Takže se mi to bude v hlavě míchat a já doufám, že ne moc :-).
Pro představu všem z vás, kteří nepoužíváte Last.fm nabízím výpis mých nejhranějších interpretů a songů.
Nejhranější interpreti/skupiny dle statistik na Last.fm:
1. Jamiroquai, 205
2. Prince, 188
3. Amy Winehouse, 174
4. Tower of Power, 172
5. J.A.R., 130
6. Jamie Cullum, 120
7. Monkey Business, 118
8. Robert Balzar Trio & John Abercrombie, 112
9. Tereza Černochová, 86
10. Laco Deczi & Celula NY, 80
11. Curtis Mayfield, 77
12. Robbie Williams, 69
13. Sexy Dancers, 63
14. Lenny Kravitz, 57
15. Sting, 50
15. Maceo Parker, 50
17. Laco Deczi, 49
18. Roman Holý, Ondřej Brousek, 39
19. George Benson, 25
20. Illustratosphere, 24
21. Boris Urbánek a TUTU, 23
21. Akon/Michael Jackson, 23
23. Tony Toni Toné, 22
23. Maynard Fergusson & Big Bop Nouveau, 22
24. Brad Mehldau, 16
Nejhranější tracky dle statistik na Last.fm:
1. Amy Winehouse – October Song, 37
2. Amy Winehouse – You Sent Me Flying, 34
2. Jamiroquai – Seven Days in Sunny June, 34
4. Robert Balzar Trio & John Abercrombie – 22 Years Ago, 29
5. Amy Winehouse – In My Bed, 29
6. Tereza Černochová – Always In My Dream, 28
7. Tereza Černochová – Vhodný/á (feat. Dan Bárta), 27
8. Roman Holý, Ondřej Brousek – Crushing Bliss, 26
9. Akon/Michael Jackson – Wanna Be Startin' Somethin' 2008, 23
10. Amy Winehouse – Take the Box, 22
10. Maynard Fergusson & Big Bop Nouveau – Birdland, 22
12. Tower of Power – You, 21
13. Robbie Williams – Let Me Entertain You, 20
13. Sexy Dancers – Some people, 20
15. Robert Balzar Trio & John Abercrombie – Portissimo, 18
16. Lenny Kravitz – I'll Be Waiting ,17
17. Freakpower – One Nation One Ride, 15
17. Robert Balzar Trio & John Abercrombie – Just In Tune, 15
19. Amy Winehouse – What Is It About Men, 14
20. Laco Deczi & Celula NY – Got Cake, 13
relevantní odkazy:
Michal na Last.fm | Tales |
středa 30. dubna 2008
Příběhy Robert Balzar Tria a Johna Abercrombieho
Sousloví hudební recenze v souvislosti s mými články zde na blogu je poněkud zavádějící... Krom pár let klavíru na zušce, trochu toho hudebního sluchu a žádných žurnalistických zkušeností vlastně ani nemám "právo" takové příspěvky označovat jako recenze :-). Proto i dnešní příspěvek je spíš popisem nálad a pocitů, které mě další nové "česká" deska evokuje.
Tales má takový klasicky vizuálně pojatý "jazzový" booklet. Prostě jen přeložený list :-). Na jednu stranu logické: co taky moc do bookletu psát v případě instrumentální desky že ano :-). Navíc jako u všech desek, které poslouchám, je primární hudba. Grafický návrh a malůvky jsou z ruky Dana Bárty, který se tak spolupodílel na vzniku desky nehudebně. A sloni Dana Bárty působí skutečně pohádkově. Aspoň je ten obal a grafika vkusná. (Což se například o poslední desce Laca Decziho Open skutečně nedá říci...)
Zároveň – možná trošku překvapivě – je Tales první moje originální deska balená do alternativního typu obalu na CD – super jewel box, které ve velké míře pouzívá ke svým titulům především label Universal. Prý je to obal bezpečnější, pevnější. Navíc umožňuje umístit na sebe i dva disky díky delšímu trnu. Jeho bezpečnost tkví hlavně v zakulacených rozích, které jsou odolnější proti nárazu. Aspoň co výrobce píše. (Nikoliv, skutečně jsem pevnost obalu hned osobně na novém albu nevyzkoušel.) Trošku paradoxně, když sestra album vyndala z tašky po cestě z Prahy, mělo na přední straně obalu 4 cm prasklinu :-). Asi je to tím, že je pevnější v těch rozích a jinak ne...
Deska obsahuje devět kusů, 5 z pera Roberta Balzara, 3 z pera kytaristy Johna Abercrombieho a jeden klasický jazzový standard (I Fall In Love Too Easily – Cahn/Styne). Při prvním letmém poslechu jsem měl takový pocit, jako bych už některé pasáže někde slyšel... A skutečně. Tak například pátá skladba Portissimo melodiemi nápadně připomíná Dua na Entropicture Dana Bárty a Illustratosphery.
Prvoposlechově mně nejvíc do uší zapadla Balzarova tajemná 22 Years Ago. O některých skladbách svým nasazením, zvukem a tempem říkáme, že jsou to vypalovačky. Některé jiné rád označuji jako cajdáky, které se dají tématikou dělit ještě na normální cajdáky a pak a tzv. oplodňováky, tedy skladby, které pravděpodobně budete pouštět partnerovi/partnerce v ložnici po romantické večeři :-D. Typické oplodňováky píše například námi všemi tak obdivovaný a naposlouchávaný James Blunt. A dívkám a ženám se tak líbí...! Budiž.
22 Years Ago není cajdák. To je ještě temnější verze cajdáku, abych tak řekl. Jsou písně o lásce, eventuelně evokující zamilovanost. Pak písně náladově či textově o neopětované lásce a tahle na mě působila od začátku vlastně depresivně – strašně smutně, temně – především její úplný začátek v podobě až "brečící kytary". Taková píseň na prohloubění deprese možná až. Jak krásně se (mi) hodí do tak smutného jara...
Hezké je, že skladby jak z pera Abercrombieho tak Balzarova se netlučou a vedle sebe dávají konzistentní celek. Dokazuje to souhru hráčů. Posluchač má pocit, že jako kvarteto vystupují už roky. (Odbočka pro odlehčení: jak udělat z kvarteta trio? Kvarteto, šup a máme trio.) Abercrombie tak na desce nepůsobí jako host, ale jako právoplatný člen, autor a spoluhráč.
Album nahrál, míchal a masteroval Tadeusz Mieckowski i v polských studiích. Vznikla zde za jeho pomoci i čerstvá zrovna asi v těchto dnech lisující se deska Illustratosphery Animage, která výjde za týden nebo dva, a na kterou se můžeme těšiti, stejně jako na její živé představení my jablonečtí 23.5. v Eurocentru.
Jak jsem se vlastně dostal k jazzovým kytaristům?
K jazzovým kytaristům jsem se dostal vlastně nedávno. A zase se musím dopustit lehké adorace Romana Holého. Když jsem si před cca osmi lety koupil Why Be In When You Could Be Out a pročítal jsem si "seznam vykradených/inspirovaných" (seznam zde pojmenovaný flavored with) intepretů, netušil jsem, že mi ten seznam bude vlastně do budoucna velkou inspirací a průvodcem, kam se v hudbě (funku) posunovat dál. Z těch všech střelců jsem postupně (více či méně) proniknul k polovině z nich. Curtis Mayfield, Michael Jackson, Herbie Hancock, Prince a NPG, Tower Of Power, Bee Gees, Maceo Parker, George Clinton. Okrajově pak k Earth, Wind And Fire, Koll And The Gand, James Brown. Pár z nich mi tam ještě visí...
A v rámci seznamu kytaristů vyjmenovávaných v Amp On 11 na poslední desce Monkey Business jsem s pomocí Filipa Neulse vybral prozatím dva z nich a nechal si jím doporučit desky, kterými bych měl začít. George Benson a John Scofield jsou první dva jazzový kytaristé, s kterými jsem se začal seznamovat. Tím pádem jsem si k tomu vyšlapal cestu a kytara Johna Abercrombieho na Tales mi příjde dokonale padnoucí a byl jsem na ni abych tak řekl připraven.
relevantní odkazy:
Robert Balzar Trio | John Abercrombie | Kupte album Tales | Recenze na Musicserveru.cz | Koncerty Robert Balzar Tria
Tales má takový klasicky vizuálně pojatý "jazzový" booklet. Prostě jen přeložený list :-). Na jednu stranu logické: co taky moc do bookletu psát v případě instrumentální desky že ano :-). Navíc jako u všech desek, které poslouchám, je primární hudba. Grafický návrh a malůvky jsou z ruky Dana Bárty, který se tak spolupodílel na vzniku desky nehudebně. A sloni Dana Bárty působí skutečně pohádkově. Aspoň je ten obal a grafika vkusná. (Což se například o poslední desce Laca Decziho Open skutečně nedá říci...)
Zároveň – možná trošku překvapivě – je Tales první moje originální deska balená do alternativního typu obalu na CD – super jewel box, které ve velké míře pouzívá ke svým titulům především label Universal. Prý je to obal bezpečnější, pevnější. Navíc umožňuje umístit na sebe i dva disky díky delšímu trnu. Jeho bezpečnost tkví hlavně v zakulacených rozích, které jsou odolnější proti nárazu. Aspoň co výrobce píše. (Nikoliv, skutečně jsem pevnost obalu hned osobně na novém albu nevyzkoušel.) Trošku paradoxně, když sestra album vyndala z tašky po cestě z Prahy, mělo na přední straně obalu 4 cm prasklinu :-). Asi je to tím, že je pevnější v těch rozích a jinak ne...
Deska obsahuje devět kusů, 5 z pera Roberta Balzara, 3 z pera kytaristy Johna Abercrombieho a jeden klasický jazzový standard (I Fall In Love Too Easily – Cahn/Styne). Při prvním letmém poslechu jsem měl takový pocit, jako bych už některé pasáže někde slyšel... A skutečně. Tak například pátá skladba Portissimo melodiemi nápadně připomíná Dua na Entropicture Dana Bárty a Illustratosphery.
Prvoposlechově mně nejvíc do uší zapadla Balzarova tajemná 22 Years Ago. O některých skladbách svým nasazením, zvukem a tempem říkáme, že jsou to vypalovačky. Některé jiné rád označuji jako cajdáky, které se dají tématikou dělit ještě na normální cajdáky a pak a tzv. oplodňováky, tedy skladby, které pravděpodobně budete pouštět partnerovi/partnerce v ložnici po romantické večeři :-D. Typické oplodňováky píše například námi všemi tak obdivovaný a naposlouchávaný James Blunt. A dívkám a ženám se tak líbí...! Budiž.
22 Years Ago není cajdák. To je ještě temnější verze cajdáku, abych tak řekl. Jsou písně o lásce, eventuelně evokující zamilovanost. Pak písně náladově či textově o neopětované lásce a tahle na mě působila od začátku vlastně depresivně – strašně smutně, temně – především její úplný začátek v podobě až "brečící kytary". Taková píseň na prohloubění deprese možná až. Jak krásně se (mi) hodí do tak smutného jara...
Hezké je, že skladby jak z pera Abercrombieho tak Balzarova se netlučou a vedle sebe dávají konzistentní celek. Dokazuje to souhru hráčů. Posluchač má pocit, že jako kvarteto vystupují už roky. (Odbočka pro odlehčení: jak udělat z kvarteta trio? Kvarteto, šup a máme trio.) Abercrombie tak na desce nepůsobí jako host, ale jako právoplatný člen, autor a spoluhráč.
Album nahrál, míchal a masteroval Tadeusz Mieckowski i v polských studiích. Vznikla zde za jeho pomoci i čerstvá zrovna asi v těchto dnech lisující se deska Illustratosphery Animage, která výjde za týden nebo dva, a na kterou se můžeme těšiti, stejně jako na její živé představení my jablonečtí 23.5. v Eurocentru.
Jak jsem se vlastně dostal k jazzovým kytaristům?
K jazzovým kytaristům jsem se dostal vlastně nedávno. A zase se musím dopustit lehké adorace Romana Holého. Když jsem si před cca osmi lety koupil Why Be In When You Could Be Out a pročítal jsem si "seznam vykradených/inspirovaných" (seznam zde pojmenovaný flavored with) intepretů, netušil jsem, že mi ten seznam bude vlastně do budoucna velkou inspirací a průvodcem, kam se v hudbě (funku) posunovat dál. Z těch všech střelců jsem postupně (více či méně) proniknul k polovině z nich. Curtis Mayfield, Michael Jackson, Herbie Hancock, Prince a NPG, Tower Of Power, Bee Gees, Maceo Parker, George Clinton. Okrajově pak k Earth, Wind And Fire, Koll And The Gand, James Brown. Pár z nich mi tam ještě visí...
A v rámci seznamu kytaristů vyjmenovávaných v Amp On 11 na poslední desce Monkey Business jsem s pomocí Filipa Neulse vybral prozatím dva z nich a nechal si jím doporučit desky, kterými bych měl začít. George Benson a John Scofield jsou první dva jazzový kytaristé, s kterými jsem se začal seznamovat. Tím pádem jsem si k tomu vyšlapal cestu a kytara Johna Abercrombieho na Tales mi příjde dokonale padnoucí a byl jsem na ni abych tak řekl připraven.
relevantní odkazy:
Robert Balzar Trio | John Abercrombie | Kupte album Tales | Recenze na Musicserveru.cz | Koncerty Robert Balzar Tria
středa 23. dubna 2008
Zákony schválností partnerských vztahů a jiné komplikace
Možná to znáte. Potkáte milého protějžka opačného pohlaví (abych byl světový musím dodat: nebo i stejného...), jste si sympatičtí. Velmi sympatičtí. Říkáte si, proč to nezkusit. Za to člověk v podstatě nic nedá. Možná se začnete i ujišťovat, že se do toho nenacháte ze začátku vtáhnout po uši, že si zachováte čistou chladnou hlavu, nenecháte se potopit do moře emocí, které to obvykle ze začátku přináší. Jenže pak příjde háček...
Ze začátku to jde hezky, poznáváte se, podnikáte spolu různé akce, rozumíte si. Pořád se ale dokážete dokonale myšlenkově odstřihnout. Dvě minuty po konci schůzky nebo rande po tom, co si to v hlavě zhodnotíte, jak to bylo fajn, se krásně odstřihnete myšlenkově a zase přemýšlíte a chováte se jako před tím, než jste dotyčnou/dotyčného potkali. Nemyslím, jako že si děláte úplně co chcete, ale prostě to neřešíte a pokud by se něco pokazilo, tak byste z toho možná ani nebyli smutní a plynule byste navázali na předešlý bezvztahový stav.
Jenže pak to příjde. Ráz naráz, ze dne na den a možná někdy až z minuty na minutu se jednoho krásného dne ráno probudíte, je vám teskno a první vaše myšlenka míří k vašemu čerstvému protějžku. Takovej barometr toho, že se TO zlomilo, že vás TO doběhlo, dostalo, zlomilo... Že teď už je více méně jasné, že se už tak lehce vždycky neodstřihnete, že tak rychle nebude přehazovat v hlavě tu pomyslnou vyhýbku "teď jsem spolu s partnerem" a "teď jako by vlastně partner žádný nebyl", ve smyslu, že to neřešíte. Najednou to řešíte všechno. Pomyslné riziko, že by se něco pokazilo a že to, co právě začíná, by náhle skončilo, vás prostě děsí, což jste jako nebezpečí před tím nebrali a neuvědomovali jste si to.
A v čem ten zákon schválnosti? Co je za tím za skrytý háček? Ač byste si mohli zprvu myslet, že je to vlastně dobře, že se člověk dostává pomalu do té zamilované fáze (což však nemusí nutně rovnat tomu, že dotyčného milujete), tak teď nastane ta chvíle neočekávaná, onen zákon schválnosti, že se něco šustne na druhé straně. Nejčastěji to, že si to nový partner na pomyslném druhém konci rozmyslí, zjistí něco, co před tím nezjistil, něco se stane a šlus... A co vy? No, kdyby se to stalo ještě třeba před týdnem, mávnete nad tím rukou, nasadíte si černé brýle, nasadíte cool výraz ředitele zeměkoule a s hlavou sebevědomě vztyčenou prostě jdete dál.
Jenomže se to nestalo před týdne, ale "teď". Po té "změně", co se udála ve vaší hlavě. Změna zdánlivě vlastně krásná, o kterou primárně ve vztahu jde, ale rovněž nebezpečná, že už na to tak jednoduše nezareagujete. Výjdete z toho nejčastěji jako zpráskanej hafík :-). Nedokážete se od toho odstřihnout, říct si: "no a co..., tak se stalo". Na jednu stranu o tom to vlastně je, že to bohužel a zároveň bohudík není tak jednoduché, že si to prostě nenaplánujete, že se to stane ráz na ráz. Třeba nečekaně.
Kdyby to bylo jednoduché, byla by to asi nuda :-). Ženský by neměly co řešit u kafe s kamarádkama a pánové by nemuseli zapíjet žal v hospodě. Případně opačně.
Ze začátku to jde hezky, poznáváte se, podnikáte spolu různé akce, rozumíte si. Pořád se ale dokážete dokonale myšlenkově odstřihnout. Dvě minuty po konci schůzky nebo rande po tom, co si to v hlavě zhodnotíte, jak to bylo fajn, se krásně odstřihnete myšlenkově a zase přemýšlíte a chováte se jako před tím, než jste dotyčnou/dotyčného potkali. Nemyslím, jako že si děláte úplně co chcete, ale prostě to neřešíte a pokud by se něco pokazilo, tak byste z toho možná ani nebyli smutní a plynule byste navázali na předešlý bezvztahový stav.
Jenže pak to příjde. Ráz naráz, ze dne na den a možná někdy až z minuty na minutu se jednoho krásného dne ráno probudíte, je vám teskno a první vaše myšlenka míří k vašemu čerstvému protějžku. Takovej barometr toho, že se TO zlomilo, že vás TO doběhlo, dostalo, zlomilo... Že teď už je více méně jasné, že se už tak lehce vždycky neodstřihnete, že tak rychle nebude přehazovat v hlavě tu pomyslnou vyhýbku "teď jsem spolu s partnerem" a "teď jako by vlastně partner žádný nebyl", ve smyslu, že to neřešíte. Najednou to řešíte všechno. Pomyslné riziko, že by se něco pokazilo a že to, co právě začíná, by náhle skončilo, vás prostě děsí, což jste jako nebezpečí před tím nebrali a neuvědomovali jste si to.
A v čem ten zákon schválnosti? Co je za tím za skrytý háček? Ač byste si mohli zprvu myslet, že je to vlastně dobře, že se člověk dostává pomalu do té zamilované fáze (což však nemusí nutně rovnat tomu, že dotyčného milujete), tak teď nastane ta chvíle neočekávaná, onen zákon schválnosti, že se něco šustne na druhé straně. Nejčastěji to, že si to nový partner na pomyslném druhém konci rozmyslí, zjistí něco, co před tím nezjistil, něco se stane a šlus... A co vy? No, kdyby se to stalo ještě třeba před týdnem, mávnete nad tím rukou, nasadíte si černé brýle, nasadíte cool výraz ředitele zeměkoule a s hlavou sebevědomě vztyčenou prostě jdete dál.
Jenomže se to nestalo před týdne, ale "teď". Po té "změně", co se udála ve vaší hlavě. Změna zdánlivě vlastně krásná, o kterou primárně ve vztahu jde, ale rovněž nebezpečná, že už na to tak jednoduše nezareagujete. Výjdete z toho nejčastěji jako zpráskanej hafík :-). Nedokážete se od toho odstřihnout, říct si: "no a co..., tak se stalo". Na jednu stranu o tom to vlastně je, že to bohužel a zároveň bohudík není tak jednoduché, že si to prostě nenaplánujete, že se to stane ráz na ráz. Třeba nečekaně.
Kdyby to bylo jednoduché, byla by to asi nuda :-). Ženský by neměly co řešit u kafe s kamarádkama a pánové by nemuseli zapíjet žal v hospodě. Případně opačně.
sobota 5. dubna 2008
Kterak Michal zahájil letošní koncertní sezónu
Začínat koncertní rok koncertem J.A.R. s sebou přináší riziko, že koncerty, které budou následovat po něm, zůstanou ve stínu české funkjazzrockové superskupiny :-). Důvod je myslím zcela jasný. Není v zemi České lepší kapely vůbec :-))). (Váca by dodal Long live J.A.R.)
Už před koncertem podle zpráv mých především hudebních kamarádů bylo krásné zjišťovat, že na první letošní jarní koncert se chystá snad nejvíce lidí, co jsem snad kdy na koncertě zažil. S účastní souhlasily obě Veroniky, pan Viktor, pan Tomáš, Soňa, Radka, Zuzka. Účast oznámila i Klára :-). Patrik zvažoval svou přítomnost alespoň na after párty. Dan Maršalík se z akce omluvil :-).
Nakonec chyběl vlastně jen Patrik a jedna Veronika, jinak jsme byli kompletní. S Viktorem dorazil ještě kamarád Milan, který s námi byl vlastně i na loňském jarním koncertu v Lucerna Music Baru.
Jaký byl koncert? Hm – není tohle vlastně zbytečná otázka, jaký koncert byl, pokud se konal v komornější malé Lucerně, kde se zvukem bývají menší problémy než ve Velké? Asi ano, je to zbytečná otázka. J.A.R. bezesporu pokračují ve skvělé formě, kteoru předvedli loni v Lucerně velké. Leč after párty nebyla taková, jakou jsem čekal. Asi to bylo tím, že hudební prostor dostal Michael Viktořík, který je trošku na jiné vinyly než DJ Maceo.
Včera v O2 Aréně řádili Monkey Business. Po několika předchozích ročnících asi jedné z nejméně neobjektivních hudebních anket jsem byl skeptikem a věřil jsem jen klipu Kit Bike. Přenos jsem nesledoval přes pracovní vytížení, ale výsledky mě potěšili – jak jinak. Tři sošky pro skupinu korunované zpěvákem roku pro Matěje Rupperta (server Aktualně.cz hned po výsledcích večer z Rupperta udělal Ruperta...). Loni vydaná pátá deska Objects Of Desire And Other Complication (moje recenze) posbírala myslím právoplatně cenu za popovou desku roku (nebo si snad někdo opravdu myslí, že popové album roku měli vyhrát Chinaski nebo dokonce Lucie Bílejch z ostatních dvou nominovaných?) a i obal roku od Lely Geislerové, která volně navázala na ilustratované obaly desek Mein Kampfunk nebo Armáda špásu (moje recenze) je dalším originálním pojetí jak udělat booklet v dnešní době jednostránkových pseudobookletů (respektive letáků) v albech cizích interpretů určených pro český trh.
Zpěvákem roku se Ruppert stal z ostatních nominovaných právoplatně. Nebo si někdo myslí, že měl vyhrát Hrůza nebo nedej bůh ten hrůznej Kolář? (To snad ani nemůže někdo myslet vážně...) Loňský rok asi nejvíce "patřil" ze skupin "kolem" Holého právě Monkey Business a logicky i díky nové desce i jejich zpěvákovi (nová deska se specifickou distribucí, velké turné po halách, skvěly klip, koncerty a vydání alba v Jižní Americe...). Ten letošní rok bude naopak ve znamení Dana Bárty (vydává se deska Illustratosphery i Robert Balzar Tria, nová tůůůr apod., Holý hovořil i o možné netradičně pojaté bestofce J.A.R.), takže pevně věřím, že touto dobou příští rok zpěváka roku opět po přestávce převezme již teď zcela zaslouženě Dan Bárta :-).
Ještě určitě mrkněte na nový web Roberta Balzara a jeho tria, který je skutečně světově pojatý (grafika a vkusná hlavička) s bohatými informacemi napříč kariérou (záklaní info i o ostatních kapelách: diskografie, fotografie, členové), profesionálně provedený (fuck off všichni "Sherwood klucííí", co pachtěj hudební weby pro SonyBMG...) a jenž prostě obsahuje to, co má takový web obsahovat. Web je normálně fungují bez zbytečnejch flashů s normální url strukturou stránek, na které se dá normálně odkazovat. Doufám, že si z toho vemou inspiraci jak J.A.R. tak i Monkey Business :-)!
Co dál nás hudebního čeká? Krom zmíněných dvou domácích alb je nejblíže například koncert Laca Decziho, společný koncert Monkey Business a Freak Power, koncert Illustratosphere... Na to vše se již teď můžeme těšit.
relevantní odkazy:
Anděl 2007 | Monkey Business | J.A.R. | Robert Balzar Trio | Laco Deczi | Dan Bárta | Tomášovy fotky z rozjařené cesty na koncert a dvě fotky z koncertu
Už před koncertem podle zpráv mých především hudebních kamarádů bylo krásné zjišťovat, že na první letošní jarní koncert se chystá snad nejvíce lidí, co jsem snad kdy na koncertě zažil. S účastní souhlasily obě Veroniky, pan Viktor, pan Tomáš, Soňa, Radka, Zuzka. Účast oznámila i Klára :-). Patrik zvažoval svou přítomnost alespoň na after párty. Dan Maršalík se z akce omluvil :-).
Nakonec chyběl vlastně jen Patrik a jedna Veronika, jinak jsme byli kompletní. S Viktorem dorazil ještě kamarád Milan, který s námi byl vlastně i na loňském jarním koncertu v Lucerna Music Baru.
Jaký byl koncert? Hm – není tohle vlastně zbytečná otázka, jaký koncert byl, pokud se konal v komornější malé Lucerně, kde se zvukem bývají menší problémy než ve Velké? Asi ano, je to zbytečná otázka. J.A.R. bezesporu pokračují ve skvělé formě, kteoru předvedli loni v Lucerně velké. Leč after párty nebyla taková, jakou jsem čekal. Asi to bylo tím, že hudební prostor dostal Michael Viktořík, který je trošku na jiné vinyly než DJ Maceo.
Včera v O2 Aréně řádili Monkey Business. Po několika předchozích ročnících asi jedné z nejméně neobjektivních hudebních anket jsem byl skeptikem a věřil jsem jen klipu Kit Bike. Přenos jsem nesledoval přes pracovní vytížení, ale výsledky mě potěšili – jak jinak. Tři sošky pro skupinu korunované zpěvákem roku pro Matěje Rupperta (server Aktualně.cz hned po výsledcích večer z Rupperta udělal Ruperta...). Loni vydaná pátá deska Objects Of Desire And Other Complication (moje recenze) posbírala myslím právoplatně cenu za popovou desku roku (nebo si snad někdo opravdu myslí, že popové album roku měli vyhrát Chinaski nebo dokonce Lucie Bílejch z ostatních dvou nominovaných?) a i obal roku od Lely Geislerové, která volně navázala na ilustratované obaly desek Mein Kampfunk nebo Armáda špásu (moje recenze) je dalším originálním pojetí jak udělat booklet v dnešní době jednostránkových pseudobookletů (respektive letáků) v albech cizích interpretů určených pro český trh.
Zpěvákem roku se Ruppert stal z ostatních nominovaných právoplatně. Nebo si někdo myslí, že měl vyhrát Hrůza nebo nedej bůh ten hrůznej Kolář? (To snad ani nemůže někdo myslet vážně...) Loňský rok asi nejvíce "patřil" ze skupin "kolem" Holého právě Monkey Business a logicky i díky nové desce i jejich zpěvákovi (nová deska se specifickou distribucí, velké turné po halách, skvěly klip, koncerty a vydání alba v Jižní Americe...). Ten letošní rok bude naopak ve znamení Dana Bárty (vydává se deska Illustratosphery i Robert Balzar Tria, nová tůůůr apod., Holý hovořil i o možné netradičně pojaté bestofce J.A.R.), takže pevně věřím, že touto dobou příští rok zpěváka roku opět po přestávce převezme již teď zcela zaslouženě Dan Bárta :-).
Ještě určitě mrkněte na nový web Roberta Balzara a jeho tria, který je skutečně světově pojatý (grafika a vkusná hlavička) s bohatými informacemi napříč kariérou (záklaní info i o ostatních kapelách: diskografie, fotografie, členové), profesionálně provedený (fuck off všichni "Sherwood klucííí", co pachtěj hudební weby pro SonyBMG...) a jenž prostě obsahuje to, co má takový web obsahovat. Web je normálně fungují bez zbytečnejch flashů s normální url strukturou stránek, na které se dá normálně odkazovat. Doufám, že si z toho vemou inspiraci jak J.A.R. tak i Monkey Business :-)!
Co dál nás hudebního čeká? Krom zmíněných dvou domácích alb je nejblíže například koncert Laca Decziho, společný koncert Monkey Business a Freak Power, koncert Illustratosphere... Na to vše se již teď můžeme těšit.
relevantní odkazy:
Anděl 2007 | Monkey Business | J.A.R. | Robert Balzar Trio | Laco Deczi | Dan Bárta | Tomášovy fotky z rozjařené cesty na koncert a dvě fotky z koncertu
čtvrtek 6. března 2008
Proč nemám přítelkyni :-)?
Duchaplná březnová úvaha nejen o mainstreamových lidech, o dívkách, jarní touze po lásce aneb jak jsem se stal chodícím prototypem potencionálního vztahového štěstí.
Dlouho jsem přemýšlel, co zase duchaplného sem napsat, protože ne všechny asi zajímají recenze hospod, ne všechny to nadchne, což vlastně chápu. Pak jsem přemýšlel, jakou formou mám psát: jestli smířlivou v souladu s mým životním přesvědčením nebo prostě kolem sebe kopat a kopat do všeho, s čím nesouhlasím, co mě štve, čemu nemůžu přijít na kloub a co mě třeba trápí. Zjistil jsem, že to nemá cenu. Toho kopání je kolem spousta... Lepší je dívat se na svět pozitivně.
Lidé mě neustále bavěj. Skutečně. Hrozně rád poznávám nové a nové, i když můžu působit jako uzavřený člověk. Spíš preferuju, když první kroky udělá ten druhý, je to pravděpodobně částečná stydlivost. Kontinuálně a pořád se dívám a sleduju lidi, které míjím, potkávám. Nejen v běžných situacích, ale i v těch vypjatějších. Někdy si tak myslím, že by bylo zajímavé si ty pocity a to pozorování těch lidí sepisovat a dělat si takovou sondu společnosti. Ne formou bývalého estébáka, kterej dál chce lustrovat lidi a pokračovat v tom, co bylo jeho úkolem, ale čistě ze studijních důvodů.
Častokrát zjišťuju, že kohokoliv v životě potkám, tak si z té osoby něco vezmu pro sebe. Buď se inspiruji něčím pozitivním nebo se snažím vyvarovat se těch jejich negativ, protože každý má negativa. Zjistil jsem, že i já, přestože jsem na sobě dlouho viděl (a stále vidím) ta neskutečná charakterová pozitiva. Tu svou velkorysost, pokoru, smysl pro spravedlnost, cítění přírody jako mého prvotního životního hybatele (z přírody jsme vzešli, do přírody se i navrátíme), schopnost podpořit druhé lidi – dodat jim odvahu, zvýšovat jim sebevědomí... Snažit je odprostit do volovin a přiklonit k důležitým věcem, které skutečně má cenu řešit a zabývat se jimi. Párkrát se mi to povedlo a měl jsem z toho upřímně velkou radost. (Ten, kdo mě nezná, si teď možná myslí, že jsem sebejistej namachrovanej kretén. Když si to chce myslet, nechť.)
Citím třeba na sobě poslední dva týdny, že se blíží jaro. Nejen ve smyslu počasí, které skutečně neustále nevykazuje charakter zimy, ale především stav mých momentálních nálad. Prakticky kontinuálně někdy od roku 2004 od mé změny v pohledu na svět a životní priority jsem se neustále měl dobře a stále se dobře cítím. Blbost je tvrdit, že se pocitově neustále držím na horní amplitudě psychického rozpoložení. Jistěže kolikrát jsem měl menší či větší dna, ale převažovala ta pozitivní stránka. Všeobecná spokojenost. Je to dáno tím, o čem jsem psal výše. Že se snažím řešit podstatné věci a neřešit nepodstatné voloviny, ale především také to, že se na svět dívám racionálně, vážím si těch důležitých podstatných věcí. Možná je to věkem, protože právě ve věku kolem třiceti let (plus mínus sedm) se člověk cítí nejlépe a nejvíce šťastným.
Paradoxně v těchto posledních dnech na sobě pozoruju spíš tu dolní tedy zápornou amplitudu. Ne ve smyslu, že bych něco postrádal. Stále po malých částech a krocích si plním svoje sny. Hudba je neustále mým prvotním hybatelem a mou virtuální nejbližší kamarádkou, možná až přítelkyní :-). Ale vrátily se mi exvztahové flashbacky z minulosti v docela intenzivní formě, ale s tím člověk musel tak nějak počítat...
S dívkami je to většinou potíž, nebo lépe: je to stále potíž :-). Styčných ploch mezi mnou a potencionálními dívkami je jako šafránu. A ten neustálý boj v hlavě, jestli kvůli tomu snižovat laťku a svoje "nastavení" priorit, je buď bojem nekončícím nebo rovnou prohraným. To není žádná rezignace. Ale takřka dnes a denně, pokud se nezabývám školou, prací, na to myslím. Kontinuální vnitřní boj.
Pokud to zjednoduším, je prakticky nemožné a předem skoro vyloučené, že bych se mohl v blízké budoucnosti seznámit s dívkou za účelem partnerského vztahu :-). Nemožné především proto, že stále to dominantní já chce zůstat takové jako je a nechce uhnout ze svých hodnot, zásad a představ, které by mi asi přinesli lepší rating u opačného pohlaví :-). To však není přehnaná náročnost (skutečně mě nezajímají modelkoidní typy ani vzhledem a už vůbec ne myšlením...), ale touha nejít do něčeho nového jen za účelem, aby člověk do něčeho vůbec šel. Není důležitý cíl, ale cesta, kudy se člověk dá. To tvrdím.
Mainstreamoví lidé (a nemyslím to v žádném případě zle) to mají vlastně neobyčejně jednoduché v životě. Po všech stránkách. Na odreagování jim stačí lehnout si před obrazovku a sledovat v ní od reklamy na prací prášky, přes německé céčkoidní seriály až po nicnepřinášející soutěžní programy, které k nim přitečtou tehdy, kdy to médium uzná za vhodné. Pocit správného pobavení zažijí na vyhlášené diskotéce. Nemusí si například dělat hlavu tím, jak "obohacovat" obsah internetu, protože oni jeho obsah nedělají, oni ho většinou jen konzumují. A to vlastně v drtivé většině částí jejich života a oblastech, kde se pohybují. Nemusí si dělat hlavu s tím, co si poslechnou, protože jim to naservíruje jejich oblíbená radio stanice. Předloží jim to, co se líbí ostatním a co se bude líbit tedy i jim. Konzum je primární.
Skrze mainstreamové "odborné" časopisy dostávají plný servis a návod jak se stát úspěšným, hezkým, bohatým. Jak se stát tím, koho slyší v rádiu, vidí na jejich klipové stanici, či koho vídají v desáté řadě v pátém dílu jejich seriálu. Dostávají přesnou představu o tom, jak vypadá krása a jak této krásy dosáhnout. Podle této přesně definované prefabrikované předlohy pak vybírají tam, kde je velká hustota podobných nebo vlastně stejných (možná až šedě stejných...) lidí.
Mainstreamovým lidem je řečeno a předkládáno, jak mají vypadat, jak se mají oblékat. Nemusí nic vymýšlet, vše je předem stanoveno a je předem jasné. Mainstreamovým lidem je řečeno jak se chovat v důležitých životních situacích více či méně zlomových. Je jim sdělováno, jaké mají mít charakterové vlastnosti. Nebo lépe řečeno, jaké jsou ty správné charakterové životní cesty. Mainstreamovým lidem je předkládáno, kam mají jet na dovolenou, kdy opustit partnera, kdy ztropit partnerskou hádku, kdy podvést, kdy nepodvést.
Mainstreamoví lidé nemusejí mít často ani vlastní názor, protože ten správný je jim doručen skrze televizní obrazovku, časopis, nejprodávanější bulvární plátek či ostatní mainstreamové spoluobčany.
To, co by chtěli v životě dělat, mají předservírované. Skrze doporučení rodičů, známých nebo znovu skrze kvanta médií. Nejčastěji také přes jejich idoly a ikony. (Všichni například víme, co by chtěla dělat drtivá většina mainstreamových dívek...) Mainstreamovým lidem stačí méně slov a jejich menší bohatost a košatost na to, aby vyjádřili, jak se mají, co cítí a co je těší.
Nejsem mainstreamový člověk, nikdy jím nebudu a rozhodně jím být nechci. Neznamená to, že se my nemainstreamoví obyvatelé této planety máme špatně. Máme se fajn, ale v životě to máme, řekl bych, prostě o něco složitější... Chceme například kvalitu ne kvantitu. Vše, co je mainstreamovým lidem předkládáno, si musíme my tak nějak zařídit nebo udělat sami... Jít tomu víc naproti.
Bylo by špatné si z této úvahy vyvozovat, že snad proti této skupině lidí něco osobně mám. To vůbec ne. Jsou mezi nimi stejně dobří a i špatní lidé jako mezi nemainstreamovými. A rozhodně by bylo špatné si myslet, že já jsem člověk ryze spirituálního myšlení popírají ekonomické zákony konzumní společnosti, který žije v lese a jí kořínky...
Koneckonců na skoro drtivé většině lidí bychom našli určitou konzumní část jejich osobnosti. Mně nevyjímaje. Asi to už pramálokoho zajímá, protože je to takové mé již vděčně provařené téma, o kterém jsem se zmiňoval již několikrát. Ale vlastně dnes denně je to něco, co mě obklopuje a nad čím často přemýšlím.
(Vidíte. Mé texty jsou většinou delší než bývají ostatní články, protože vždy neubrzdím tok svých myšlenek a stane se z toho dlouhý elaborát nevalné kvality a občas kontroverzního poselství. A vsadím se, že až sem došla jen tak polovina Vás, čtenářů. Možná ještě méně. Většina to asi už vzdala :-), protože to chce určitou dávku energie a prostě to vydržet číst (ne vždy je to zde na mém blogu jednoduché, přiznávám). Musíte vlastní vyvinout aktvitu. O tom to taky je...)
Chtěl jsem původně psát o dívkách a dostal jsem se lehce jinam... I když to s tím vlastně úzce souvisí. Ostatně již teď slyším mnohé z vás, co si teď asi říkáte. Ano, je to především moje "chyba" určitým způsobem asi. Ale jak na mě jde to jaro, stále více si uvědomuju, že by bylo zase krásné mít několik těch zubních kartáčků...
Dlouho jsem přemýšlel, co zase duchaplného sem napsat, protože ne všechny asi zajímají recenze hospod, ne všechny to nadchne, což vlastně chápu. Pak jsem přemýšlel, jakou formou mám psát: jestli smířlivou v souladu s mým životním přesvědčením nebo prostě kolem sebe kopat a kopat do všeho, s čím nesouhlasím, co mě štve, čemu nemůžu přijít na kloub a co mě třeba trápí. Zjistil jsem, že to nemá cenu. Toho kopání je kolem spousta... Lepší je dívat se na svět pozitivně.
Lidé mě neustále bavěj. Skutečně. Hrozně rád poznávám nové a nové, i když můžu působit jako uzavřený člověk. Spíš preferuju, když první kroky udělá ten druhý, je to pravděpodobně částečná stydlivost. Kontinuálně a pořád se dívám a sleduju lidi, které míjím, potkávám. Nejen v běžných situacích, ale i v těch vypjatějších. Někdy si tak myslím, že by bylo zajímavé si ty pocity a to pozorování těch lidí sepisovat a dělat si takovou sondu společnosti. Ne formou bývalého estébáka, kterej dál chce lustrovat lidi a pokračovat v tom, co bylo jeho úkolem, ale čistě ze studijních důvodů.
Častokrát zjišťuju, že kohokoliv v životě potkám, tak si z té osoby něco vezmu pro sebe. Buď se inspiruji něčím pozitivním nebo se snažím vyvarovat se těch jejich negativ, protože každý má negativa. Zjistil jsem, že i já, přestože jsem na sobě dlouho viděl (a stále vidím) ta neskutečná charakterová pozitiva. Tu svou velkorysost, pokoru, smysl pro spravedlnost, cítění přírody jako mého prvotního životního hybatele (z přírody jsme vzešli, do přírody se i navrátíme), schopnost podpořit druhé lidi – dodat jim odvahu, zvýšovat jim sebevědomí... Snažit je odprostit do volovin a přiklonit k důležitým věcem, které skutečně má cenu řešit a zabývat se jimi. Párkrát se mi to povedlo a měl jsem z toho upřímně velkou radost. (Ten, kdo mě nezná, si teď možná myslí, že jsem sebejistej namachrovanej kretén. Když si to chce myslet, nechť.)
Citím třeba na sobě poslední dva týdny, že se blíží jaro. Nejen ve smyslu počasí, které skutečně neustále nevykazuje charakter zimy, ale především stav mých momentálních nálad. Prakticky kontinuálně někdy od roku 2004 od mé změny v pohledu na svět a životní priority jsem se neustále měl dobře a stále se dobře cítím. Blbost je tvrdit, že se pocitově neustále držím na horní amplitudě psychického rozpoložení. Jistěže kolikrát jsem měl menší či větší dna, ale převažovala ta pozitivní stránka. Všeobecná spokojenost. Je to dáno tím, o čem jsem psal výše. Že se snažím řešit podstatné věci a neřešit nepodstatné voloviny, ale především také to, že se na svět dívám racionálně, vážím si těch důležitých podstatných věcí. Možná je to věkem, protože právě ve věku kolem třiceti let (plus mínus sedm) se člověk cítí nejlépe a nejvíce šťastným.
Paradoxně v těchto posledních dnech na sobě pozoruju spíš tu dolní tedy zápornou amplitudu. Ne ve smyslu, že bych něco postrádal. Stále po malých částech a krocích si plním svoje sny. Hudba je neustále mým prvotním hybatelem a mou virtuální nejbližší kamarádkou, možná až přítelkyní :-). Ale vrátily se mi exvztahové flashbacky z minulosti v docela intenzivní formě, ale s tím člověk musel tak nějak počítat...
S dívkami je to většinou potíž, nebo lépe: je to stále potíž :-). Styčných ploch mezi mnou a potencionálními dívkami je jako šafránu. A ten neustálý boj v hlavě, jestli kvůli tomu snižovat laťku a svoje "nastavení" priorit, je buď bojem nekončícím nebo rovnou prohraným. To není žádná rezignace. Ale takřka dnes a denně, pokud se nezabývám školou, prací, na to myslím. Kontinuální vnitřní boj.
Pokud to zjednoduším, je prakticky nemožné a předem skoro vyloučené, že bych se mohl v blízké budoucnosti seznámit s dívkou za účelem partnerského vztahu :-). Nemožné především proto, že stále to dominantní já chce zůstat takové jako je a nechce uhnout ze svých hodnot, zásad a představ, které by mi asi přinesli lepší rating u opačného pohlaví :-). To však není přehnaná náročnost (skutečně mě nezajímají modelkoidní typy ani vzhledem a už vůbec ne myšlením...), ale touha nejít do něčeho nového jen za účelem, aby člověk do něčeho vůbec šel. Není důležitý cíl, ale cesta, kudy se člověk dá. To tvrdím.
Mainstreamoví lidé (a nemyslím to v žádném případě zle) to mají vlastně neobyčejně jednoduché v životě. Po všech stránkách. Na odreagování jim stačí lehnout si před obrazovku a sledovat v ní od reklamy na prací prášky, přes německé céčkoidní seriály až po nicnepřinášející soutěžní programy, které k nim přitečtou tehdy, kdy to médium uzná za vhodné. Pocit správného pobavení zažijí na vyhlášené diskotéce. Nemusí si například dělat hlavu tím, jak "obohacovat" obsah internetu, protože oni jeho obsah nedělají, oni ho většinou jen konzumují. A to vlastně v drtivé většině částí jejich života a oblastech, kde se pohybují. Nemusí si dělat hlavu s tím, co si poslechnou, protože jim to naservíruje jejich oblíbená radio stanice. Předloží jim to, co se líbí ostatním a co se bude líbit tedy i jim. Konzum je primární.
Skrze mainstreamové "odborné" časopisy dostávají plný servis a návod jak se stát úspěšným, hezkým, bohatým. Jak se stát tím, koho slyší v rádiu, vidí na jejich klipové stanici, či koho vídají v desáté řadě v pátém dílu jejich seriálu. Dostávají přesnou představu o tom, jak vypadá krása a jak této krásy dosáhnout. Podle této přesně definované prefabrikované předlohy pak vybírají tam, kde je velká hustota podobných nebo vlastně stejných (možná až šedě stejných...) lidí.
Mainstreamovým lidem je řečeno a předkládáno, jak mají vypadat, jak se mají oblékat. Nemusí nic vymýšlet, vše je předem stanoveno a je předem jasné. Mainstreamovým lidem je řečeno jak se chovat v důležitých životních situacích více či méně zlomových. Je jim sdělováno, jaké mají mít charakterové vlastnosti. Nebo lépe řečeno, jaké jsou ty správné charakterové životní cesty. Mainstreamovým lidem je předkládáno, kam mají jet na dovolenou, kdy opustit partnera, kdy ztropit partnerskou hádku, kdy podvést, kdy nepodvést.
Mainstreamoví lidé nemusejí mít často ani vlastní názor, protože ten správný je jim doručen skrze televizní obrazovku, časopis, nejprodávanější bulvární plátek či ostatní mainstreamové spoluobčany.
To, co by chtěli v životě dělat, mají předservírované. Skrze doporučení rodičů, známých nebo znovu skrze kvanta médií. Nejčastěji také přes jejich idoly a ikony. (Všichni například víme, co by chtěla dělat drtivá většina mainstreamových dívek...) Mainstreamovým lidem stačí méně slov a jejich menší bohatost a košatost na to, aby vyjádřili, jak se mají, co cítí a co je těší.
Nejsem mainstreamový člověk, nikdy jím nebudu a rozhodně jím být nechci. Neznamená to, že se my nemainstreamoví obyvatelé této planety máme špatně. Máme se fajn, ale v životě to máme, řekl bych, prostě o něco složitější... Chceme například kvalitu ne kvantitu. Vše, co je mainstreamovým lidem předkládáno, si musíme my tak nějak zařídit nebo udělat sami... Jít tomu víc naproti.
Bylo by špatné si z této úvahy vyvozovat, že snad proti této skupině lidí něco osobně mám. To vůbec ne. Jsou mezi nimi stejně dobří a i špatní lidé jako mezi nemainstreamovými. A rozhodně by bylo špatné si myslet, že já jsem člověk ryze spirituálního myšlení popírají ekonomické zákony konzumní společnosti, který žije v lese a jí kořínky...
Koneckonců na skoro drtivé většině lidí bychom našli určitou konzumní část jejich osobnosti. Mně nevyjímaje. Asi to už pramálokoho zajímá, protože je to takové mé již vděčně provařené téma, o kterém jsem se zmiňoval již několikrát. Ale vlastně dnes denně je to něco, co mě obklopuje a nad čím často přemýšlím.
(Vidíte. Mé texty jsou většinou delší než bývají ostatní články, protože vždy neubrzdím tok svých myšlenek a stane se z toho dlouhý elaborát nevalné kvality a občas kontroverzního poselství. A vsadím se, že až sem došla jen tak polovina Vás, čtenářů. Možná ještě méně. Většina to asi už vzdala :-), protože to chce určitou dávku energie a prostě to vydržet číst (ne vždy je to zde na mém blogu jednoduché, přiznávám). Musíte vlastní vyvinout aktvitu. O tom to taky je...)
Chtěl jsem původně psát o dívkách a dostal jsem se lehce jinam... I když to s tím vlastně úzce souvisí. Ostatně již teď slyším mnohé z vás, co si teď asi říkáte. Ano, je to především moje "chyba" určitým způsobem asi. Ale jak na mě jde to jaro, stále více si uvědomuju, že by bylo zase krásné mít několik těch zubních kartáčků...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)
