Jak se tak dívám, tak poslední dobou se z mého blogu nějak vytratily články s "osobní tématikou". Prostě s tématikou, co se děje nového v mém životě. Možná je to tím, že se nic extra na tomto poli neděje, i to je možné... ;-).
Je to zvláštní, já občas něco napíšu, ale pak se mi to zdá jako hodně velká krávovina, blbost a zbytečnost, že to prostě nevydám a zůstane to dál ve složce "blog-nevydané", která je daleko obsáhlejší než složka "blog-vydané". Poslední z takového tématu je z listopadu. Možná by se slušelo zrovna v tomhle těsně předvánočním čase se nad sebou zamyslet, co a jak dál bude člověk dělat nebo tak. S blížícím se koncem roku se také pro většinu lidí otevírá ta každoroční nádherná možnost na nějaké to osobní životní předevzetí, čemuž já opravdu nerozumím. Když někdo chce s něco ukončit nebo naopak začít, proč to nechávat na závěr roku? Jen kvůli té symbolice? Nebo je to částečně alibisticky tím, že taková chvíle je jen jednou a tím pádem trvá další "dlouhý" rok, než si člověk může stanovit předsevzetí znovu nebo nové? (Všimněte si, že ke konci roku – hlavně v prosinci – se v reklamních blocích objevují čím dál více reklamy na všechny preparáty, které pamáhají přestat kouřit.)
Předsevzetí si nedávám. Nepamatuju si na nějaké konkrétnější za poslední roky. Pokud na sobě začnu pozorovat nešvar, snažím se ho odstranit prostě nějak promptněji. Netřeba čekat na 1.1. A kdyby jste se mě zeptali, jestli si dám nějaké do roku 2008, tak odpovím prostě, že nedám. Jaké bych si taky měl dát? Co dělám špatně? Co mi chybí? V čem bych se měl zlepšit? (Ne, nejsem dokonalý egoista. Buď jen nevím, nebo mi dlouho už nikdo pořádně nenastavil zrcadlo.)
Moje hlavní "práce" je škola. To je životní priorita už dlouhá léta a ještě chvíli bude. To, že občas od mých kamarádů slýchávám dotazy, kdy si najdu konečně nějakou babu, nějak dělám, že to neslyším. Za prvé je to čím dál tím těžší si v dnešní době někoho najít, i přestože způsoby a prostředky se zlehčují (moderní způsoby komunikace...). Pokud bych se tím měl opravdu vážně zabírat, byla by to doslova "práce" jako to chození do školy.
Ne, není to moje lenost, že pro to vlastně skoro nic nedělám, jen holt je to prostě strašně náročné. Částečně tím, že člověk má určité hodnoty, na kterých si zakládá. Částečně proto, že intuitivně k sobě člověk hledá toho, kdo by mu mohl být blízký. Vztah od vztahu a s přibývajícími léty (a rozumem) je člověk v tom vybírání prostě důslednější a vybíravější; nebere "vše, co mu pod ruku příjde". Nevybere něco jen proto, aby vybral. Ano, dovedu si teď představit pár z vás, co si mumlaj pro sebe, že možná v tom je má chyba, že jsem člověk náročnej, a že jednou budu muset slevit ze svých požadavků. Jenže moje náročnost není primárně vizuální. O krásu tu nejde, i když na první pohled a dojem v tom základ pochopitelně být částečně musí (já tomu spíš ale říkám "osobní kouzlo"). Jde především o charakter a najít ho, je těžké. Po světě totiž nechodí miliony či desítky miliónů slečen jako je Klára. Jsou jich jednotky a za svůj život jsem takových potkal, že bych je napočítal klidně jen na prstech jedné ruky (a klidně i po nějakém tom lehčím úrazu cirkulárkou). Druhá věc je ta, že spousta (mně se dokonce zdá, že drtivá většina) potencionálních slečen, se kterými bych se mohl seznámit a něco třebas podniknout, je zadaných. Je to na jednu stranu logické. A já mám takovou svojí zásadu, kterou jsem neporušil, neporušuji a myslím, že ji ani porušovat nebudu a sice, že pokud je holka zadaná, je to pro mě passé. Ač známá hláška hlásá: "každá holka někoho má, dokud není s tebou". Pro mě je to fatální překážka, kterou prostě překonávat nehodlám. Nikoliv z pohodlnosti, ale z principu (někdy příště třeba vysvětlím). Když už, tak je to na tom druhém, co s tím udělá. Protože de facto překážka je na straně slečny nikoliv na straně mé :-))).
Takže moje dřívější částečně snažení, které nikam nevedlo, mělo za následek můj současný stav pasivní rezistence :-). Jediné, co zůstává, jsou mé otevřené oči (i přesto, že vidím hovno a pořízení brýlí je můj první velký osobní úkol do roku 2008), takže dění jako sleduju dále :-), ale na nějaké hlubší aktivity se skutečně necejtím a asi je podnikat nebudu. Napsal jsem to snad stokrát, možná víckrát, že mě nebaví zakonzervovaný dlouholetý prudérní názor, že iniciativa má vycházet z pánské strany. Tedy pánská volenka. Pche. Prostě ne! Nikoliv, já to už odmítám! Dámy pořád křičí a chtějí rovnoprávnost na všech frontách, tak nechť! Zkuste, milé slečny, udělat určitej první krok vy samy! Ať vidíte, jak to je mnohdy stresující, "nebezpečné", lehce ponižující, nejisté, těžké...
Tak a máte to. Trvalo to, ale zase něco do té rubriky ze života přibylo :-).
pátek 21. prosince 2007
středa 19. prosince 2007
Jakých koncertních a jiných hudebních gigů jsem se v roce 2007 zúčastnil
Tak jako v hudebním průmyslu začíná být kladen důraz na živé koncerty, jako základní zdroj obživy hudebníků, když neustále klesají počty (a tedy i tržby) za hudební nosiče, i já jsem se v letošním roce 2007 zúčastnil rekordního počtu kulturních (hudebních) akcí. (I když hudebních nosičů jsem v letošním roce pořídil taky vlastně rekordní počet, takže si trošku vlastně odporuju.) Protože je již velmi nepravděpodobné, že by mě nějaký koncert ještě čekal, přináším zde letošní přehled s odkazy na fotografie (mé či jiných) z akce či na můj postřeh z nich.
Navštěvoval jsem je s lidmy, kteří tvoří již klasickou bandu: Viktor, Tomáš, Soňa, Radka.
05. 01. – DJ Maceo, Jablonec, Klub Eppl
21. 03. – J.A.R., Praha, Lucerna Music Bar | fotografie z akce
01. 05. – Robert Balzar Trio a Dan Bárta, Tanvald, Kino JAS | fotografie z akce
08. 06. – Monkey Business, Liberec, Tipsport Aréna | fotografie z akce
22. 06. – Robert Balzar Trio a Dan Bárta, Rychnov U Jablonce
27. 07. – DJ Maceo, Jablonec, Klub Eppl
02. 08. – Kryštof, Kácov, Sázava Fest | fotografie z akce | report
02. 08. – Skye, Kácov, Sázava Fest | fotografie z akce | report
02. 08. – Tata Bojs, Kácov, Sázava Fest | fotografie z akce | report
03. 08. – Kosheen, Kácov, Sázava Fest | fotografie z akce | report
03. 08. – Support Lesbiens, Kácov, Sázava Fest | fotografie z akce | report
04. 08. – New Orchestra Of Dreams & T. Graves, tamtéž | foto z akce | report
04. 08. – Illustratosphere, Kácov, Sázava Fest | fotografie z akce | report
04. 08. – J.A.R., Kácov, Sázava Fest | fotografie z akce | report
04. 08. – Monkey Business, Kácov, Sázava Fest | fotografie z akce | report
04. 08. – Trojkoaliční jam, Kácov, Sázava Fest | fotografie z akce | report
09. 10. – Slet bubeníků, Smržovka, Parkhotel | fotografie z akce | report
02. 11. – Gulo Čar, Jablonec, Klub Na Rampě | fotografie z akce
12. 11. – Maceo Parker, Praha, Lucerna Music Bar | fotografie z akce | report
17. 11. – J.A.R., Praha, Lucerna | report
23. 11. – Eggnoise, Klub Na Rampě, Skrzjazzfest
23. 11. – Takin' Off, Klub Na Rampě, Skrzjazzfest
24. 11. – Ikaros, Tanvald, křest nového CD skupiny
11. 12. – František Kop Quartet, Liberec, ZUŠ, Jazzové Vánoce | report
Koncerty, na které jsem se chystal, ale nakonec se jakkoliv nezadařilo (Prince si netroufám do seznamu připsat :-)):
14. 11. – J.A.R., Liberec, Lidové sady | koncert zrušen
15. 12. – Navigators, Liberec, Bazooca, Xnite Party | koncertu jsem se nedočkal
Skoro dokonale rozprostřené do jednotlivých měsíců v roce ;-). Těšme se na rok 2008!
Navštěvoval jsem je s lidmy, kteří tvoří již klasickou bandu: Viktor, Tomáš, Soňa, Radka.
05. 01. – DJ Maceo, Jablonec, Klub Eppl
21. 03. – J.A.R., Praha, Lucerna Music Bar | fotografie z akce
01. 05. – Robert Balzar Trio a Dan Bárta, Tanvald, Kino JAS | fotografie z akce
08. 06. – Monkey Business, Liberec, Tipsport Aréna | fotografie z akce
22. 06. – Robert Balzar Trio a Dan Bárta, Rychnov U Jablonce
27. 07. – DJ Maceo, Jablonec, Klub Eppl
02. 08. – Kryštof, Kácov, Sázava Fest | fotografie z akce | report
02. 08. – Skye, Kácov, Sázava Fest | fotografie z akce | report
02. 08. – Tata Bojs, Kácov, Sázava Fest | fotografie z akce | report
03. 08. – Kosheen, Kácov, Sázava Fest | fotografie z akce | report
03. 08. – Support Lesbiens, Kácov, Sázava Fest | fotografie z akce | report
04. 08. – New Orchestra Of Dreams & T. Graves, tamtéž | foto z akce | report
04. 08. – Illustratosphere, Kácov, Sázava Fest | fotografie z akce | report
04. 08. – J.A.R., Kácov, Sázava Fest | fotografie z akce | report
04. 08. – Monkey Business, Kácov, Sázava Fest | fotografie z akce | report
04. 08. – Trojkoaliční jam, Kácov, Sázava Fest | fotografie z akce | report
09. 10. – Slet bubeníků, Smržovka, Parkhotel | fotografie z akce | report
02. 11. – Gulo Čar, Jablonec, Klub Na Rampě | fotografie z akce
12. 11. – Maceo Parker, Praha, Lucerna Music Bar | fotografie z akce | report
17. 11. – J.A.R., Praha, Lucerna | report
23. 11. – Eggnoise, Klub Na Rampě, Skrzjazzfest
23. 11. – Takin' Off, Klub Na Rampě, Skrzjazzfest
24. 11. – Ikaros, Tanvald, křest nového CD skupiny
11. 12. – František Kop Quartet, Liberec, ZUŠ, Jazzové Vánoce | report
Koncerty, na které jsem se chystal, ale nakonec se jakkoliv nezadařilo (Prince si netroufám do seznamu připsat :-)):
14. 11. – J.A.R., Liberec, Lidové sady | koncert zrušen
15. 12. – Navigators, Liberec, Bazooca, Xnite Party | koncertu jsem se nedočkal
Skoro dokonale rozprostřené do jednotlivých měsíců v roce ;-). Těšme se na rok 2008!
úterý 18. prosince 2007
Komunitní weby - část druhá
Včera jsem psal o podivnostech webové služby Libimseti.cz a dneska byl chtěl trošku vyzdvihnout Facebook.com. Nemám moc rád dělání skryté reklamy, ale v tomhle případě chci jen pomoct najít tuzemským uživatelům internetu službu, která – troufám si tvrdit – nemá srovnatelnou konkurenci především v kvalitě/popularitě.
O Facebooku se v našich končinách zatím moc neví (krom progresivnějších studentů sš a vš či lidí z IT). Vědí o něm hlavně ti studenti, kteří například vycestovali v rámci výměnných studijních pobytů na západ od ČR, kde popularita největší sociální sítě roste kvapem. Ti se pak snaží rozsévat semeno popularity tohoto komunitního celosvětového webu dál.
Facebook.com je bezpochyby nejlepší a jedna z největších komunitních služeb na světovém internetu. Jeden z prvních hráčů, jedna z prvních skutečně komplexních sociálních sítí. Od té doby, co si Mark Zuckerberg z jedné americké školy naprogramoval v únoru 2004 svou "knihu obličejů" do dnešní podoby už uběhl nějaký ten čas, za který se stal Facebook.com suvereně nejprestižnějším místem na setkávání studentů, spolustudentů, spolužáků, vrstevníků či spolupracovníků v rámci korporací po celém světě. Dnes již Facebook vyvíjí více než 350 lidí (je to cca o sto méně než lidí v Seznamu, ale...). Do září 2006 se mohli zaregistrovat pouze pracovníci registrovaných nadnárodních korporací, či studenti středních a vysokých škol v USA a Kanadě. Od září 2006 se může stát členem již každý.
Hlavní "jednotkou" Facebooku jsou sítě – networks. Při registraci se většinou do některé přihlašujete. Například síť "Czech Republic" má v současné době přes 25 000 uživatelů. Což ale neznamená, že na Facebooku je přes 25 000 Čechů. Znamená to jen, že 25 000 lidí se přihlásilo do sítě "Czech Republic" (jsou zde často přihlášení lidé, kteří u nás studují, pracují nebo již žijí). Čechů tedy může být na Facebooku více či méně. Facebook je tedy primárně tvořen sítěmi, které jsou buď situovány dle regionů, dle firemních organizací, středních či vysokých škol. Těchto sítí je zde více než 55 000!
V současné době má web více než 58 miliónu (!) aktivních uživatelů. Více než polovina z nich se na web vrací denně (já taky). Každý den se průměrně zaregistruje dalších 250 000 nových uživatelů. Je zde 6 miliónů aktivních uživatelských skupin. Denně se na něj uploaduje více než 14 miliónu fotek.
A co konkrétní statistiky kolem sítě Czech Republic? Vycházejme z údajů, které vyplnili uživatelé do svých profilů (někdo vyplňuje detailně někdo méně). Vyberme některé. 70 uvedlo, že poslouchá skupinu Jamiroquai, 340 poslouchá jazz. Ve všech sítích na Facebooku existuje více než 500 skupin vázajícíh se k jazzu. 117 lidí mezi své zájmy označili přírodu. Na celém Facebooku je například 244 lidí (!), jejichž příjmení je "Hanisch". Jen jeden z nich je ze sítě Czech Republic :-). Existují zde minimálně dvě zájmové skupiny ohledně Prince. Jedna čítá 1 690 lidí, druhá 871. (Další statistiky o Facebooku.)
Facebook uvolnil letos v květnu své API, díky němuž může prakticky každý (tedy ten, kdo to umí) do něj vytvořit novou aplikaci. Síť obsahuje celou řadu již vlastních aplikací – interní zprávy, fotografie, skupiny, nástěnky, hodnocení, seznamu a celou řadu dalších. Přístupné API znamená, že kdokoliv může podle dokumentace doprogramovat další aplikaci. Tím, že je nutné dodržet určité postupy, je dosaženo toho, že všechny aplikace používají základní charakteristiky používání jako celý komunitní web, mají jednotnou grafiku, čímž do celku Facebooku lépe zapadají (narozdíl od MySpace.com, kde každý profil vypadá zcela jinak). V současné době existuje na celém webu více než 11 000 aplikaci. 100 dalších nových příbývá denně. Samozřejmě je jich reálné používání a užitek velmi rozdílný. Od těch praktických – integrace článků z vašeho blogu do vašeho Facebook profilu, mapy se seznamem navštívených zemí či měst – až po ty skutečně značně trhlé: vytvoření akvária či zahrádky, do kterých vám ostatní posílají další přírůstky, různé flashové hry, testy, jestli jste barvoslepí, posílání různých "předmětů" ostatním, či aplikace, která z vaší profilové fotografie udělá črtu tužkou...
Od léta 2006 mám profil na Facebooku i já, ale až v posledních měsících jsem se na něj vrhnul detailně a objevil jeho nesporná kouzla. Nainstaloval jsem si taky několik aplikací, ale jen některé využívám často a myslím si o nich, že jsou určitým způsobem užitečné: fotografie, seznam dosažených kopců, navštívená města, navštívené státy světa, integrace nadpisů a perexů z tohoto blogu, detailní osobní profil, stylepix... V současné době jsem členem deseti skupin, z nichž jsem tři založil.
Úžasnou vlastností této sociální sítě je především jeji dokonalá provázanost. Kliknete-li ve svém profilu třeba na oblíbený hudební žánr "polka", vyhledá vám systém všechny uživatele z vaší sítě, kteří mají rádi polku, všechny skupiny, týkající se polky či všechny uživatele, kteří se jmenují "polka". Takto jednoduše se dají nalézt lidé z vašeho bydliště, školy, práce nebo i z druhého konce světa. Fotografie se dají lehce otagovat – označit, kdo na nich je. Pokud onen člověk je rovněž ve Facebooku prováží se vlastně i fotografie.
Další výhodou je, že Facebook není anonymní – tedy že drtivá většina lidí vystupuje pod reálnými jmény (to bylo uvolněním všem potencionálním uživatelům od září 2006 lehce porušeno; dříve však registrace stála jen na pozvánkách a nemohl se dovnitř dostat někdo na fiktivní jméno), proto je pak i vyhledávání lepší, přesnější a přináší relevantnější výsledky. Obecně lze říci, že na Facebooku prostě každý vystupuje tak, jako v běžném životě. Anonymních služeb pro anonymní uživatele jsou mraky, ale v současné době (a ten trend se bude nadále prohlubovat) se začíná prosazovat reálné vystupování uživatelů pod reálnými jmény. Má to několik výhod – lepší vyhledávání, lepší navázání kontaktů, možnost nabídnout službu uživatelům kvalitněji a vlastě i možnost komerčně oslovovat přímé skutečné lidi, nikoliv jen neviditelné duše skryté za nicneříkající nicky.
Díky feedům (akce, které proběhly před určitým časovým intervalem), které se zobrazují na vaší domovské stránce například můžete vidět všechny akce, které se staly ve vaší síti, ve skupině, jejímž jste členem/členkou atd. Vidíte, který z vašich přátel si instaloval jakou aplikaci. Můžete vidět, kdo se s kým nově seznámil z vašich přátel, kdo se chce přihlásit do vámi založené skupiny a mnoho dalších. Všechny akce jsou navíc nastavitelné. Ač se to může zdát ze začátku složité, časem zjistíte, že je to geniální a hlavně geniálně jednoduché a dokonale (!!!) promyšlené a naprogramované. Informování o dění si můžete nechat posílat na mail, stejně tak nastavit opočet feedů. Nebo zcela vypnout, nebo prostě nastavit to, co vás zajímá.
Celý web je zároveň dokonale bezpečnostně chráněn. Při drtivé většině akcí vás Facebook vyzývá k opsání CAPTCHA kódu. To se může zdát pro někoho otravné, i když to má své opodstatnění (ochrana proti různým robotům apod.). I to lze vypnout – zadáte svoje GSM číslo, na které vám Facebook pošle kód, po jehož zadání už žádné CAPTCHA kódy zadávat nebudete muset. Ne, nemusíte mít strach, číslo nikdo nezneužívá. Od té doby mi nepřišla jediná reklama. Nic. Uvědomte si, že takové síti lze důvěřovat. To není nějakej vedlejšák teleshopingové agentury... Ale seriózní komunitní web.
Jsou toho skutečně spousty a nejlepší je, když si to každý zkusí sám. Já osobně jsem díky němu poznal velmi zajímavé lidi nejen z ČR díky společným zájmům, nebo i lidi, které znám osobně a stýkal jsem se nebo se s nimi ještě stýkám.
Proto neváhejte, překonejte prvotní obavy (například z angličtiny) a zaregistrujte se. Až do toho proniknete, poznáte jeho nesporné výhody a budete mi zpětně v níže uvedených komentářích děkovat, že jsem vás lanařil. Uvidíte :-). A až se zaregistrujete a proniknete do té dokonalé sociální sítě, pochopíte, proč takové líbímseti je jen web pro "děcka" předškolního či školního věku (sš maximálně). Libimseti je jen takové malé smradlavé hovínko...
relevantní odkazy:
Facebook.com | Můj profil na Facebooku
O Facebooku se v našich končinách zatím moc neví (krom progresivnějších studentů sš a vš či lidí z IT). Vědí o něm hlavně ti studenti, kteří například vycestovali v rámci výměnných studijních pobytů na západ od ČR, kde popularita největší sociální sítě roste kvapem. Ti se pak snaží rozsévat semeno popularity tohoto komunitního celosvětového webu dál.
Facebook.com je bezpochyby nejlepší a jedna z největších komunitních služeb na světovém internetu. Jeden z prvních hráčů, jedna z prvních skutečně komplexních sociálních sítí. Od té doby, co si Mark Zuckerberg z jedné americké školy naprogramoval v únoru 2004 svou "knihu obličejů" do dnešní podoby už uběhl nějaký ten čas, za který se stal Facebook.com suvereně nejprestižnějším místem na setkávání studentů, spolustudentů, spolužáků, vrstevníků či spolupracovníků v rámci korporací po celém světě. Dnes již Facebook vyvíjí více než 350 lidí (je to cca o sto méně než lidí v Seznamu, ale...). Do září 2006 se mohli zaregistrovat pouze pracovníci registrovaných nadnárodních korporací, či studenti středních a vysokých škol v USA a Kanadě. Od září 2006 se může stát členem již každý.
Hlavní "jednotkou" Facebooku jsou sítě – networks. Při registraci se většinou do některé přihlašujete. Například síť "Czech Republic" má v současné době přes 25 000 uživatelů. Což ale neznamená, že na Facebooku je přes 25 000 Čechů. Znamená to jen, že 25 000 lidí se přihlásilo do sítě "Czech Republic" (jsou zde často přihlášení lidé, kteří u nás studují, pracují nebo již žijí). Čechů tedy může být na Facebooku více či méně. Facebook je tedy primárně tvořen sítěmi, které jsou buď situovány dle regionů, dle firemních organizací, středních či vysokých škol. Těchto sítí je zde více než 55 000!
V současné době má web více než 58 miliónu (!) aktivních uživatelů. Více než polovina z nich se na web vrací denně (já taky). Každý den se průměrně zaregistruje dalších 250 000 nových uživatelů. Je zde 6 miliónů aktivních uživatelských skupin. Denně se na něj uploaduje více než 14 miliónu fotek.
A co konkrétní statistiky kolem sítě Czech Republic? Vycházejme z údajů, které vyplnili uživatelé do svých profilů (někdo vyplňuje detailně někdo méně). Vyberme některé. 70 uvedlo, že poslouchá skupinu Jamiroquai, 340 poslouchá jazz. Ve všech sítích na Facebooku existuje více než 500 skupin vázajícíh se k jazzu. 117 lidí mezi své zájmy označili přírodu. Na celém Facebooku je například 244 lidí (!), jejichž příjmení je "Hanisch". Jen jeden z nich je ze sítě Czech Republic :-). Existují zde minimálně dvě zájmové skupiny ohledně Prince. Jedna čítá 1 690 lidí, druhá 871. (Další statistiky o Facebooku.)
Facebook uvolnil letos v květnu své API, díky němuž může prakticky každý (tedy ten, kdo to umí) do něj vytvořit novou aplikaci. Síť obsahuje celou řadu již vlastních aplikací – interní zprávy, fotografie, skupiny, nástěnky, hodnocení, seznamu a celou řadu dalších. Přístupné API znamená, že kdokoliv může podle dokumentace doprogramovat další aplikaci. Tím, že je nutné dodržet určité postupy, je dosaženo toho, že všechny aplikace používají základní charakteristiky používání jako celý komunitní web, mají jednotnou grafiku, čímž do celku Facebooku lépe zapadají (narozdíl od MySpace.com, kde každý profil vypadá zcela jinak). V současné době existuje na celém webu více než 11 000 aplikaci. 100 dalších nových příbývá denně. Samozřejmě je jich reálné používání a užitek velmi rozdílný. Od těch praktických – integrace článků z vašeho blogu do vašeho Facebook profilu, mapy se seznamem navštívených zemí či měst – až po ty skutečně značně trhlé: vytvoření akvária či zahrádky, do kterých vám ostatní posílají další přírůstky, různé flashové hry, testy, jestli jste barvoslepí, posílání různých "předmětů" ostatním, či aplikace, která z vaší profilové fotografie udělá črtu tužkou...
Od léta 2006 mám profil na Facebooku i já, ale až v posledních měsících jsem se na něj vrhnul detailně a objevil jeho nesporná kouzla. Nainstaloval jsem si taky několik aplikací, ale jen některé využívám často a myslím si o nich, že jsou určitým způsobem užitečné: fotografie, seznam dosažených kopců, navštívená města, navštívené státy světa, integrace nadpisů a perexů z tohoto blogu, detailní osobní profil, stylepix... V současné době jsem členem deseti skupin, z nichž jsem tři založil.
Úžasnou vlastností této sociální sítě je především jeji dokonalá provázanost. Kliknete-li ve svém profilu třeba na oblíbený hudební žánr "polka", vyhledá vám systém všechny uživatele z vaší sítě, kteří mají rádi polku, všechny skupiny, týkající se polky či všechny uživatele, kteří se jmenují "polka". Takto jednoduše se dají nalézt lidé z vašeho bydliště, školy, práce nebo i z druhého konce světa. Fotografie se dají lehce otagovat – označit, kdo na nich je. Pokud onen člověk je rovněž ve Facebooku prováží se vlastně i fotografie.
Další výhodou je, že Facebook není anonymní – tedy že drtivá většina lidí vystupuje pod reálnými jmény (to bylo uvolněním všem potencionálním uživatelům od září 2006 lehce porušeno; dříve však registrace stála jen na pozvánkách a nemohl se dovnitř dostat někdo na fiktivní jméno), proto je pak i vyhledávání lepší, přesnější a přináší relevantnější výsledky. Obecně lze říci, že na Facebooku prostě každý vystupuje tak, jako v běžném životě. Anonymních služeb pro anonymní uživatele jsou mraky, ale v současné době (a ten trend se bude nadále prohlubovat) se začíná prosazovat reálné vystupování uživatelů pod reálnými jmény. Má to několik výhod – lepší vyhledávání, lepší navázání kontaktů, možnost nabídnout službu uživatelům kvalitněji a vlastě i možnost komerčně oslovovat přímé skutečné lidi, nikoliv jen neviditelné duše skryté za nicneříkající nicky.
Díky feedům (akce, které proběhly před určitým časovým intervalem), které se zobrazují na vaší domovské stránce například můžete vidět všechny akce, které se staly ve vaší síti, ve skupině, jejímž jste členem/členkou atd. Vidíte, který z vašich přátel si instaloval jakou aplikaci. Můžete vidět, kdo se s kým nově seznámil z vašich přátel, kdo se chce přihlásit do vámi založené skupiny a mnoho dalších. Všechny akce jsou navíc nastavitelné. Ač se to může zdát ze začátku složité, časem zjistíte, že je to geniální a hlavně geniálně jednoduché a dokonale (!!!) promyšlené a naprogramované. Informování o dění si můžete nechat posílat na mail, stejně tak nastavit opočet feedů. Nebo zcela vypnout, nebo prostě nastavit to, co vás zajímá.
Celý web je zároveň dokonale bezpečnostně chráněn. Při drtivé většině akcí vás Facebook vyzývá k opsání CAPTCHA kódu. To se může zdát pro někoho otravné, i když to má své opodstatnění (ochrana proti různým robotům apod.). I to lze vypnout – zadáte svoje GSM číslo, na které vám Facebook pošle kód, po jehož zadání už žádné CAPTCHA kódy zadávat nebudete muset. Ne, nemusíte mít strach, číslo nikdo nezneužívá. Od té doby mi nepřišla jediná reklama. Nic. Uvědomte si, že takové síti lze důvěřovat. To není nějakej vedlejšák teleshopingové agentury... Ale seriózní komunitní web.
Jsou toho skutečně spousty a nejlepší je, když si to každý zkusí sám. Já osobně jsem díky němu poznal velmi zajímavé lidi nejen z ČR díky společným zájmům, nebo i lidi, které znám osobně a stýkal jsem se nebo se s nimi ještě stýkám.
Proto neváhejte, překonejte prvotní obavy (například z angličtiny) a zaregistrujte se. Až do toho proniknete, poznáte jeho nesporné výhody a budete mi zpětně v níže uvedených komentářích děkovat, že jsem vás lanařil. Uvidíte :-). A až se zaregistrujete a proniknete do té dokonalé sociální sítě, pochopíte, proč takové líbímseti je jen web pro "děcka" předškolního či školního věku (sš maximálně). Libimseti je jen takové malé smradlavé hovínko...
relevantní odkazy:
Facebook.com | Můj profil na Facebooku
pondělí 17. prosince 2007
Komunitní weby - část první
Když jsme na začátku léta začali v Mitonu vymýšlet, co na internetu budem dál podnikat, v rámci analýzy konkurence a trhu jsem měl za úkol zhodnit, co nabízejí české komunitní systémy. Sociální sítě, komunitní weby. No, moc toho nenabízejí. Tento článek neberte prosím jako nestranný a komplexní pohled na české komunitní weby, ale s lehkou nadsázkou popsaný jeden z českých nejoblíbenějších webů.
Prohlížel jsem český internet a vypsal ty hlavní hráče. Libimseti.cz, Lide.cz, Spoluzaci.cz a pak početnějčí skupina chatovacích serverů (xchat.cz a spol.). Z ryze komunitních sociálních sítí (či chcete-li systému) jsem vrhnul svou pozornost především na Libimseti.cz. A to především proto, že na českém trhu to je snad největší leader v komunitních webech co do počtu unikátů. Má obrovskou popularitu. Zajímalo mě tedy logicky, proč tomu tak je.
Libimseti.cz je přinejmenším "zvláštně" napsanej web. Na tom se shodně (a potvrdí vám to) hodně programátorů a koneckonců i stylařů (grafiky nevyjímaje). Nectí se tady takové ty obecně stanovené základy. Žádná drobečková navigace, superzvláštnosti jako jsou třeba H1 nadpisy jako obrázky nikoliv texty, chaotická struktura stránky, prapodivně fungující galerie fotek. Ale co, pro tvůrce je asi důležitá návštěvnost. A ta mluví sama za sebe.
Ještě je tenhle web něčím zvláštní: deformuje písemné vyjadřování uživatelů :-). Nevím, jestli je to vina webu, to asi ne, ale někdo tam s tím začít první musel. Proto v komentářích u fotek kamarádů uživatelů můžete číst skutečně perly. Označení jako zlatíčko a srdíčko není nic nového a překvapivého pod sluncem, ale třeba (přesně cituji): "fajne holka... takový letadýlko", "moje táborový zlatíško", "má strašně kjásný flásky!", "tak základka je za námi, ale přesto sme zustali dobrýmy kámojdami", "Baruška.... to je druhá džafinka", "to je fajnik spolužačka", "MILUJU Tě čundo, pudlinko a lafínku" – komentář u kamarádek upozorňuju, "byla sjandaaa" – asi sranda myšleno, "to byli čásky" – asi jakože to byly časy, "sympa holčina", "bájo člověk", "majinký trdloo", "fakt v pohodě šlovíček", "swelá oštěpnička" – asi skvělá oštěpařka, "tuhle KóČu já prostě lovuju", "MILUJU Tě čundo, pudlinko a lafínku můůj", "fajn člobrda" to už jsou skutečně výrazya označení skoro jako z jiné planety.
Pak zde uživatelé píší spoustu zkratek jako třeba: MTR, MTMR. Tyhle ještě chápu, ale pak zde píší další zkratky a číselné kódy, které vůbec netuším, co by mohly znamenat: BTV (asi něco jiného než BTW), 1346, 615, 551, 543, 777, 730.
A jeden komentář pod fotkou v galerii jako příklad za všechny: "užasna fotenka.. moje čurajda prostě:-* zlatíí slušinká ti to moooc:-*".
Nepříjde mi to jako moc roztomilé vyjadřování. Spíš takové nepřirozené a přehnané pitvoření se. A to prosím pěkně není jen projev dívek! Všiml jsem si ještě jedné věci a sice že je tenhle komunitní web přesně pro mainstreamovou skupinu uživatelů. Drtivá většina lidí spadá do šedi průměru. V lecčems: hudba, kterou poslouchají, akce a zábavy, na které chodí. Rádio, které poslouchají.
Proto by se dala univerzální dívka – uživatelka libimseti označit s trochou dávkou nadsázky takto:
Středoškolačka, chodící o víkendu pravidelně na místní diskotéku, poslochající Evropu 2 díky parádní hudbě pochopitelně (pop, disco, ...) a oblékající konkrétní značkové oblečení (či o konkrétním značkovém oblečení velmi snící). V drtivé většině případů nevyplní o sobě žádné detailní informace – skoro nikdy nevyplní celé jméno. Oblíbená slova: Nova, celebrita, VIP, disco, liposukce, evropa 2, techno, šminky, porsche, libimko, tetování, percing, modeling, hip hop...
Univerzální chlapec – uživatel libimseti lze označit takto:
Středoškolák, chodící o víkendu pravidelně na diskotéku, poslochající Evropu 2 díky parádní hudbě (pop, disco, taneční hudba) a hrající skoro denně počítačové hry nejrůznějších druhů. Milující fotbal (Sparta) či hokej. V drtivé většině případů nevyplní o sobě ani on žádné detailní informace – skoro nikdy nevyplní celé jméno. Aktivní tunner, pokud má co tunnit. Pokud chodí do fitka, tak jeho fotografie na úvodní stránce profilu bude nejspíš do půl těla. Oblíbená slova: Nova, celebrita, VIP, disco, fitko, tunning, fáčko, evropa 2, techno, tunning party, svaly, libimko, tetování, percing, hip hop...
Na libimseti také existují zvláštní nejrůznější restrikace pro uživatele. Například seznam podmínek, které musí splňovat vaše fotka na úvodní stránce profilu, je několikapoložkový. Například musí být vidět obličej, nesmíte mít tmavé sluneční brýle, váš obličej musí zaujímat určitou velikost plochy celé fotky (tj. nesmíte být vyfoceni v davu v dálce...). Fotka nesmí být příliš graficky upravená, nesmí být na ní jakýkoliv dopsaný kontakt (krom nicku), nesmíte mít místo své fotky fotku svého psa, fotka musí být i správně otočená... Vše je zdůvodněno tím, že chce-li být člověk správně ohodnocen či se seznámit, musí mít prostě dokonale vyhovující fotku všem pravidlům :-). Směšné.
Hlavním ústředním cílem tohoto webu je jedna primární věc: hodnocení fotek uživatelů a seznamování se s dalšími uživateli. Na komunitní web je to možná trochu málo ve srovnání se zahraničními komunitními weby. Ale českému mainstreamu to evidentně bohatě stačí.
Zítra stručně představím jeden geniální komunitní celosvětový web, který bychom mohli postavit na opačnou stranu pomyslných vah k libimseti. Ale možná by nebylo zrovna fér pro tento celosvětový web ho srovnávat s výše popsaným, ale budiž.
relevantní odkazy:
ne, skutečně není jediného důvodu, proč odkazovat na libimseti
Prohlížel jsem český internet a vypsal ty hlavní hráče. Libimseti.cz, Lide.cz, Spoluzaci.cz a pak početnějčí skupina chatovacích serverů (xchat.cz a spol.). Z ryze komunitních sociálních sítí (či chcete-li systému) jsem vrhnul svou pozornost především na Libimseti.cz. A to především proto, že na českém trhu to je snad největší leader v komunitních webech co do počtu unikátů. Má obrovskou popularitu. Zajímalo mě tedy logicky, proč tomu tak je.
Libimseti.cz je přinejmenším "zvláštně" napsanej web. Na tom se shodně (a potvrdí vám to) hodně programátorů a koneckonců i stylařů (grafiky nevyjímaje). Nectí se tady takové ty obecně stanovené základy. Žádná drobečková navigace, superzvláštnosti jako jsou třeba H1 nadpisy jako obrázky nikoliv texty, chaotická struktura stránky, prapodivně fungující galerie fotek. Ale co, pro tvůrce je asi důležitá návštěvnost. A ta mluví sama za sebe.
Ještě je tenhle web něčím zvláštní: deformuje písemné vyjadřování uživatelů :-). Nevím, jestli je to vina webu, to asi ne, ale někdo tam s tím začít první musel. Proto v komentářích u fotek kamarádů uživatelů můžete číst skutečně perly. Označení jako zlatíčko a srdíčko není nic nového a překvapivého pod sluncem, ale třeba (přesně cituji): "fajne holka... takový letadýlko", "moje táborový zlatíško", "má strašně kjásný flásky!", "tak základka je za námi, ale přesto sme zustali dobrýmy kámojdami", "Baruška.... to je druhá džafinka", "to je fajnik spolužačka", "MILUJU Tě čundo, pudlinko a lafínku" – komentář u kamarádek upozorňuju, "byla sjandaaa" – asi sranda myšleno, "to byli čásky" – asi jakože to byly časy, "sympa holčina", "bájo člověk", "majinký trdloo", "fakt v pohodě šlovíček", "swelá oštěpnička" – asi skvělá oštěpařka, "tuhle KóČu já prostě lovuju", "MILUJU Tě čundo, pudlinko a lafínku můůj", "fajn člobrda" to už jsou skutečně výrazya označení skoro jako z jiné planety.
Pak zde uživatelé píší spoustu zkratek jako třeba: MTR, MTMR. Tyhle ještě chápu, ale pak zde píší další zkratky a číselné kódy, které vůbec netuším, co by mohly znamenat: BTV (asi něco jiného než BTW), 1346, 615, 551, 543, 777, 730.
A jeden komentář pod fotkou v galerii jako příklad za všechny: "užasna fotenka.. moje čurajda prostě:-* zlatíí slušinká ti to moooc:-*".
Nepříjde mi to jako moc roztomilé vyjadřování. Spíš takové nepřirozené a přehnané pitvoření se. A to prosím pěkně není jen projev dívek! Všiml jsem si ještě jedné věci a sice že je tenhle komunitní web přesně pro mainstreamovou skupinu uživatelů. Drtivá většina lidí spadá do šedi průměru. V lecčems: hudba, kterou poslouchají, akce a zábavy, na které chodí. Rádio, které poslouchají.
Proto by se dala univerzální dívka – uživatelka libimseti označit s trochou dávkou nadsázky takto:
Středoškolačka, chodící o víkendu pravidelně na místní diskotéku, poslochající Evropu 2 díky parádní hudbě pochopitelně (pop, disco, ...) a oblékající konkrétní značkové oblečení (či o konkrétním značkovém oblečení velmi snící). V drtivé většině případů nevyplní o sobě žádné detailní informace – skoro nikdy nevyplní celé jméno. Oblíbená slova: Nova, celebrita, VIP, disco, liposukce, evropa 2, techno, šminky, porsche, libimko, tetování, percing, modeling, hip hop...
Univerzální chlapec – uživatel libimseti lze označit takto:
Středoškolák, chodící o víkendu pravidelně na diskotéku, poslochající Evropu 2 díky parádní hudbě (pop, disco, taneční hudba) a hrající skoro denně počítačové hry nejrůznějších druhů. Milující fotbal (Sparta) či hokej. V drtivé většině případů nevyplní o sobě ani on žádné detailní informace – skoro nikdy nevyplní celé jméno. Aktivní tunner, pokud má co tunnit. Pokud chodí do fitka, tak jeho fotografie na úvodní stránce profilu bude nejspíš do půl těla. Oblíbená slova: Nova, celebrita, VIP, disco, fitko, tunning, fáčko, evropa 2, techno, tunning party, svaly, libimko, tetování, percing, hip hop...
Na libimseti také existují zvláštní nejrůznější restrikace pro uživatele. Například seznam podmínek, které musí splňovat vaše fotka na úvodní stránce profilu, je několikapoložkový. Například musí být vidět obličej, nesmíte mít tmavé sluneční brýle, váš obličej musí zaujímat určitou velikost plochy celé fotky (tj. nesmíte být vyfoceni v davu v dálce...). Fotka nesmí být příliš graficky upravená, nesmí být na ní jakýkoliv dopsaný kontakt (krom nicku), nesmíte mít místo své fotky fotku svého psa, fotka musí být i správně otočená... Vše je zdůvodněno tím, že chce-li být člověk správně ohodnocen či se seznámit, musí mít prostě dokonale vyhovující fotku všem pravidlům :-). Směšné.
Hlavním ústředním cílem tohoto webu je jedna primární věc: hodnocení fotek uživatelů a seznamování se s dalšími uživateli. Na komunitní web je to možná trochu málo ve srovnání se zahraničními komunitními weby. Ale českému mainstreamu to evidentně bohatě stačí.
Zítra stručně představím jeden geniální komunitní celosvětový web, který bychom mohli postavit na opačnou stranu pomyslných vah k libimseti. Ale možná by nebylo zrovna fér pro tento celosvětový web ho srovnávat s výše popsaným, ale budiž.
relevantní odkazy:
ne, skutečně není jediného důvodu, proč odkazovat na libimseti
čtvrtek 13. prosince 2007
The Slaughterhouse parties 2007
Náhoda tomu asi chtěla, že jsme ke konci letošního roku vytvořili s Patrikem a Bóďou takovou zajímavou zájmovou skupinu. Jako jsou zahrádkáři, pěstitelé kaktů či chovatelé neonek, tak my jsme si udělali dvě takové akce, které jsme si interně pojmenovali "The Slaughterhouse Party". Inspirace skladbou Silicon od Prince (z alba The Slaughterhouse z roku 2004) je nasnadě. Ne že by na těch akcích šlo primárně o nějaká jatka, zabíjení, krev či tak nějak, ale...
Spíš si pod tím zkuste představit tvrdé názorové pojetí návštěv hospodských a restauračních zařízení. Tedy akce, které se svou tradicí vrací a navazují na ty nejlepší a "nejtvrdší" akce z let středoškolských (1999 – 2003, nějaké takové fotky třeba zde). Inu, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš... Proto jsme sjednotili svoje síly, naplnili pěněženky a na každou akci vzali fotoaparát :-).
Pokusili jsme se bavit tak, jako jsme se vždycky spolu bavívávali. Tedy neotřelé fórky, tradiční gestikulace, tradiční tématické fotografie a k tomu osvěžení nějakou tou Coca-Colou, jestli mi rozumíte... Je to docela mozek osvěžující, když se bavíte jednoduše o jiných věcech než jen o tématech jako: téma diplomové či bakalářské práce, stěhování do bytu s partnerem, děti na cestě, kdo s kým a další. Prostě mozkový návrat o pár let zpět. Smršť. Samozřejmě však se zachováním základních hodnotových názorů a postojů.
První akce proběhla jednoho pátečního večera. Sešli jsme se s Bóďou a Patrikem na náměstí v Jablonci a vzali to velkoryse. Panák a pivo v Panoptiku. Přesun do Corsa. Zde pivo a panák. Přesun do Půlměsíce. Zde dvě piva. Přesun do Sportovky. Tam měli soukromou akci. Takže následoval rychlý přesun do bowlingu. Zde dalších pár piv a panáků. Přesun do Epplu. Zde piva. Mezi tím vším pořizování videozáznamů a fotek. Videozáznamy nepublikovatelné vzhledem k případným budoucím kariérám. Fotky ze sedmdesáti procent totéž a zbylé jsme se odhodlali ukázat světu :-))).
Pokračování (volume 2) se konalo poslední sobotu v listopadu. Sešli jsme se ve stejném složení v Kamenném baru v Jablonci po desáté hodině večerní. Proběhlo několik dvanáctek (jedna z nich rychle brčkem), nějaký ten panák, fotky, videa. Vtípky na úrovni směrem k sympatické mlaďoučké servírce. Přesun na Rampu. Zde jsme (již pod vlivem) absolvovali další piva, další panáky. Snažili jsme se zde i o kultůru a rozmlouvání s omladinou, ale nešlo to. Přesun do podniku Shake naproti Merkuru. Nemůžeme se dostat dovnitř. Přesun do nonstopáče naproti lázním. Zde pivka. U stolu s námi sedí záhadná žena středního věku – možná bezdomovkyně. Návrat druhým ranním vlakem v sobotu domů. Celý sobotní den jsem byl nepoužitelný.
Do konce roka bychom podnikli ještě třetí akci, takovou letošní závěrečnou. Doufáme tajně, že se k nám připojí Pavel, který byl vždy těmto postpubertálním náladám velmi příznivě nakloněn a nikdy nezlamal svým silným ideovým zápalem do takových akcí. Inu, těšme se...
relevantní odkazy:
Fotografie ze Slaughterhouse akce
Spíš si pod tím zkuste představit tvrdé názorové pojetí návštěv hospodských a restauračních zařízení. Tedy akce, které se svou tradicí vrací a navazují na ty nejlepší a "nejtvrdší" akce z let středoškolských (1999 – 2003, nějaké takové fotky třeba zde). Inu, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš... Proto jsme sjednotili svoje síly, naplnili pěněženky a na každou akci vzali fotoaparát :-).
Pokusili jsme se bavit tak, jako jsme se vždycky spolu bavívávali. Tedy neotřelé fórky, tradiční gestikulace, tradiční tématické fotografie a k tomu osvěžení nějakou tou Coca-Colou, jestli mi rozumíte... Je to docela mozek osvěžující, když se bavíte jednoduše o jiných věcech než jen o tématech jako: téma diplomové či bakalářské práce, stěhování do bytu s partnerem, děti na cestě, kdo s kým a další. Prostě mozkový návrat o pár let zpět. Smršť. Samozřejmě však se zachováním základních hodnotových názorů a postojů.
První akce proběhla jednoho pátečního večera. Sešli jsme se s Bóďou a Patrikem na náměstí v Jablonci a vzali to velkoryse. Panák a pivo v Panoptiku. Přesun do Corsa. Zde pivo a panák. Přesun do Půlměsíce. Zde dvě piva. Přesun do Sportovky. Tam měli soukromou akci. Takže následoval rychlý přesun do bowlingu. Zde dalších pár piv a panáků. Přesun do Epplu. Zde piva. Mezi tím vším pořizování videozáznamů a fotek. Videozáznamy nepublikovatelné vzhledem k případným budoucím kariérám. Fotky ze sedmdesáti procent totéž a zbylé jsme se odhodlali ukázat světu :-))).
Pokračování (volume 2) se konalo poslední sobotu v listopadu. Sešli jsme se ve stejném složení v Kamenném baru v Jablonci po desáté hodině večerní. Proběhlo několik dvanáctek (jedna z nich rychle brčkem), nějaký ten panák, fotky, videa. Vtípky na úrovni směrem k sympatické mlaďoučké servírce. Přesun na Rampu. Zde jsme (již pod vlivem) absolvovali další piva, další panáky. Snažili jsme se zde i o kultůru a rozmlouvání s omladinou, ale nešlo to. Přesun do podniku Shake naproti Merkuru. Nemůžeme se dostat dovnitř. Přesun do nonstopáče naproti lázním. Zde pivka. U stolu s námi sedí záhadná žena středního věku – možná bezdomovkyně. Návrat druhým ranním vlakem v sobotu domů. Celý sobotní den jsem byl nepoužitelný.
Do konce roka bychom podnikli ještě třetí akci, takovou letošní závěrečnou. Doufáme tajně, že se k nám připojí Pavel, který byl vždy těmto postpubertálním náladám velmi příznivě nakloněn a nikdy nezlamal svým silným ideovým zápalem do takových akcí. Inu, těšme se...
relevantní odkazy:
Fotografie ze Slaughterhouse akce
středa 12. prosince 2007
Včerejší žesťové orgie
Včera jsem se zúčastnil akce Jazzové Vánoce, které probíhaly v ZUŠ Liberec. Tím pádem jsem se zase po delší době zúčastnil nějaké takové zuškoidní akce. Když jsem na základce hrával na piano, mívali jsme přehrávky. To jsem na zuškoidních přehrávkách aktivně účinkoval. Pak jsem s tím skončil, ale sestra hrála dál na piáno dál, takže jsem se chodil dívat tentokrát jako divák na zuškoidní akce do Jablonce na její přehrávky a koncerty. No a včera jsem se do zuškoidního prostředí po letech vrátil opět jako divák :-).
Hlavním magnetem pro mě byl samozřejmě František Kop Quartet, který měl být "headlinerem". Kvůli nim jsem tam šel především. Ale, přiznám se, netušil jsem, že se mi bude celý večer skutečně tak moc líbit.
Nejprve začal pěvecký sbor Akcent se sbormistryní Helenou Krasnickou, který měl na repertoiru především populárnější skladby. Sborům moc nerozumím, vlastně vůbec, ale zpívalo jim to moc pěkně.
Pak nastoupilo jazzové trio (baskytara, bicí a piáno) PAP – Piala, Aleš, Plášil. Mladí jazzmani (absolventi ZUŠ LBC) hráli skladby Milese Davise a jednu od Chicka Coreai (netuším, zda-li jsem to sklonil dobře). Byla to příjemná instrumentální předpříprava před jedním z hlavních bodů večera.
Nástoupil Žákovský Big Band ZUŠ Liberec vedený Rudolfem Mihulkou – skoro samé žestě :-)! Krása: ten třpyt trubek, pozounů, saxofonů, fléten. Pár big bandů jsem již slyšel, ale tohle bylo to nejlepší, co se do mých uší doposud vneslo. Hráli úúúúžasně a to dámy a pánové skutečně nepřeháním. Navíc si to všichni na podiu evidentně neuvěřitelně užívali – ladné vlnění boků pozounistek či "taneční choreografie" přímo s pozouny (známe ze Splash Hornz). Výborná saxofonová a pozounová staccata (jako třeba na Armádě špásu)! Jedno jméno za všechny ostatní – na trubku hrál také Karel Feltl, se kterým jsem chodil na mechatroniku, než jsem byl odejit :-). A pak ty krásné saxofonistky a pozounistky (o zpěvačce nemluvě)! Radost pohledět, radost poslouchat. Dvojnásobná radost.
Po krátké přestávce přišel Franta Kop se svým kvartetem – Petr Malásek (piano), Martin Lehký (basskytara), Pavel Bady Zbořil (bicí nástroje) a František Kop – sax. Sled písní byl víceméně tradiční – vycházel především z alba Twinkle. Ale i přesto to nebylo samozřejmě stejné jako na minulém koncertu, kde jsem FKQ viděl naposledy (v JBC v divadle to bylo tuším naposledy). Dokonalá hudební synchronizace, dlouhá perfektní sóla všech aktérů... No, co vám budu vykládat! FKQ byla prostě krásně červená sladká třešíňka na výborném dortu. Zlatý (ne, diamantový) hřeb krásného večera. Dobře, že jsi šel, Michale. Dobře.
Včerejší Jazzové Vánoce v ZUŠ Liberci byly nádhernou tečkou za mojí letošní "koncertní sezónou", tedy za letošními koncerty, které jsem navštívil. Sice se možná ještě něčeho zúčastním, ale jisté je, že včerejšek byla nádherná jazzová tečka na koncerty velmi bohatého roku 2007.
relevantní odkazy:
František Kop Quartet | Žákovský Big Band ZUŠ Liberec
Hlavním magnetem pro mě byl samozřejmě František Kop Quartet, který měl být "headlinerem". Kvůli nim jsem tam šel především. Ale, přiznám se, netušil jsem, že se mi bude celý večer skutečně tak moc líbit.
Nejprve začal pěvecký sbor Akcent se sbormistryní Helenou Krasnickou, který měl na repertoiru především populárnější skladby. Sborům moc nerozumím, vlastně vůbec, ale zpívalo jim to moc pěkně.
Pak nastoupilo jazzové trio (baskytara, bicí a piáno) PAP – Piala, Aleš, Plášil. Mladí jazzmani (absolventi ZUŠ LBC) hráli skladby Milese Davise a jednu od Chicka Coreai (netuším, zda-li jsem to sklonil dobře). Byla to příjemná instrumentální předpříprava před jedním z hlavních bodů večera.
Nástoupil Žákovský Big Band ZUŠ Liberec vedený Rudolfem Mihulkou – skoro samé žestě :-)! Krása: ten třpyt trubek, pozounů, saxofonů, fléten. Pár big bandů jsem již slyšel, ale tohle bylo to nejlepší, co se do mých uší doposud vneslo. Hráli úúúúžasně a to dámy a pánové skutečně nepřeháním. Navíc si to všichni na podiu evidentně neuvěřitelně užívali – ladné vlnění boků pozounistek či "taneční choreografie" přímo s pozouny (známe ze Splash Hornz). Výborná saxofonová a pozounová staccata (jako třeba na Armádě špásu)! Jedno jméno za všechny ostatní – na trubku hrál také Karel Feltl, se kterým jsem chodil na mechatroniku, než jsem byl odejit :-). A pak ty krásné saxofonistky a pozounistky (o zpěvačce nemluvě)! Radost pohledět, radost poslouchat. Dvojnásobná radost.
Po krátké přestávce přišel Franta Kop se svým kvartetem – Petr Malásek (piano), Martin Lehký (basskytara), Pavel Bady Zbořil (bicí nástroje) a František Kop – sax. Sled písní byl víceméně tradiční – vycházel především z alba Twinkle. Ale i přesto to nebylo samozřejmě stejné jako na minulém koncertu, kde jsem FKQ viděl naposledy (v JBC v divadle to bylo tuším naposledy). Dokonalá hudební synchronizace, dlouhá perfektní sóla všech aktérů... No, co vám budu vykládat! FKQ byla prostě krásně červená sladká třešíňka na výborném dortu. Zlatý (ne, diamantový) hřeb krásného večera. Dobře, že jsi šel, Michale. Dobře.
Včerejší Jazzové Vánoce v ZUŠ Liberci byly nádhernou tečkou za mojí letošní "koncertní sezónou", tedy za letošními koncerty, které jsem navštívil. Sice se možná ještě něčeho zúčastním, ale jisté je, že včerejšek byla nádherná jazzová tečka na koncerty velmi bohatého roku 2007.
relevantní odkazy:
František Kop Quartet | Žákovský Big Band ZUŠ Liberec
pondělí 3. prosince 2007
Jak se stavím k recyklaci a ochraně životního prostředí
V poslední době je ekologie vděčné téma – na všech stranách diskutované. Téma je to bez pochyby závažené, nemělo by se podceňovat, a i když si prezidenta Klause vážím částečně jako ekonoma, tak s jeho názory na naši zelenou (pardon, modrou...) planetu souhlasit prostě nemohu. Takže dnes jeden zelený článek.
Co dělám já konkrétně pro přírodu? Řekl bych, že se docela úspěšně snažím. Už od základní školy školy jsem byl jako žák veden k třídění odpadu. Především příchodem na druhý stupeň, kdy jsme na biologii a chemii dostali Mgr. Martina Lochovského, se i díky němu u mě nastartoval proces třídění.
Na základce jsme sbírali PET lahve, hliník, tetrapaky, papír, baterie. Koordinaci separování odpadu na škole vedl tehdy právě Martin Lochovský. V té době jsem byl na škole prakticky nejlepší ve sběru PET lahví. Do školy jsem jich za těch pár let přivezl hezkých pár tisíc kusů. Za určitý počet PETek jsme vždy dostali číslované losy, které se pak losovaly a my jsme tak vyhrávali "různé ceny". Jednou jsem vyhrál hliníkovou úspornou hlavici sprchy, jednou kalkulačku, ekologický bezfosfátový prací prášek. Tak si dovedete představit, kvůli cenám to člověk až tak nedělal :-).
Od té doby se prostě u nás doma třídí odpad. Do komunálního odpadu, který se odváží běžnými popelářskými vozy se tak dostane skutečně malé množství nerecyklovatelných odpadů. Třídíme PET lahve, tetrapaky (tetrapaky, tetrabriky i ostatní druhy tetrapaků), veškeré plasty (celofán, igelitové pytlíky, kelímky od jogurtů, margarínů, obaly od sýrů a uzenin...), papír (noviny a časopisy jsou samozřejmostí), biologický odpad (směřuje na přírodní kompost; sušené zbytky chleba a kůru z pomerančů a mandarinek dostanou mufloni), veškeré sklo (nevratné lahve od toho kvanta ginů, vín, whisek..., co se doma vychlastá :-), okurek...) a kovy (plechovky, konzervy, prázdné dózy od sprejů).
Krom toho doma topíme ekologickým plynem, v obývací místnosti přitápíme ještě dřevem, čímž se šetří i ten drahý plyn. Autem se jezdí jen, když je to nutné, většinou využíváme hromadné dopravy, i když například s Českými drahami je to každodenní zkouška trpělivosti (budu za chvilku nejspíš nejtrpělivější člověk republiky...).
I elektřina se dá docela v pohodě šetřit. Proč si rosvítit v koupelně na mytí rukou, když místnost aspoň trochu osvětlí okno? Proč si na litrovou konev čaje vařit litr vody do varu, když stačí v pohodě vařit jen půllitru vody (ušetří se tím čas a tedy proud) a čaj dolít studenou vodou do litru, čímž vznikne velmi příjemný čaj vhodný k pití (tzn. neopaříte si držku)?
Šetřit se dá i v kanceláři či doma u počítače. Například studijní materiály, pokud už si je musím tisknout, tak je tisknu ekonomickým rychlotiskem. Pokud mám z loňska již na jedné straně potištěné papíry, dají se v pohodě použít i z té druhé strany, kam si natisknete aktuální učivo. Netřeba tak tisknout na nové papíry. Takto se dají hezky využít všechny jednostraně potištěné dopisy například od úřadů :-). Tiskněte na ně z druhé strany koncepty dokumentů a šetříte papír (lesy).
Elektrickou energii lze šetřit i používáním akumulátorů. Místo neustálého kupování nových baterek si kupte dobíjecí akumulátory s nabíječkou. Pro energeticky nenáročně přístroje (různé přehrávače hudby na AA či AAA, jednoduché fotoaparáty). Při koupi osobních přehrávačů můžete například volit ty s již pevně zabudovaným akumulátorem.
Vodu lze šetřit také. Například nástavcemi na kohoutky, které proud vody "obohacují" o vzduch, tím pádem je efekt proudu stejný, akorát "našlehaný" vzduchem. Když si čistíte zuby, nemusí téct voda celou dobu jen tak do odtoku. Pokud se sprchujete krátce, šetříte rovněž vodu než při běžném napouštění vody. Studenou vodu, kterou odpouštíte, když čekáte, až doteče ta teplá, můžete natočit do lahve a pak využít jinde – třeba na zalití kytek.
Pokud třeba ve vlaku dopiju čaj z PET lahve, nevyhodím ji ve vlaku, protože je jasné, že z tamního odpadkového koše ji nikdo nevytřídí, a že skončí například ve spalovně nebo zbytečně na skládce s ostatním odpadem. Prostě ji radši přivezu domů a vyhodím do správného pytle, kde je jistota, že bude s lahví naloženo správně. (Takové pravidlo je často praktikováno například v horách a na horských chatách, kde by mělo být slušností každého horolezce či turisty, že si odpad snese z hor dolů sám.)
Jediné, co mi dělá trošku "starosti" jsou "stand-by přístroje", o kterých se taky často diskutuje. Jednoduše řečeno jsou to ty, které na vás "něco svítí", i když je nepoužíváte. Takže, televize na které svítí kontrolka, hi-fi soustavy, na kterých se zobrazuje čas, varné konvice a kávovary s nesmyslnými kontrolkami. Což o to, hi-fi klidně z proudu vytáhnout lze a televize se dá například vypnout knofíkem do režimu off. Ale takovou varnou konvici musíte vytáhnout ze zdi, což může být opruz, protože má většinou bezpečnostní zástrčku na tři kolíky, takže každé silové vystrkávání a zastrkávání kvůli ohřevu vody je skutečně otrava. Nyní již většina dobrých výrobců s tímto faktem naštěstí počítá a spotřebiče vyrábí s ekonomickým režimem "all off". Pak jsou tu ale i spotřebiče, které musí být neustále v proudu – například DECT telefony pevných linek, které když od proudu odpojíte, nejde telefon :-).
Myslím, že jsem nadhodil dostatek podnětů pro všechny z vás, kteří se nad sebou chtějí trošku třeba zamyslet a začít něco dělat pro přírodu a obnovitelné zdroje. Uvidíte, že pak ze sebe budete mít dobrý pocit (stejně jako mám já). Třídit odpad by mělo být automatickou samozřejmostí každého uvědomělého občana.
relevantní odkazy:
Eko-kom
Co dělám já konkrétně pro přírodu? Řekl bych, že se docela úspěšně snažím. Už od základní školy školy jsem byl jako žák veden k třídění odpadu. Především příchodem na druhý stupeň, kdy jsme na biologii a chemii dostali Mgr. Martina Lochovského, se i díky němu u mě nastartoval proces třídění.
Na základce jsme sbírali PET lahve, hliník, tetrapaky, papír, baterie. Koordinaci separování odpadu na škole vedl tehdy právě Martin Lochovský. V té době jsem byl na škole prakticky nejlepší ve sběru PET lahví. Do školy jsem jich za těch pár let přivezl hezkých pár tisíc kusů. Za určitý počet PETek jsme vždy dostali číslované losy, které se pak losovaly a my jsme tak vyhrávali "různé ceny". Jednou jsem vyhrál hliníkovou úspornou hlavici sprchy, jednou kalkulačku, ekologický bezfosfátový prací prášek. Tak si dovedete představit, kvůli cenám to člověk až tak nedělal :-).
Od té doby se prostě u nás doma třídí odpad. Do komunálního odpadu, který se odváží běžnými popelářskými vozy se tak dostane skutečně malé množství nerecyklovatelných odpadů. Třídíme PET lahve, tetrapaky (tetrapaky, tetrabriky i ostatní druhy tetrapaků), veškeré plasty (celofán, igelitové pytlíky, kelímky od jogurtů, margarínů, obaly od sýrů a uzenin...), papír (noviny a časopisy jsou samozřejmostí), biologický odpad (směřuje na přírodní kompost; sušené zbytky chleba a kůru z pomerančů a mandarinek dostanou mufloni), veškeré sklo (nevratné lahve od toho kvanta ginů, vín, whisek..., co se doma vychlastá :-), okurek...) a kovy (plechovky, konzervy, prázdné dózy od sprejů).
Krom toho doma topíme ekologickým plynem, v obývací místnosti přitápíme ještě dřevem, čímž se šetří i ten drahý plyn. Autem se jezdí jen, když je to nutné, většinou využíváme hromadné dopravy, i když například s Českými drahami je to každodenní zkouška trpělivosti (budu za chvilku nejspíš nejtrpělivější člověk republiky...).
I elektřina se dá docela v pohodě šetřit. Proč si rosvítit v koupelně na mytí rukou, když místnost aspoň trochu osvětlí okno? Proč si na litrovou konev čaje vařit litr vody do varu, když stačí v pohodě vařit jen půllitru vody (ušetří se tím čas a tedy proud) a čaj dolít studenou vodou do litru, čímž vznikne velmi příjemný čaj vhodný k pití (tzn. neopaříte si držku)?
Šetřit se dá i v kanceláři či doma u počítače. Například studijní materiály, pokud už si je musím tisknout, tak je tisknu ekonomickým rychlotiskem. Pokud mám z loňska již na jedné straně potištěné papíry, dají se v pohodě použít i z té druhé strany, kam si natisknete aktuální učivo. Netřeba tak tisknout na nové papíry. Takto se dají hezky využít všechny jednostraně potištěné dopisy například od úřadů :-). Tiskněte na ně z druhé strany koncepty dokumentů a šetříte papír (lesy).
Elektrickou energii lze šetřit i používáním akumulátorů. Místo neustálého kupování nových baterek si kupte dobíjecí akumulátory s nabíječkou. Pro energeticky nenáročně přístroje (různé přehrávače hudby na AA či AAA, jednoduché fotoaparáty). Při koupi osobních přehrávačů můžete například volit ty s již pevně zabudovaným akumulátorem.
Vodu lze šetřit také. Například nástavcemi na kohoutky, které proud vody "obohacují" o vzduch, tím pádem je efekt proudu stejný, akorát "našlehaný" vzduchem. Když si čistíte zuby, nemusí téct voda celou dobu jen tak do odtoku. Pokud se sprchujete krátce, šetříte rovněž vodu než při běžném napouštění vody. Studenou vodu, kterou odpouštíte, když čekáte, až doteče ta teplá, můžete natočit do lahve a pak využít jinde – třeba na zalití kytek.
Pokud třeba ve vlaku dopiju čaj z PET lahve, nevyhodím ji ve vlaku, protože je jasné, že z tamního odpadkového koše ji nikdo nevytřídí, a že skončí například ve spalovně nebo zbytečně na skládce s ostatním odpadem. Prostě ji radši přivezu domů a vyhodím do správného pytle, kde je jistota, že bude s lahví naloženo správně. (Takové pravidlo je často praktikováno například v horách a na horských chatách, kde by mělo být slušností každého horolezce či turisty, že si odpad snese z hor dolů sám.)
Jediné, co mi dělá trošku "starosti" jsou "stand-by přístroje", o kterých se taky často diskutuje. Jednoduše řečeno jsou to ty, které na vás "něco svítí", i když je nepoužíváte. Takže, televize na které svítí kontrolka, hi-fi soustavy, na kterých se zobrazuje čas, varné konvice a kávovary s nesmyslnými kontrolkami. Což o to, hi-fi klidně z proudu vytáhnout lze a televize se dá například vypnout knofíkem do režimu off. Ale takovou varnou konvici musíte vytáhnout ze zdi, což může být opruz, protože má většinou bezpečnostní zástrčku na tři kolíky, takže každé silové vystrkávání a zastrkávání kvůli ohřevu vody je skutečně otrava. Nyní již většina dobrých výrobců s tímto faktem naštěstí počítá a spotřebiče vyrábí s ekonomickým režimem "all off". Pak jsou tu ale i spotřebiče, které musí být neustále v proudu – například DECT telefony pevných linek, které když od proudu odpojíte, nejde telefon :-).
Myslím, že jsem nadhodil dostatek podnětů pro všechny z vás, kteří se nad sebou chtějí trošku třeba zamyslet a začít něco dělat pro přírodu a obnovitelné zdroje. Uvidíte, že pak ze sebe budete mít dobrý pocit (stejně jako mám já). Třídit odpad by mělo být automatickou samozřejmostí každého uvědomělého občana.
relevantní odkazy:
Eko-kom
pondělí 19. listopadu 2007
Dospělí Jaři - začali se bavit a voto de
Po sobotním koncertě v Lucerně se mohli J.A.R. konečně symbolicky napít alkoholických nápojů, vykouřit nějakou tu cigaretku a celkově se prostě pobavit podle svého gusta.
Ještě před tím si však ve velkém sále střihli tradiční narozeninový koncert, od kterého funkoví fanoušci vždy čekají hodně – je to vždy velké vyvrcholení tradičních podzimních zastávek tohoto na naše poměry jedinečného spojení nadaných muzikantů. I když to letos s tím turné lehce "odflákli" a pár koncertů bylo zrušeno (kdo ví, proč...), v Lucerně předvedli velkou koncertní show. Trošku jsme možná mohli očekávat nějaké speciální překvapení k těm osmnáctým narozeninám, ale v tomto smyslu jsme ničeho zvláštního svědky nebyli. Snad jen krom krásné paruky Badyho Zbořila v titulní Jak ti je a pár orálních proklamací z úst raperů Viktoříka a Klempíře.
J.A.R. předvedli pro mě především výbornou hru na klapky, struny, žestě a bubínky a koncert jsem osobně vnímal jako více instrumentální než vokální. Došlo na tradiční sóla Splash hornz, kytarové sóla Míry Chyšky a jiné exhibice. Dan Bárta si krom zpěvu hrál na "perkuse", Majkl Viktořík předvedl další sérii komických oděvů, Bady Zbořil s Robertem Balzarem udávali rytmiku a Roman nad vším máchal dirigentskou taktovkou.
Líbila se mi především druhá polovina koncertu, v interpretaci Viktoříka spíše lépe řečeno třetí pětina večera. Nejvíc mě spolehlivě odzbrojily tvrdší pecky B-Bus, Hi-tech Vitamean, Holého Band atd.
Co by to byly za narozeniny bez pořádné oslavy? Odebrali jsme se tedy do Hospody Lucerna, srazili židle kolem malé stolku a začali konzumovat výbornou plzeň. Kolem nás u vedlejších stolů slavili členové kapely za vydatné podpory kamarádů a (nejen) hudebních souputníků. Za zády třeba Filip Jelínek, Dan Bárta, Imran Musa Zangi. Támhle zase Robert Balzar a Robert Balzar jr., Petr Malásek, Jirka Slavíček, Pavel Bady Zbořil, Aňa Geislerová, dvorní režisér Zdenda Suchý, Jitka Schneiderová. Vpravo Roman Holý, Robert Rozkurz, František Kop. Radek Kašpar překvapivě ne se saxofonem ale hrající za piánem. Na báru Míra Chyška, Majkl Viktořík, Jarda Janovský. Za sloupem hned vedle nás DJ Maceo, Viktor Mašát a Magdalii. Tu a tam pobíhající Petra Nesvačilová... Dalších x desítek lidí a náš stůl.
Nádherný koncertní večer zakončený vydatnou pijatikou. Veroniko, Jak ti je? Do you like Abba?
relevantní odkazy:
Hospoda Lucerna | Aby, jaři a bítlsi
Ještě před tím si však ve velkém sále střihli tradiční narozeninový koncert, od kterého funkoví fanoušci vždy čekají hodně – je to vždy velké vyvrcholení tradičních podzimních zastávek tohoto na naše poměry jedinečného spojení nadaných muzikantů. I když to letos s tím turné lehce "odflákli" a pár koncertů bylo zrušeno (kdo ví, proč...), v Lucerně předvedli velkou koncertní show. Trošku jsme možná mohli očekávat nějaké speciální překvapení k těm osmnáctým narozeninám, ale v tomto smyslu jsme ničeho zvláštního svědky nebyli. Snad jen krom krásné paruky Badyho Zbořila v titulní Jak ti je a pár orálních proklamací z úst raperů Viktoříka a Klempíře.
J.A.R. předvedli pro mě především výbornou hru na klapky, struny, žestě a bubínky a koncert jsem osobně vnímal jako více instrumentální než vokální. Došlo na tradiční sóla Splash hornz, kytarové sóla Míry Chyšky a jiné exhibice. Dan Bárta si krom zpěvu hrál na "perkuse", Majkl Viktořík předvedl další sérii komických oděvů, Bady Zbořil s Robertem Balzarem udávali rytmiku a Roman nad vším máchal dirigentskou taktovkou.
Líbila se mi především druhá polovina koncertu, v interpretaci Viktoříka spíše lépe řečeno třetí pětina večera. Nejvíc mě spolehlivě odzbrojily tvrdší pecky B-Bus, Hi-tech Vitamean, Holého Band atd.
Co by to byly za narozeniny bez pořádné oslavy? Odebrali jsme se tedy do Hospody Lucerna, srazili židle kolem malé stolku a začali konzumovat výbornou plzeň. Kolem nás u vedlejších stolů slavili členové kapely za vydatné podpory kamarádů a (nejen) hudebních souputníků. Za zády třeba Filip Jelínek, Dan Bárta, Imran Musa Zangi. Támhle zase Robert Balzar a Robert Balzar jr., Petr Malásek, Jirka Slavíček, Pavel Bady Zbořil, Aňa Geislerová, dvorní režisér Zdenda Suchý, Jitka Schneiderová. Vpravo Roman Holý, Robert Rozkurz, František Kop. Radek Kašpar překvapivě ne se saxofonem ale hrající za piánem. Na báru Míra Chyška, Majkl Viktořík, Jarda Janovský. Za sloupem hned vedle nás DJ Maceo, Viktor Mašát a Magdalii. Tu a tam pobíhající Petra Nesvačilová... Dalších x desítek lidí a náš stůl.
Nádherný koncertní večer zakončený vydatnou pijatikou. Veroniko, Jak ti je? Do you like Abba?
relevantní odkazy:
Hospoda Lucerna | Aby, jaři a bítlsi
pátek 16. listopadu 2007
Svátek žesťů
Vždycky jsem miloval smyčce a žestě. V pondělí jsem tak byl svědkem žesťového supersvátku.
(Původně jsem myslel, že od minulého článku už na mém blogu budu psát jen v italštině, ale pak jsem si to teda rozmyslel :-)).)
Dámy a pánové, v pondělí jsem byl svědkem něčeho, čehož jsem do té doby svědkem ještě nebyl. Střihnul jsem si s ostatní funkovou smetánkou (chybělo jen pár kusů) luxusní koncert Maceo Parkera v Lucerna music baru. Čekal jsem od toho hodně a hodně jsem se toho také dočkal. Vlastně ne hodně, ale dokonce více než jsem čekal, což mi ale vůbec nevadilo, ba naopak.
Byl to můj první "velký" koncert takové funkové legendy a evidentně vrchol mé letošní koncertní scény – tedy toho, co jsem letos absolvoval.
V čem byl koncert vyjímečný? Svojí délkou, nasazením, hudbou především. Byli tací (Viktor s DJ Maceem), kteří uzavírali sázky, jak dlouho Maceo Parker se svým bandem bude hrát.
Dámy a pánové, Maceo se svým bandem hrál 3 hodiny a 15 minut k tomu!!! Teď si uvědomte, prosím pěkně, že velkou část z toho času odtroubil na saxofon a odzpíval. Uvědomte si také, že mistru Parkerovi je 67 let. Pak také je nutné zmínit, že před koncertní zastávkou v Praze absolvoval vlastně každý den jeden koncert po různých částech Evropy. Dnes a včera hraje v Miláně, zítra a v neděli v Srbsku.
Od pondělka je to jasné, Maceo Parker je stroj. Monstrum v dobrém slova smyslu. Na koncertu to bylo vidět. Jeho nasazení a i bandu neklesalo, naopak klesalo nasazení diváků, kteří ke konci prostě odpadávali. Už nemohli. Pravdou je, že koncert byl i z pohleda diváků hodně náročný a proto se nelze divit, že někteří prostě odcházeli z LMB pryč. Není se čemu divit, tak dlouhý koncert jen tak nezažijete.
Na konci jsme na sebe nevěřícně koukali a nechápali jak je "syn praotce funku" neuvěřitelně kvalitně namazaný stroj, funková mašina.
Po koncertě jsem si tak říkal, proč Maceo Parker nepřijel s kapelou až po 17.11. Po koncertě J.A.R. Důvod je nasnadě. 17. listopad v Lucerně byl vždy mým vrcholem všech koncertních zážitků a teď když mám za sebou Maceo Parkera, po kterém mi dva dny hučelo v uších a ze všeho a odevšad jsem slyšel saxofon, tak trochu nevím, s jakým očekáváním jít do Lucerny :-).
DJ Maceo vyslovil například názor "zapomenout" na ten koncert a jít do Lucerny, jako by se nic nestalo. Jedna z možností. Druhá je třeba ta, že se nebudeme snažit oba zážitky srovnávat. Nebo nám dneska nezbývá než v Praze pořádně zakalit a připravit se na zítřek :-). Možná je trošku unfair již teď hodnotit něco, co nás teprve čeká, ale myslím, že karty jsou přece jen trošku předrozdané :-).
Byl to krásný koncert, velký – skutečně velký ohromný zážitek. A to prosím pěkně po všech stránkách. Myslím, že bychom měli všichni pokorně smeknout před Maceo Parkerem i celou skupinou klobouky, čepce, kšiltovky a paruky. Taky je třeba zmínit, že ti, co chyběli, musí prostě litovat.
Tak, děcka, pokud se neuvidíme dnes v nějaké z pražských hospod či podniků, tak zejtra v Lucerně na J.A.R. funku zdar.
relevantní odkazy:
Maceo Parker | Fotografie Tomáše Vacka z koncertu | J.A.R.
(Původně jsem myslel, že od minulého článku už na mém blogu budu psát jen v italštině, ale pak jsem si to teda rozmyslel :-)).)
Dámy a pánové, v pondělí jsem byl svědkem něčeho, čehož jsem do té doby svědkem ještě nebyl. Střihnul jsem si s ostatní funkovou smetánkou (chybělo jen pár kusů) luxusní koncert Maceo Parkera v Lucerna music baru. Čekal jsem od toho hodně a hodně jsem se toho také dočkal. Vlastně ne hodně, ale dokonce více než jsem čekal, což mi ale vůbec nevadilo, ba naopak.
Byl to můj první "velký" koncert takové funkové legendy a evidentně vrchol mé letošní koncertní scény – tedy toho, co jsem letos absolvoval.
V čem byl koncert vyjímečný? Svojí délkou, nasazením, hudbou především. Byli tací (Viktor s DJ Maceem), kteří uzavírali sázky, jak dlouho Maceo Parker se svým bandem bude hrát.
Dámy a pánové, Maceo se svým bandem hrál 3 hodiny a 15 minut k tomu!!! Teď si uvědomte, prosím pěkně, že velkou část z toho času odtroubil na saxofon a odzpíval. Uvědomte si také, že mistru Parkerovi je 67 let. Pak také je nutné zmínit, že před koncertní zastávkou v Praze absolvoval vlastně každý den jeden koncert po různých částech Evropy. Dnes a včera hraje v Miláně, zítra a v neděli v Srbsku.
Od pondělka je to jasné, Maceo Parker je stroj. Monstrum v dobrém slova smyslu. Na koncertu to bylo vidět. Jeho nasazení a i bandu neklesalo, naopak klesalo nasazení diváků, kteří ke konci prostě odpadávali. Už nemohli. Pravdou je, že koncert byl i z pohleda diváků hodně náročný a proto se nelze divit, že někteří prostě odcházeli z LMB pryč. Není se čemu divit, tak dlouhý koncert jen tak nezažijete.
Na konci jsme na sebe nevěřícně koukali a nechápali jak je "syn praotce funku" neuvěřitelně kvalitně namazaný stroj, funková mašina.
Po koncertě jsem si tak říkal, proč Maceo Parker nepřijel s kapelou až po 17.11. Po koncertě J.A.R. Důvod je nasnadě. 17. listopad v Lucerně byl vždy mým vrcholem všech koncertních zážitků a teď když mám za sebou Maceo Parkera, po kterém mi dva dny hučelo v uších a ze všeho a odevšad jsem slyšel saxofon, tak trochu nevím, s jakým očekáváním jít do Lucerny :-).
DJ Maceo vyslovil například názor "zapomenout" na ten koncert a jít do Lucerny, jako by se nic nestalo. Jedna z možností. Druhá je třeba ta, že se nebudeme snažit oba zážitky srovnávat. Nebo nám dneska nezbývá než v Praze pořádně zakalit a připravit se na zítřek :-). Možná je trošku unfair již teď hodnotit něco, co nás teprve čeká, ale myslím, že karty jsou přece jen trošku předrozdané :-).
Byl to krásný koncert, velký – skutečně velký ohromný zážitek. A to prosím pěkně po všech stránkách. Myslím, že bychom měli všichni pokorně smeknout před Maceo Parkerem i celou skupinou klobouky, čepce, kšiltovky a paruky. Taky je třeba zmínit, že ti, co chyběli, musí prostě litovat.
Tak, děcka, pokud se neuvidíme dnes v nějaké z pražských hospod či podniků, tak zejtra v Lucerně na J.A.R. funku zdar.
relevantní odkazy:
Maceo Parker | Fotografie Tomáše Vacka z koncertu | J.A.R.
sobota 3. listopadu 2007
In montagna condizioni eccellenti
Prendo un bicchiere di birra.
Io sono di Smrzovka. Che bella citta. Le piace? Smrzovka non e cosí grande come Liberec, ma e molto bella e suggestiva. A Torino ci sono molte macchine, pochi giardini e tante fabbriche moderne. A Venezia ci sono molti palazzi antichi, molti canali e troppi turisti. Parli inglese? No, parlo soltano il ceco e l'italiano. L'italiano e una bella lingua.
Io ascolto la musica con gli occhi chiusi. Ma ho molta grande sete. Prendo un bicchiere di birra. Gli birra mi piacciono molto :-).
Vado a prendere Paolo e poi andiamo a trovare Clara. Qual e il tuo sogno? Il mio sogno e vivere in campagna, lontano dalla citta, avere un gatto, passegiare nel bosco.
Com'e Petra? É simpatico? Sí, e simatico e gentile e intelligente. Petra mi piace molto. E le montage mi piace molto. Mi piace la musica di Prince e Holy. Lucia ha una fame da lupo. Michel e un marito modello.
La nonna gioca con la bambina.
Io sono di Smrzovka. Che bella citta. Le piace? Smrzovka non e cosí grande come Liberec, ma e molto bella e suggestiva. A Torino ci sono molte macchine, pochi giardini e tante fabbriche moderne. A Venezia ci sono molti palazzi antichi, molti canali e troppi turisti. Parli inglese? No, parlo soltano il ceco e l'italiano. L'italiano e una bella lingua.
Io ascolto la musica con gli occhi chiusi. Ma ho molta grande sete. Prendo un bicchiere di birra. Gli birra mi piacciono molto :-).
Vado a prendere Paolo e poi andiamo a trovare Clara. Qual e il tuo sogno? Il mio sogno e vivere in campagna, lontano dalla citta, avere un gatto, passegiare nel bosco.
Com'e Petra? É simpatico? Sí, e simatico e gentile e intelligente. Petra mi piace molto. E le montage mi piace molto. Mi piace la musica di Prince e Holy. Lucia ha una fame da lupo. Michel e un marito modello.
La nonna gioca con la bambina.
pondělí 29. října 2007
Kterak se mi močilo mezi dvěma metalisty
V sobotu jsem byl s Pavlem na pivku na Parku. Krom toho, že jsme měli na plánu naplánovat akce, které nás čekají do konce kalendářního roku 2007, jsme si prostě chtěli vypít pár Kozlů, protože jsme již dlouho v hospodě společně nebyli...
Jak jsme tak seděli v hospodě a sjednocovali naše kalendáře a diáře, vedle v sále Parkhotelu začínal metalový smržovský minifestival. Ano, tam, kde před pár dny byl koncert bubenických mistrů teď probíhal koncert metalistů.
A takový metalista, nesmíte si ho příliš idealizovat... Je to člověk, jehož délka vlasů může převyšovat velikost jeho IQ (ale pravidlo to samozřejmě není), dle známého rčení "dlouhé vlasy – krátký rozum". Správná délka vlasů u metalisty – muže je taková, že je schopen si na WC pomočit jejich konečky a správně je tak vyživovat a regenerovat. Krom dlouhých vlasů, které jsou v drtivé většině černé nebo na černo obarvené, má takový metalista ještě charakteristické oblečení, díky němuž hned poznáte, že to není žádný hip-hoper.
Metalista nosí černé kalhoty, jedno jestli černé pětsetjedničky, nebo černé kožené motorkářské kalhoty, ale vždy radši radši mrkváčového střihu než bootcut či zvonáčového střihu. Horní díl oblečení tvoří černé triko. Jiná barva neexistuje. Na černém triku je velmi často krvavý ornament (logo je asi moc silný výraz) skupiny, které je přední fanda. Ornament je psán buď švabachem nebo gotickým fontem písma, který normální nemetalista a smrtelník není schopen nikdy rozluštit, pokud nestuduje nějaký obor (blízký hieroglyfům) na fildě, který by mu v tom mohl pomoci.
Krom názvu skupiny se tam ještě velmi často objeví nějaký ten ornamnet. Ornament, který například připomíná svastiku, nebo půdorys žeber klenby neznámé gotické kaple.
Přes černé triko může mít metalista ještě černou mikinu (často s kapucí). V tom případě nese mikina opět logo skupiny, či romantickou skupinovou fotografii hudebníků někde v borůvčí v lese Řáholci.
Co má metalista na nohou? Určitě ne botasky Nike... Základ jsou černé boty například kanadoidního stylu. Ale v podstatě je jedno jaké, hlavně černé. (Pokud mluvíme o metalistce, má samozřejmě černě lakované nehty a červeně barvené vlasy silně rozcuchané.)
Správný metalista/metalistka má taky na svém těle a oblečení velký podíl kovů – především nerez železa. Všiml jsem si, že jedna dívenka měla v obličeji víc kovu než já drobných v peněžence. A že nosím dost drobných po kapsách...
Co jsem chtěl ale napsat... Šel jsem na záchod. Příjdu k mušli a za pár vteřin se po mé pravé straně postavil k vedlejší mušli metalista. Hned něj následoval další metalista, který si stoupl po mé levé straně k třetí mušli. Stál jsem tam sám. Sám u mušle. Sám, samotinký posluchač jazzu mezi dvěma metalisty. Jako zrnko mezi dvěma mlýnskými kameny. Oba si močili na konečky dlouhých černých vlasů, jejiž součet délek byl delší než moje tělesná výška. Stál jsem tam v modrých džínách, s hnědýma adidaskama a v červeném švýcarském triku s velkým bílým helvétským křížem na hrudi. Mezi dvěma černokněžníky. Zvláštní pocit :-).
Jasný Murphyho zákon metalistů zní takto: sebečernější metalista se sebedelšími černými vlasy a sebedrsnějšího vzhledu má tolik obdidovatelek a potencionálních přítelkyň, že by je klasický posluchač funku nespočítal na prstech všech čtyř končetin. Natož aby jich měl alespoň potencionální dvacetinu...
Posluchači minoritních žánrů – co do počtu posluchačské základy – to nemají prostě v životě jednoduché :-). V jednom je ale ta demokracie a svoboda slova a názoru hezká. Tak jako si oni dva asi mysleli, co to mezi nimi močí za nechutného čůrákoidního diskofila (předpokládám, že pojem funk nebo jazz nejspíš neslyšeli) jsem si i já o nich myslel své. A to je na tom hezké. Tak to má být. Ke konfrontaci hudebních názorů ale (naštestí pro mě) nedošlo :-).
Zamyšlení na závěr: velikost svalů svalovců na diskotéce je nepřímo úměrná kvalitě tamní hudební produkce.
Jak jsme tak seděli v hospodě a sjednocovali naše kalendáře a diáře, vedle v sále Parkhotelu začínal metalový smržovský minifestival. Ano, tam, kde před pár dny byl koncert bubenických mistrů teď probíhal koncert metalistů.
A takový metalista, nesmíte si ho příliš idealizovat... Je to člověk, jehož délka vlasů může převyšovat velikost jeho IQ (ale pravidlo to samozřejmě není), dle známého rčení "dlouhé vlasy – krátký rozum". Správná délka vlasů u metalisty – muže je taková, že je schopen si na WC pomočit jejich konečky a správně je tak vyživovat a regenerovat. Krom dlouhých vlasů, které jsou v drtivé většině černé nebo na černo obarvené, má takový metalista ještě charakteristické oblečení, díky němuž hned poznáte, že to není žádný hip-hoper.
Metalista nosí černé kalhoty, jedno jestli černé pětsetjedničky, nebo černé kožené motorkářské kalhoty, ale vždy radši radši mrkváčového střihu než bootcut či zvonáčového střihu. Horní díl oblečení tvoří černé triko. Jiná barva neexistuje. Na černém triku je velmi často krvavý ornament (logo je asi moc silný výraz) skupiny, které je přední fanda. Ornament je psán buď švabachem nebo gotickým fontem písma, který normální nemetalista a smrtelník není schopen nikdy rozluštit, pokud nestuduje nějaký obor (blízký hieroglyfům) na fildě, který by mu v tom mohl pomoci.
Krom názvu skupiny se tam ještě velmi často objeví nějaký ten ornamnet. Ornament, který například připomíná svastiku, nebo půdorys žeber klenby neznámé gotické kaple.
Přes černé triko může mít metalista ještě černou mikinu (často s kapucí). V tom případě nese mikina opět logo skupiny, či romantickou skupinovou fotografii hudebníků někde v borůvčí v lese Řáholci.
Co má metalista na nohou? Určitě ne botasky Nike... Základ jsou černé boty například kanadoidního stylu. Ale v podstatě je jedno jaké, hlavně černé. (Pokud mluvíme o metalistce, má samozřejmě černě lakované nehty a červeně barvené vlasy silně rozcuchané.)
Správný metalista/metalistka má taky na svém těle a oblečení velký podíl kovů – především nerez železa. Všiml jsem si, že jedna dívenka měla v obličeji víc kovu než já drobných v peněžence. A že nosím dost drobných po kapsách...
Co jsem chtěl ale napsat... Šel jsem na záchod. Příjdu k mušli a za pár vteřin se po mé pravé straně postavil k vedlejší mušli metalista. Hned něj následoval další metalista, který si stoupl po mé levé straně k třetí mušli. Stál jsem tam sám. Sám u mušle. Sám, samotinký posluchač jazzu mezi dvěma metalisty. Jako zrnko mezi dvěma mlýnskými kameny. Oba si močili na konečky dlouhých černých vlasů, jejiž součet délek byl delší než moje tělesná výška. Stál jsem tam v modrých džínách, s hnědýma adidaskama a v červeném švýcarském triku s velkým bílým helvétským křížem na hrudi. Mezi dvěma černokněžníky. Zvláštní pocit :-).
Jasný Murphyho zákon metalistů zní takto: sebečernější metalista se sebedelšími černými vlasy a sebedrsnějšího vzhledu má tolik obdidovatelek a potencionálních přítelkyň, že by je klasický posluchač funku nespočítal na prstech všech čtyř končetin. Natož aby jich měl alespoň potencionální dvacetinu...
Posluchači minoritních žánrů – co do počtu posluchačské základy – to nemají prostě v životě jednoduché :-). V jednom je ale ta demokracie a svoboda slova a názoru hezká. Tak jako si oni dva asi mysleli, co to mezi nimi močí za nechutného čůrákoidního diskofila (předpokládám, že pojem funk nebo jazz nejspíš neslyšeli) jsem si i já o nich myslel své. A to je na tom hezké. Tak to má být. Ke konfrontaci hudebních názorů ale (naštestí pro mě) nedošlo :-).
Zamyšlení na závěr: velikost svalů svalovců na diskotéce je nepřímo úměrná kvalitě tamní hudební produkce.
úterý 23. října 2007
Jak nezletilí fracci zabíjejí na silnicích
Někdy v srpnu jsem rozepsal příspěvek o tom, jak se brutálně moc lidí zabíjí v aute v ČR v posledním roce. Tehdy jsem ho nedopsal a tak ani nevydal, ale další medializované smrtelné havárie mě prostě přimněly k tomu, abych ho dokončil...
Červenec se stal jedním z nejčernějších měsíců na našich silnicích. Psalo se o tom takřka denně v novinách, slyšeli jsme o havárijích a mrtvých v televizi, četli jsme o tom na internetu... V říjnu se stalo dalších pár smrtelný nehod a tak se o to média začala zajímat znova.
Trochu mě občas zaráží, když v souvislosti s havárií osobního automobilu, ve kterém se zabili tři mládenci, když řidič toho vozidla jel rychle a v prostisměru, hovoří "že byly zmařeny tři životy". Ano, byly. Opět se mnou asi nebude leckdo souhlasit, na což má každý právo, ale kdyby se čeští řidiči (ne, řidiči to nejsou; jsou to prasata), kdyby se česká prasata na silnicích chovala podle dopravních předpisu a s ohledem na to, co za volantem dokáží oni a jejich vozidlo, nebylo by tolik mrtvých. Za tím si stojím.
Jistě, může jít častokrát o nešťastnou náhodu. Ale ruku na srdce: v drtivé většině případů je na vině rychlost, alkohol, nerespektování dopravních předpisů a fyzikálních zákonů. V kolika případech z těch 113 mrtvých může za smrtelnou nehodu nešťastná náhoda? Co je za nešťastnou náhodu, když se vybourá nezletilý mladík v autě, který řidí bez řidičského průkazu (!) a zabije v autě svoje dvě přibližně stejně staré kamarádky? Co je v tomhle případě za nešťastnou náhodu? Ten mladík zabil sebe a další dvě osoby? Musel vědět, že podstupuje ohromné riziko. Musel vědět, že svým chováním ohrožuje nejen sebe, ale především spolucestující, ale i ostatní účastníky silničního provozu – ostatní řidiče, cyklisty, chodce... Nemůžu souhlasit s tím, kdo tvrdí, že se v těchto případech jedná o nešťastnou náhodu. Řidič motorového vozidla je plně zodpovědný za to, jakým způsobem se na silnici chová a musí (!) za své činny nést plnou odpovědnost, pokud je viníkem dopravní nehody. Co si máme myslet o rodičích nezletilého řidiče, kteří o řízení svého syna vědí a nic s tím neudělají?
Česká prasata na silnicích si totiž myslí, že právě oni jsou nejlepší řidiči, že oni by z gruntu mohli zastoupit Hamiltona a v monopostu Formule 1. Že oni jsou neomylní, že oni mají řízení plně pod kontrolou. I když jedou pod vlivem alkoholu, i když jedou dvakrát větší rychlostí, než povoluje daný úsek, i když jim ještě není 18 let a nemají řidičský průkaz.
Děsí mě fakt, že vymahatelnost viny v ČR je tak děsivě neúčinná. Bodový systém za to nemůže, není prostě dotažený do konce a každý si z něho dělá spíš legraci. Chybí naprostý respekt českých řezníků na českých silnicích z policie.
Jaká pohoda je řídit na západě oproti ČR – jedno, jestli v Rakousku, Německu, Švýcarsku... Řidiči v drtivé většině předpisy dodržují, jsou ohleduplní a i galantní. Ve městě se jezdí 50, protože víc se prostě jezdit nemá. Zcela automatické (!) je pouštění chodců na přechodu... Chodec se k přechodu jen blíží a auta stojí. U nás musí být chodec metr na chodníku a pak si teprve řidič začne rozmýšlet, jestli zastaví nebo ne. Pak člověk přejede hranice domů a hned se těsně za ním ve městě lepí kdejaký silniční řezník, protože těch padesát ve městě asi nemůže vydýchat. Jen ať se čeští řidiči na silnici vzájemně pozabíjejí. Bude možná klid... Ale ne ať zabíjí zcela nevinné spolujezdce nebo ostatní účastníky.
Takřka pokaždé, když jedu na kole, tak jsem svědkem i několika případů, kdy ostatní řidiči porušují dopravní předpisy. Povolená rychlost je to samozřejmě nejčastěji. O tom nemá smysl psát. Již dvakrát jsem byl osobně svědkem toho, že mě jako cyklistovi nedali dva řidiči přednost na hlavní silnici. V jednom případě mi vjel do cesty řidič na kruhové křižovatce v Tanvaldě do dráhy, i přesto, že na kruháku jsem byl evidentně na hlavní silnici já. Co naplat, asi nejsem na kole rovnocenným účasníkem podle toho řidiče. Naštestí jsem to ubrzdil. (Mimochodem to byl cikán.)
Po druhé mi nedávno nedal přednost řidič malé dodávky v Desné, když na hlavní silnici vyjížděl z vedlejší silnice a nedal mi přednost. Nic se opět naštěstí nestalo, jen mě lehce ohrozil, nebo spíš více omezil a musel jsem brzdit. A tohle nejsou náhody, to je vědomé porušování dopravních předpisů. Řidiči si asi myslí, že cyklisté jsou méněcenní na silnicích a mají na nich menší práva. Omyl.
Prakticky pokaždé, když jedu na trase Desná – Kořenov se mi stane, že mě předjíždění motorkáři, kteří do kopce vesele závodí na motorkách a absolutně porušujíc dopravní předpisy, kurvy jedny. Závoděj nejen nahoru ale i dolu. Na kořenovském sedle se vždy otočej a jedou vesele dolu.
V těchto případech pak ty opravdu nešťastné náhody karambólů působí tak nějak naprázdno. Jako například v červenci, kdy jsem byl takřka přímým svědkem, jak na jedoucí osobní auto (Citroën C5) spadnul strom. Nešťastná náhoda, která naštěstí dopadla dobře. Strom spadnul na druhou polovinu střechy a kufr sedanu. Našťestí na zadních sedačkách nikdo neseděl a posádce na předních místech se nic nestalo. Co chybělo? Stačilo, aby řidič jel o pár vteřin (nebo spíš setin) později a strom by jeho i spolujezdce zabil. A stačilo, abych třeba já jel o půl hodiny dřív a strom mohl spadnout třeba na mě. O nehodě psal i server idnes.cz.
No a teď v říjnu? Změnilo se snad něco? Nezměnilo. Opět stránky novin a zpráv plní nehody. A ve velké míře také nehody "řidičů", kteří ještě za volantem nemají co dělat, nebo těch, kteří prostě ledabyle poruší vše, co se za volantem porušit dá.
Šestnáctiletý řidič zabil svojí rovněž šestnáctiletou spolujezdkyni a druhou osmnáctiletou těžce havárií zranil. On sám vyvázl s lehkými zraněními. Uvědomujete si to? 16ti letej fracek zabije v autě holku a druhou těžce zraní. A on? Má třeba jen zlomenou ruku. Při těhlech událostech si říkám, věk nevěk, měl by jít normálně sedět. O pěkně si to celé odbručet.
Můžeme pokračovat. "Náraz do dvou stromů zabil najednou čtyři lidi". Skóre? Zemřela patnáctiletá dívka a tři mladíci ve věku šestnácti a sedmnácti let. 22ti letá dívka skončila s velmi vážnými zraněními v nemocnici na JIPce. Podle policie mohlo jet auto ryclostí až 150 km/h. To jsem nevěděl, že se u nás může mimo dálnici jezdit tak rychle...
Takhle bych mohl pokračovat ještě na hezkých několika řádcích, ale nemělo by to smysl. Jen bych byl pro, aby naši zákonodárci něco konečně udělali. Aby řidiči z bodového systému měli respekt, aby si každej šestnáctiletej fracek hodně rozmyslel, jestli sedne za volant bez řidičáků popřípadě, aby to si to krutě odseděl. Když vidím mladou generaci 15ti letých a starších, říkám si, že nějaká dětská práva moc smysl nemaj'.
Přemýšlejte o tom.
Červenec se stal jedním z nejčernějších měsíců na našich silnicích. Psalo se o tom takřka denně v novinách, slyšeli jsme o havárijích a mrtvých v televizi, četli jsme o tom na internetu... V říjnu se stalo dalších pár smrtelný nehod a tak se o to média začala zajímat znova.
Trochu mě občas zaráží, když v souvislosti s havárií osobního automobilu, ve kterém se zabili tři mládenci, když řidič toho vozidla jel rychle a v prostisměru, hovoří "že byly zmařeny tři životy". Ano, byly. Opět se mnou asi nebude leckdo souhlasit, na což má každý právo, ale kdyby se čeští řidiči (ne, řidiči to nejsou; jsou to prasata), kdyby se česká prasata na silnicích chovala podle dopravních předpisu a s ohledem na to, co za volantem dokáží oni a jejich vozidlo, nebylo by tolik mrtvých. Za tím si stojím.
Jistě, může jít častokrát o nešťastnou náhodu. Ale ruku na srdce: v drtivé většině případů je na vině rychlost, alkohol, nerespektování dopravních předpisů a fyzikálních zákonů. V kolika případech z těch 113 mrtvých může za smrtelnou nehodu nešťastná náhoda? Co je za nešťastnou náhodu, když se vybourá nezletilý mladík v autě, který řidí bez řidičského průkazu (!) a zabije v autě svoje dvě přibližně stejně staré kamarádky? Co je v tomhle případě za nešťastnou náhodu? Ten mladík zabil sebe a další dvě osoby? Musel vědět, že podstupuje ohromné riziko. Musel vědět, že svým chováním ohrožuje nejen sebe, ale především spolucestující, ale i ostatní účastníky silničního provozu – ostatní řidiče, cyklisty, chodce... Nemůžu souhlasit s tím, kdo tvrdí, že se v těchto případech jedná o nešťastnou náhodu. Řidič motorového vozidla je plně zodpovědný za to, jakým způsobem se na silnici chová a musí (!) za své činny nést plnou odpovědnost, pokud je viníkem dopravní nehody. Co si máme myslet o rodičích nezletilého řidiče, kteří o řízení svého syna vědí a nic s tím neudělají?
Česká prasata na silnicích si totiž myslí, že právě oni jsou nejlepší řidiči, že oni by z gruntu mohli zastoupit Hamiltona a v monopostu Formule 1. Že oni jsou neomylní, že oni mají řízení plně pod kontrolou. I když jedou pod vlivem alkoholu, i když jedou dvakrát větší rychlostí, než povoluje daný úsek, i když jim ještě není 18 let a nemají řidičský průkaz.
Děsí mě fakt, že vymahatelnost viny v ČR je tak děsivě neúčinná. Bodový systém za to nemůže, není prostě dotažený do konce a každý si z něho dělá spíš legraci. Chybí naprostý respekt českých řezníků na českých silnicích z policie.
Jaká pohoda je řídit na západě oproti ČR – jedno, jestli v Rakousku, Německu, Švýcarsku... Řidiči v drtivé většině předpisy dodržují, jsou ohleduplní a i galantní. Ve městě se jezdí 50, protože víc se prostě jezdit nemá. Zcela automatické (!) je pouštění chodců na přechodu... Chodec se k přechodu jen blíží a auta stojí. U nás musí být chodec metr na chodníku a pak si teprve řidič začne rozmýšlet, jestli zastaví nebo ne. Pak člověk přejede hranice domů a hned se těsně za ním ve městě lepí kdejaký silniční řezník, protože těch padesát ve městě asi nemůže vydýchat. Jen ať se čeští řidiči na silnici vzájemně pozabíjejí. Bude možná klid... Ale ne ať zabíjí zcela nevinné spolujezdce nebo ostatní účastníky.
Takřka pokaždé, když jedu na kole, tak jsem svědkem i několika případů, kdy ostatní řidiči porušují dopravní předpisy. Povolená rychlost je to samozřejmě nejčastěji. O tom nemá smysl psát. Již dvakrát jsem byl osobně svědkem toho, že mě jako cyklistovi nedali dva řidiči přednost na hlavní silnici. V jednom případě mi vjel do cesty řidič na kruhové křižovatce v Tanvaldě do dráhy, i přesto, že na kruháku jsem byl evidentně na hlavní silnici já. Co naplat, asi nejsem na kole rovnocenným účasníkem podle toho řidiče. Naštestí jsem to ubrzdil. (Mimochodem to byl cikán.)
Po druhé mi nedávno nedal přednost řidič malé dodávky v Desné, když na hlavní silnici vyjížděl z vedlejší silnice a nedal mi přednost. Nic se opět naštěstí nestalo, jen mě lehce ohrozil, nebo spíš více omezil a musel jsem brzdit. A tohle nejsou náhody, to je vědomé porušování dopravních předpisů. Řidiči si asi myslí, že cyklisté jsou méněcenní na silnicích a mají na nich menší práva. Omyl.
Prakticky pokaždé, když jedu na trase Desná – Kořenov se mi stane, že mě předjíždění motorkáři, kteří do kopce vesele závodí na motorkách a absolutně porušujíc dopravní předpisy, kurvy jedny. Závoděj nejen nahoru ale i dolu. Na kořenovském sedle se vždy otočej a jedou vesele dolu.
V těchto případech pak ty opravdu nešťastné náhody karambólů působí tak nějak naprázdno. Jako například v červenci, kdy jsem byl takřka přímým svědkem, jak na jedoucí osobní auto (Citroën C5) spadnul strom. Nešťastná náhoda, která naštěstí dopadla dobře. Strom spadnul na druhou polovinu střechy a kufr sedanu. Našťestí na zadních sedačkách nikdo neseděl a posádce na předních místech se nic nestalo. Co chybělo? Stačilo, aby řidič jel o pár vteřin (nebo spíš setin) později a strom by jeho i spolujezdce zabil. A stačilo, abych třeba já jel o půl hodiny dřív a strom mohl spadnout třeba na mě. O nehodě psal i server idnes.cz.
No a teď v říjnu? Změnilo se snad něco? Nezměnilo. Opět stránky novin a zpráv plní nehody. A ve velké míře také nehody "řidičů", kteří ještě za volantem nemají co dělat, nebo těch, kteří prostě ledabyle poruší vše, co se za volantem porušit dá.
Šestnáctiletý řidič zabil svojí rovněž šestnáctiletou spolujezdkyni a druhou osmnáctiletou těžce havárií zranil. On sám vyvázl s lehkými zraněními. Uvědomujete si to? 16ti letej fracek zabije v autě holku a druhou těžce zraní. A on? Má třeba jen zlomenou ruku. Při těhlech událostech si říkám, věk nevěk, měl by jít normálně sedět. O pěkně si to celé odbručet.
Můžeme pokračovat. "Náraz do dvou stromů zabil najednou čtyři lidi". Skóre? Zemřela patnáctiletá dívka a tři mladíci ve věku šestnácti a sedmnácti let. 22ti letá dívka skončila s velmi vážnými zraněními v nemocnici na JIPce. Podle policie mohlo jet auto ryclostí až 150 km/h. To jsem nevěděl, že se u nás může mimo dálnici jezdit tak rychle...
Takhle bych mohl pokračovat ještě na hezkých několika řádcích, ale nemělo by to smysl. Jen bych byl pro, aby naši zákonodárci něco konečně udělali. Aby řidiči z bodového systému měli respekt, aby si každej šestnáctiletej fracek hodně rozmyslel, jestli sedne za volant bez řidičáků popřípadě, aby to si to krutě odseděl. Když vidím mladou generaci 15ti letých a starších, říkám si, že nějaká dětská práva moc smysl nemaj'.
Přemýšlejte o tom.
pondělí 22. října 2007
Miton CZ třetí nejdynamičtější technologickou firmou v ČR
Nejen o ocenění Deloitte Central Europe a o nových projektech
Minulý týden Miton CZ s.r.o. obsadil třetí místo (bronz!) českého žebříčku padesáti nejrychleji rostoucích firem ve střední Evropě, který sestavovuje společnost Deloitte. Již v roce 2005 tuto anketu Miton CZ vyhrál v rámci českých společností v kategorii rising stars (The Technology Fast 50 in Central Europe – 2005). Kompletní výsledky Deloitte v jednotlivých letech.
Začátkem října se taky spustila beta verze nákupního rádce Heureka.cz. Heureka.cz toho umí skutečně mnoho: třídit produkty v rámci kategorii, nejrůznějších kritérií a atributů, zobrazovat ceny různých obchodů a jejich vývoj v časegraficky, konkrétně poradí, jaký produkt bude ten nejlepší díky častým dotazům, na které zodpověděli reální uživatelé a profesionálové. Ukáže hodnocení 220 obchodů, ve kterých Heureka.cz vyhledává přes 9000 produktů, a ze kterých si můžete vybrat ten pro vás skutečně nejlepší. Můžete číst diskuse uživatelů a recenze o konkrétním produktu, vybrat si alternativy k produktu podle kritérií a ceny, zeptat se na produkt konkrétního uživatele, který produkt vlastní a mnoho dalších užitečných funkcí.
Heureka.cz má v současné době především katalog spotřební elektroniky. Za pár dnů bude spuštěn i katalog bílého zboží. Více o vývoji Heureka.cz čtěte na jejím blogu.
Od října byla také spuštěna služba Kvapem.cz zaměřená na registraci doménových jmen. V první fázi je možná registrace domén druhé úrovně s koncovkou .cz. Pro prvních 1000 zákazníků probíhala akční cena 99 Kč za jednu doménu. 1000 domén je už fuč a tak aktuálně stojí doména 229 Kč. Platba za doménu je možná platební kartou Visa, Visa Elektron, Maestro, MasterCard a po úspěšném dokončení platby je doména ihned k dispozici. Pro placení se používá bezpečné 3D-Secure řešení – nejmodernější aplikaci kartových Asociací MasterCard a Visa, které umožňuje bezpečné platby kartou na internetu. Rychlé ověření dostupnosti volné domény vám pomůže najít Domenovecentrum.cz.
Jinak o tom, že server Stahuj.cz byl prodán Centrumu předpokládám už všichni vědí :-). Proběhlo to veškerým možným tiskem.
Poslední drobná novinka je snad spuštění interaktivního televizního programu na Nepropasni.cz.
dnešní relevantní odkazy:
Deloitte | Tisková zpráva o ocenění Mitonu CZ | O ocenění na Emagu.cz | Miton CZ | Heureka.cz | Kvapem.cz | Domenovecentrum.cz | Televizní program
Minulý týden Miton CZ s.r.o. obsadil třetí místo (bronz!) českého žebříčku padesáti nejrychleji rostoucích firem ve střední Evropě, který sestavovuje společnost Deloitte. Již v roce 2005 tuto anketu Miton CZ vyhrál v rámci českých společností v kategorii rising stars (The Technology Fast 50 in Central Europe – 2005). Kompletní výsledky Deloitte v jednotlivých letech.
Začátkem října se taky spustila beta verze nákupního rádce Heureka.cz. Heureka.cz toho umí skutečně mnoho: třídit produkty v rámci kategorii, nejrůznějších kritérií a atributů, zobrazovat ceny různých obchodů a jejich vývoj v časegraficky, konkrétně poradí, jaký produkt bude ten nejlepší díky častým dotazům, na které zodpověděli reální uživatelé a profesionálové. Ukáže hodnocení 220 obchodů, ve kterých Heureka.cz vyhledává přes 9000 produktů, a ze kterých si můžete vybrat ten pro vás skutečně nejlepší. Můžete číst diskuse uživatelů a recenze o konkrétním produktu, vybrat si alternativy k produktu podle kritérií a ceny, zeptat se na produkt konkrétního uživatele, který produkt vlastní a mnoho dalších užitečných funkcí.
Heureka.cz má v současné době především katalog spotřební elektroniky. Za pár dnů bude spuštěn i katalog bílého zboží. Více o vývoji Heureka.cz čtěte na jejím blogu.
Od října byla také spuštěna služba Kvapem.cz zaměřená na registraci doménových jmen. V první fázi je možná registrace domén druhé úrovně s koncovkou .cz. Pro prvních 1000 zákazníků probíhala akční cena 99 Kč za jednu doménu. 1000 domén je už fuč a tak aktuálně stojí doména 229 Kč. Platba za doménu je možná platební kartou Visa, Visa Elektron, Maestro, MasterCard a po úspěšném dokončení platby je doména ihned k dispozici. Pro placení se používá bezpečné 3D-Secure řešení – nejmodernější aplikaci kartových Asociací MasterCard a Visa, které umožňuje bezpečné platby kartou na internetu. Rychlé ověření dostupnosti volné domény vám pomůže najít Domenovecentrum.cz.
Jinak o tom, že server Stahuj.cz byl prodán Centrumu předpokládám už všichni vědí :-). Proběhlo to veškerým možným tiskem.
Poslední drobná novinka je snad spuštění interaktivního televizního programu na Nepropasni.cz.
dnešní relevantní odkazy:
Deloitte | Tisková zpráva o ocenění Mitonu CZ | O ocenění na Emagu.cz | Miton CZ | Heureka.cz | Kvapem.cz | Domenovecentrum.cz | Televizní program
středa 17. října 2007
Výběrové řízení: Hledá se funková a/nebo jazzová dívka Zn.: Na poloviční nebo celý úvazek.
Hledám slečnu k bližšímu seznámení, která poslouchá funk nebo jazz a z nich odvozené příbuzné styly. V ideálním případě pak oba tyto hudební styly. Přikládám níže uvedený kráťoučký seznam jednoduchých kritérií.
Jaká jednoduchá kritérie musí/by měla funková/jazzová slečna splňovat:
1) Hezká a s osobním kouzlem (kouzlo is required)
2) Vysokoškolačka
3) Hodná chytrá pravdomluvná obětavá věrná skromná laskavá citlivá pracovitá a stylová
4) Sportovního založení
5) Veselá a především do nepohody (do deště, do bláta, do vlaku, do opožděného vlaku...)
6) Oblíbené hudební styly: funk, jazz, kvalitní pop, eventuelně rock (doplňkově)
7) Aby jí chutnalo pivo (ale aby to nebyla zas pivařka, která by mě každej večer přechlastala)
8) Aby vlastnila fialový Rolls-Royce Phantom, kterým budeme jezdit na funkové/jazzové koncerty a párty po celé republice
9) S výtvarným a/nebo hudebním cítěním (např. architektka, fotografka, grafička, malířka, houslistka, klavíristka, saxofonistka...)
10) Aby nesplňovala nějakou z položek v tomto článku
11) S desetihektarovou zahradou s bílým tygrem a dvacetihektarovým lesem (smrkový popřípadě borovicový)
12) Tak bohatá srdcem a financemi, abych se mohl stát jejím zlatokopem a otrokem
13) Aby bydlela v přírodě (rollse může parkovat u lesa)
14) S chatou na Malé Skále, St Tropez a jednou ještě v Alpách (ideálně ve Svatém Mořici)
15) Aby měla ráda přírodu, chození a drápání se po horách
16) Na levém rameni s vytetovaným bufallo manem a na pravém s vytetovaným Symbolem
Výběrové řízení (neboli tendr) proběhne 14.11. 2007 na koncertě J.A.R. v Lidových sadech v Liberci :-). Výsledek výběrového řízení bude řádně vyvěšen na tomto blogu do konce roku 2007. Zájemkyně nechť příjdou fialově odděny a přinesou následující (fialové phantomy nechť přistaví ke vchodu do Lidových sadů):
-kompletní seznam originálních CD
-kompletní seznam vypálených alb na papíru o velikosti 1x1 cm
-s bookletem své nejoblíbenější desky
-s památníčkem a propisovačkou
Ne, nejsem náročný :-D. Budu se těšit. Let love be your energy...
Jaká jednoduchá kritérie musí/by měla funková/jazzová slečna splňovat:
1) Hezká a s osobním kouzlem (kouzlo is required)
2) Vysokoškolačka
3) Hodná chytrá pravdomluvná obětavá věrná skromná laskavá citlivá pracovitá a stylová
4) Sportovního založení
5) Veselá a především do nepohody (do deště, do bláta, do vlaku, do opožděného vlaku...)
6) Oblíbené hudební styly: funk, jazz, kvalitní pop, eventuelně rock (doplňkově)
7) Aby jí chutnalo pivo (ale aby to nebyla zas pivařka, která by mě každej večer přechlastala)
8) Aby vlastnila fialový Rolls-Royce Phantom, kterým budeme jezdit na funkové/jazzové koncerty a párty po celé republice
9) S výtvarným a/nebo hudebním cítěním (např. architektka, fotografka, grafička, malířka, houslistka, klavíristka, saxofonistka...)
10) Aby nesplňovala nějakou z položek v tomto článku
11) S desetihektarovou zahradou s bílým tygrem a dvacetihektarovým lesem (smrkový popřípadě borovicový)
12) Tak bohatá srdcem a financemi, abych se mohl stát jejím zlatokopem a otrokem
13) Aby bydlela v přírodě (rollse může parkovat u lesa)
14) S chatou na Malé Skále, St Tropez a jednou ještě v Alpách (ideálně ve Svatém Mořici)
15) Aby měla ráda přírodu, chození a drápání se po horách
16) Na levém rameni s vytetovaným bufallo manem a na pravém s vytetovaným Symbolem
Výběrové řízení (neboli tendr) proběhne 14.11. 2007 na koncertě J.A.R. v Lidových sadech v Liberci :-). Výsledek výběrového řízení bude řádně vyvěšen na tomto blogu do konce roku 2007. Zájemkyně nechť příjdou fialově odděny a přinesou následující (fialové phantomy nechť přistaví ke vchodu do Lidových sadů):
-kompletní seznam originálních CD
-kompletní seznam vypálených alb na papíru o velikosti 1x1 cm
-s bookletem své nejoblíbenější desky
-s památníčkem a propisovačkou
Ne, nejsem náročný :-D. Budu se těšit. Let love be your energy...
středa 10. října 2007
Slet bubeníků 2007 na Smržovce
Dojmy, fotografie a postřehy z prvního koncertu turné (již pátého ročníku) Sletu bubeníků 2007, který proběhl včera na Parkhotelu ve Smržovce.
Až letos se mi tak nějak povedlo, abych se této akce zúčastnil. Byla by docela ostuda, kdybych takovou akci znova i letos ignoroval, když to mám v podstatě kousek "od domova". Byl jsem především zvědav na Štěpána Smetáčka, kterého znám z projektu New Orchestra of Dreams (s Tonyou Graves), který jsem viděl na několika letních festivalech. Účinkují v něm i další hudebníci z uskupení, která poslouchám. V sestavě se objevil mimojiné Mirek Chyška, Olda Krejčoves, Radka Kaspar, Filip Jelínek a další. Štěpán Smetáček svým vedením celého uskupení a nekompromisním bubnováním prostě patří mezi českou bubenickou špičku a mezi vyhledávané koncertní a studiové bubeníky (například na soundtracku Snowboarďáci Mirka Chyšky).
Další "mým koněm" byl Ondřej Smeykal – hráč na exotický nástroj didgeridoo, který asi nejvíce po širém světě proslavili britští Jamiroquai. Ondřej Smeykal zvládá hru prakticky na veškeré tradiční i méně tradiční "děravé nástroje". Natočil již dvě alba: Didgeridoo Solo a Didgeridoo Solo II. Nedávno se objevil také jako host na páté desce Monkey Business Object Of Desire And Other Complications, kde můžeme slyšet jeho hru na didgeridoo na prvním singlu Song For All Nations a i v následující Allah Took My Tartar Sauce. Didgeridoo dodává oboum skladbám (a především pak té druhé) zcela jiný zvuk a náladu.
Ephraim Goldin pak hostoval na první sólové desce Dana Bárty a projektu Illustratosphere se stejnojmeným názvem Illustratosphere. Účinkuje ve skladbách: Předpokládám, Kontrabásník, Wo-Ba-Si-U, In Strumo, Původně paví a Divení. Ostatní jména mi byla takřka neznámá.
Koncert v sále Parkhotelu začal jen se 15ti minutovým zpožděním příchodem celé sestavy na pódium, které bylo celou dobu prakticky zcela obložené bicími, perkusemi a dalšími nástroji. Již úvodní několika minutová kompozice prakticky od prvních taktů rozpulzovala celý sál. Především energii nabitý a věčně usměvavý Australan (původem Afričan) Mohamed Bangoura dokázal svojí rytmikou rozkliklat i nejstarší diváky, kterých byla v sále také pěkná hrstka. Štěpán Smetáček spolu s Pavlem Fajtem udávali základní tempo naprosto skvěle. Yumiko dodávala skladbě základní vokální doprovod, Ondřej Smeykal celý bubenický slet obohacoval o originální zvuk didgerida.
V průběhu večera se pak hudebníci střídali na pódiu v různých sestavách. Například sólo bubeníků Smetáčka a Fajta později doplněné Smeykalem, nebo sólo pouze perkusí v podání Vitouše, Vacíka, Goldina a Bengoury a další. Bangoura a i Japonka Yumiko se neustále a velmi úspěšně snažili vtáhnout do hry i publikum, které častokrát vytleskávalo nebo vydupávalo základní rytmy (a nemám teď na mysli jen to obvyklé vytleskávání, jehož svědky můžeme být na každém druhém koncertu). Dařilo se to skvěle.
Byl jsem opravdu hodně překvapen jak pozitivně a pohotově reagovalo publikum. Nečekal jsem to, přiznávám. Je vidět, že tak rytmická hudba si najde posluchače napříč věkovým spektrem i spektrem hudebních stylů, které tito návštěvníci poslouchají. V sále byli jistě jak posluchači "nenáročných hudebních stylů" jako rock či pop, tak i náročnějšího jazzu, či klasiky a zcela prokazatelně se tam mihnul i jeden funker (na Severu ten největší). Smržovský Parkhotel tepal v rytmech world music, až jsem měl někdy o tuto starou budovu strach, jak se otřásala v základech. Troufám si tvrdit, že Smržovka hostila jednu z nejkvalitnějších hudebních akcí v letošním roce na svém území a Smržováci (a i ostatní viděli) na jednom pódiu ty skutečné hudebníky (!), které v prime timu na Nově, Primě, v estrádách, zábavních pořadech či na stránkách bulvárních deníků neuvidí.
Že měli "bubeníci" skutečně velký úspěch, dokazuje i to, že se dvakrát přidávalo s tím, že druhý přídavek už ani moc očekávaný nebyl. Koncert ve Smržovce nasadil – také díky divákům – velmi vysokou laťku. Proto všem, které by takový rytmický hudební zážitek mohl zaujmout, doporučuji, aby se přišli podívat na některý z dalších jedenácti plánovaných zastávek po republice. Například dnes v Olomouci, Filipe. Nebo 18. 10. v Praze v Arše – Viktore, Soňo, Radko a Tomáši. (Seznam koncertů jsem přidal i k ostatním koncertům tu.)
Letos v říjnu vyšlo u Indies Happy Trail cédéčko Drumming Brew z loňského ročníku s prakticky stejnou sestavou (například oproti letošku i s Romanem Holým).
Mých necelých padesát fotografií (ze 180ti) můžete prohlížet tu. Dávám pět z pěti. Příští gig, kterého se zúčastním? Ryt-mus!!!
Další plánované koncerty:
10. 10. – Olomouc, U klub slet
11. 10. – Šumperk, Dům kultury
12. 10. – Havlíčkův Brod, Efect Club
13. 10. – České Budějovice, Bazilika
14. 10. – Rožnov p. R., Společenský dům
15. 10. – Zlín, Klub Golem
16. 10. – Brno, Faval
17. 10. – Litovel, Záložna
18. 10. – Praha, Archa
19. 10. – Chomutov, Kulisárna
20. 10. – Týnec nad Sázavou, Společenské centrum
Letošní sestava 2007:
Pavel Fajt – drums, dholl, electronic
Miloš Vacík – congas, timbales, djembé, berimbau, caxixi, pandeiro, agogo-bells, repeniq, apito, brasilian and cuban percussions, voice
Alan Vitouš – log drums, bougarabou, darbuka, djembe, kalimba
Štěpán Smetáček – drums
Mohamed Bangoura – percussions (Afrika – Austrálie)
Ondřej Smeykal – didgeridoo
Yumiko – vocal (Japonsko)
Ephraim Goldin – percussions (Afrika – Kanada)
Maaka McGregor – electronic, percussion (Nový Zéland)
relevantní odkazy:
Slet bubeníků | Fotografie z prvního koncertu turné ve Smržovce
Až letos se mi tak nějak povedlo, abych se této akce zúčastnil. Byla by docela ostuda, kdybych takovou akci znova i letos ignoroval, když to mám v podstatě kousek "od domova". Byl jsem především zvědav na Štěpána Smetáčka, kterého znám z projektu New Orchestra of Dreams (s Tonyou Graves), který jsem viděl na několika letních festivalech. Účinkují v něm i další hudebníci z uskupení, která poslouchám. V sestavě se objevil mimojiné Mirek Chyška, Olda Krejčoves, Radka Kaspar, Filip Jelínek a další. Štěpán Smetáček svým vedením celého uskupení a nekompromisním bubnováním prostě patří mezi českou bubenickou špičku a mezi vyhledávané koncertní a studiové bubeníky (například na soundtracku Snowboarďáci Mirka Chyšky).
Další "mým koněm" byl Ondřej Smeykal – hráč na exotický nástroj didgeridoo, který asi nejvíce po širém světě proslavili britští Jamiroquai. Ondřej Smeykal zvládá hru prakticky na veškeré tradiční i méně tradiční "děravé nástroje". Natočil již dvě alba: Didgeridoo Solo a Didgeridoo Solo II. Nedávno se objevil také jako host na páté desce Monkey Business Object Of Desire And Other Complications, kde můžeme slyšet jeho hru na didgeridoo na prvním singlu Song For All Nations a i v následující Allah Took My Tartar Sauce. Didgeridoo dodává oboum skladbám (a především pak té druhé) zcela jiný zvuk a náladu.
Ephraim Goldin pak hostoval na první sólové desce Dana Bárty a projektu Illustratosphere se stejnojmeným názvem Illustratosphere. Účinkuje ve skladbách: Předpokládám, Kontrabásník, Wo-Ba-Si-U, In Strumo, Původně paví a Divení. Ostatní jména mi byla takřka neznámá.
Koncert v sále Parkhotelu začal jen se 15ti minutovým zpožděním příchodem celé sestavy na pódium, které bylo celou dobu prakticky zcela obložené bicími, perkusemi a dalšími nástroji. Již úvodní několika minutová kompozice prakticky od prvních taktů rozpulzovala celý sál. Především energii nabitý a věčně usměvavý Australan (původem Afričan) Mohamed Bangoura dokázal svojí rytmikou rozkliklat i nejstarší diváky, kterých byla v sále také pěkná hrstka. Štěpán Smetáček spolu s Pavlem Fajtem udávali základní tempo naprosto skvěle. Yumiko dodávala skladbě základní vokální doprovod, Ondřej Smeykal celý bubenický slet obohacoval o originální zvuk didgerida.
V průběhu večera se pak hudebníci střídali na pódiu v různých sestavách. Například sólo bubeníků Smetáčka a Fajta později doplněné Smeykalem, nebo sólo pouze perkusí v podání Vitouše, Vacíka, Goldina a Bengoury a další. Bangoura a i Japonka Yumiko se neustále a velmi úspěšně snažili vtáhnout do hry i publikum, které častokrát vytleskávalo nebo vydupávalo základní rytmy (a nemám teď na mysli jen to obvyklé vytleskávání, jehož svědky můžeme být na každém druhém koncertu). Dařilo se to skvěle.
Byl jsem opravdu hodně překvapen jak pozitivně a pohotově reagovalo publikum. Nečekal jsem to, přiznávám. Je vidět, že tak rytmická hudba si najde posluchače napříč věkovým spektrem i spektrem hudebních stylů, které tito návštěvníci poslouchají. V sále byli jistě jak posluchači "nenáročných hudebních stylů" jako rock či pop, tak i náročnějšího jazzu, či klasiky a zcela prokazatelně se tam mihnul i jeden funker (na Severu ten největší). Smržovský Parkhotel tepal v rytmech world music, až jsem měl někdy o tuto starou budovu strach, jak se otřásala v základech. Troufám si tvrdit, že Smržovka hostila jednu z nejkvalitnějších hudebních akcí v letošním roce na svém území a Smržováci (a i ostatní viděli) na jednom pódiu ty skutečné hudebníky (!), které v prime timu na Nově, Primě, v estrádách, zábavních pořadech či na stránkách bulvárních deníků neuvidí.
Že měli "bubeníci" skutečně velký úspěch, dokazuje i to, že se dvakrát přidávalo s tím, že druhý přídavek už ani moc očekávaný nebyl. Koncert ve Smržovce nasadil – také díky divákům – velmi vysokou laťku. Proto všem, které by takový rytmický hudební zážitek mohl zaujmout, doporučuji, aby se přišli podívat na některý z dalších jedenácti plánovaných zastávek po republice. Například dnes v Olomouci, Filipe. Nebo 18. 10. v Praze v Arše – Viktore, Soňo, Radko a Tomáši. (Seznam koncertů jsem přidal i k ostatním koncertům tu.)
Letos v říjnu vyšlo u Indies Happy Trail cédéčko Drumming Brew z loňského ročníku s prakticky stejnou sestavou (například oproti letošku i s Romanem Holým).
Mých necelých padesát fotografií (ze 180ti) můžete prohlížet tu. Dávám pět z pěti. Příští gig, kterého se zúčastním? Ryt-mus!!!
Další plánované koncerty:
10. 10. – Olomouc, U klub slet
11. 10. – Šumperk, Dům kultury
12. 10. – Havlíčkův Brod, Efect Club
13. 10. – České Budějovice, Bazilika
14. 10. – Rožnov p. R., Společenský dům
15. 10. – Zlín, Klub Golem
16. 10. – Brno, Faval
17. 10. – Litovel, Záložna
18. 10. – Praha, Archa
19. 10. – Chomutov, Kulisárna
20. 10. – Týnec nad Sázavou, Společenské centrum
Letošní sestava 2007:
Pavel Fajt – drums, dholl, electronic
Miloš Vacík – congas, timbales, djembé, berimbau, caxixi, pandeiro, agogo-bells, repeniq, apito, brasilian and cuban percussions, voice
Alan Vitouš – log drums, bougarabou, darbuka, djembe, kalimba
Štěpán Smetáček – drums
Mohamed Bangoura – percussions (Afrika – Austrálie)
Ondřej Smeykal – didgeridoo
Yumiko – vocal (Japonsko)
Ephraim Goldin – percussions (Afrika – Kanada)
Maaka McGregor – electronic, percussion (Nový Zéland)
relevantní odkazy:
Slet bubeníků | Fotografie z prvního koncertu turné ve Smržovce
pondělí 1. října 2007
Jaké pak jsou vlastně české dívky?
Spíš lehce povrchová než hloubková studie do chování českých dívek
K narozeninám jsem mimo jiné dostal takovou knížku. No knížku, spíš je to taková publikace. Když jsem ji rozbalil a viděl její název (Jak ulovit ženu), trošku jsem se, přiznávám, zděsil. První, co mě napadlo, byl fakt, že se rodina strachuje o můj dosavadní stav, resp. že mi chce snad poradit s výběrem eventuální budoucí přítelkyně. Naštěstí mě hned uklidnili tím, že se jedná spíš o takovou srandaknížku, tedy srandapublikaci. Vtipné je, že obal té knihy opravdu spíš na člověka zapůsobí seriózním dojmem "kuchařky pro navázání vztahu".
Napsal ji Stewart Ferris a z britského originálu How To Chat – Up Women ji – k mému pozdějšímu velkému překvapení – přeložila žena (Jitka Mašková). Pustil jsem se do čtení a musím se přiznat, že jsem se styděl si ji číst v zaplněnějším dopravním prostředku :-). Právě proto, jak vypadá její obal. Je to primárně především velká sranda, druhak se nedá brát prakticky vůbec vážně (vážně se dá brát tak 15% jejího obsahu), takže pokud by si ji někdo chtěl koupit s tím, že ho nalákal obal (pánové) a řekl si, že by se konečně mohlo zvrátit období neúspěchů v období úspěchů a odhánění velkého zájmu žen plácačkou na mouchy, tak ať si ji nekupujou a aspoň ušetří. Knížka prostě neporadí, ale pobaví. To ano.
Stewart Ferris je asi pěknej floutek, klasickej chlap s klasickým myšlením chlapa, pokud to tedy nebyla jen stylizace pro potřeby sepsání této publikace. Ostatně na to i docela vypadá...
O té knize jsem až tak psát ale nechtěl, protože – až na několik skutečně vydařených výbuchů smíchu – jsem si z ní neodnesl žádnou (!) radu :-))). Snad jen to, že člověk má stejně zůstat sám sebou a v tom případě ženu nikdy nezíská, nebo sám sebou nezůstat a nezíská ji rovněž.
Dospěl jsem třeba k názoru (a ani ne tak z vlastní zkušenosti), že sblížení s dívkou mladší je v podstatě sebevražda nebo minimálně riziko cholerických stavů, několika probdělých nocí a hlavně ztráta času (a peněz). Žádná za to nestojí. Na mladších dívkách je exkluzivní často jen jejich vzhled, krásná pevná a hebká broskvoidní pleť. Tím to ale skutečně končí.
S mladší dívkou se nelze na něčem pevně domluvit; mladší dívká nemá absolutně pojem o čase a časový údaj 15:30 znamená veškerý možný časový údaj jen ne půl čtvrté. Mladší dívka to nemá v hlavě srovnané. Mladší dívka si potřebuje ve velké většině případů dokazovat svojí rádoby dospělost kouřením cigaret. Mladší dívka je skoro vždy členkou určité skupiny / partičky kamarádů, jejichž setkáním a aktivitám nemůže normální člověk nikdy porozumět a pochopit jejich smysl. Mladší dívce dá eventuelní vztah se starším klukem jen možnost nahlédnout do světa, ve kterém by se ocitla sama až za "pár let", je to tedy pro ní hlavně způsob určité exkluzivity vůči svým ošklivějším (či méně pohledným) kamarádkám a vrstevníkům obecně. Mladší dívka má starostlivou mámu, která si myslí, že starší chlapec je čtyřikrát větší kriminálník a zločinec než deset vrstevníků její dcerky, kteří nevyšli základní popřípadě střední školu a na vysvědčení mají z chování známku dvě a horší. Mladší dívka věčně nemá kredit a není tak schopná komunikace. (Pokud ho má, nepropíše ho s eventuelním starším přítelem, ale spíše s největším dealerem trávy v prvním ročníku.) Mladší dívky neposlouchají jazz. Mladší dívky neposlouchají funk. Mladší dívky nejezdí vlakem. Mladší dívky nejezdí autobusem. Už vůbec nechodí pěšky, nechodí na výlety, nemají rádi přírodu. Mladší dívky jezdí zásadně pouze značně vytuněnými stodvacítkami sotva osmnáctiletých kamarádů v podnapilém stavu na a z diskotéky. Mladší dívce sousloví "posekaná tráva" bude spíše iniciovat v hlavě fakt, že "tráva je již sklizena a připravena pro zabalení do jointu" než to, že prostě někdo posekal zahradu sekačkou. Mladší dívka neuzná svojí chybu. Mladší dívku nelze přimět k přemýšlení nad svým prazvláštním chováním. Mladší dívka je v drtivé většině případů v pubertě, což hovoří za vše.
Co z toho pro nás plyne? Ani si to netroufám představovat. Mladší dívky prostě nejsou nic pro nás. Pokud jsem se já teď těžce zmýlil a existují nějaké, které nesplňují alespoň 70% výše uvedených vlastností, očekávám jejich reakci na moji e-mailové adrese (michal_hanisch at yahoo.co.uk). Jen doufám, že klukům v Yahoo nespadnou mailové servery zahlcením...
relevantní odkazy:
Stewart Ferris | Knížu kupujte zde (pokud tedy chcete)
K narozeninám jsem mimo jiné dostal takovou knížku. No knížku, spíš je to taková publikace. Když jsem ji rozbalil a viděl její název (Jak ulovit ženu), trošku jsem se, přiznávám, zděsil. První, co mě napadlo, byl fakt, že se rodina strachuje o můj dosavadní stav, resp. že mi chce snad poradit s výběrem eventuální budoucí přítelkyně. Naštěstí mě hned uklidnili tím, že se jedná spíš o takovou srandaknížku, tedy srandapublikaci. Vtipné je, že obal té knihy opravdu spíš na člověka zapůsobí seriózním dojmem "kuchařky pro navázání vztahu".
Napsal ji Stewart Ferris a z britského originálu How To Chat – Up Women ji – k mému pozdějšímu velkému překvapení – přeložila žena (Jitka Mašková). Pustil jsem se do čtení a musím se přiznat, že jsem se styděl si ji číst v zaplněnějším dopravním prostředku :-). Právě proto, jak vypadá její obal. Je to primárně především velká sranda, druhak se nedá brát prakticky vůbec vážně (vážně se dá brát tak 15% jejího obsahu), takže pokud by si ji někdo chtěl koupit s tím, že ho nalákal obal (pánové) a řekl si, že by se konečně mohlo zvrátit období neúspěchů v období úspěchů a odhánění velkého zájmu žen plácačkou na mouchy, tak ať si ji nekupujou a aspoň ušetří. Knížka prostě neporadí, ale pobaví. To ano.
Stewart Ferris je asi pěknej floutek, klasickej chlap s klasickým myšlením chlapa, pokud to tedy nebyla jen stylizace pro potřeby sepsání této publikace. Ostatně na to i docela vypadá...
O té knize jsem až tak psát ale nechtěl, protože – až na několik skutečně vydařených výbuchů smíchu – jsem si z ní neodnesl žádnou (!) radu :-))). Snad jen to, že člověk má stejně zůstat sám sebou a v tom případě ženu nikdy nezíská, nebo sám sebou nezůstat a nezíská ji rovněž.
Dospěl jsem třeba k názoru (a ani ne tak z vlastní zkušenosti), že sblížení s dívkou mladší je v podstatě sebevražda nebo minimálně riziko cholerických stavů, několika probdělých nocí a hlavně ztráta času (a peněz). Žádná za to nestojí. Na mladších dívkách je exkluzivní často jen jejich vzhled, krásná pevná a hebká broskvoidní pleť. Tím to ale skutečně končí.
S mladší dívkou se nelze na něčem pevně domluvit; mladší dívká nemá absolutně pojem o čase a časový údaj 15:30 znamená veškerý možný časový údaj jen ne půl čtvrté. Mladší dívka to nemá v hlavě srovnané. Mladší dívka si potřebuje ve velké většině případů dokazovat svojí rádoby dospělost kouřením cigaret. Mladší dívka je skoro vždy členkou určité skupiny / partičky kamarádů, jejichž setkáním a aktivitám nemůže normální člověk nikdy porozumět a pochopit jejich smysl. Mladší dívce dá eventuelní vztah se starším klukem jen možnost nahlédnout do světa, ve kterém by se ocitla sama až za "pár let", je to tedy pro ní hlavně způsob určité exkluzivity vůči svým ošklivějším (či méně pohledným) kamarádkám a vrstevníkům obecně. Mladší dívka má starostlivou mámu, která si myslí, že starší chlapec je čtyřikrát větší kriminálník a zločinec než deset vrstevníků její dcerky, kteří nevyšli základní popřípadě střední školu a na vysvědčení mají z chování známku dvě a horší. Mladší dívka věčně nemá kredit a není tak schopná komunikace. (Pokud ho má, nepropíše ho s eventuelním starším přítelem, ale spíše s největším dealerem trávy v prvním ročníku.) Mladší dívky neposlouchají jazz. Mladší dívky neposlouchají funk. Mladší dívky nejezdí vlakem. Mladší dívky nejezdí autobusem. Už vůbec nechodí pěšky, nechodí na výlety, nemají rádi přírodu. Mladší dívky jezdí zásadně pouze značně vytuněnými stodvacítkami sotva osmnáctiletých kamarádů v podnapilém stavu na a z diskotéky. Mladší dívce sousloví "posekaná tráva" bude spíše iniciovat v hlavě fakt, že "tráva je již sklizena a připravena pro zabalení do jointu" než to, že prostě někdo posekal zahradu sekačkou. Mladší dívka neuzná svojí chybu. Mladší dívku nelze přimět k přemýšlení nad svým prazvláštním chováním. Mladší dívka je v drtivé většině případů v pubertě, což hovoří za vše.
Co z toho pro nás plyne? Ani si to netroufám představovat. Mladší dívky prostě nejsou nic pro nás. Pokud jsem se já teď těžce zmýlil a existují nějaké, které nesplňují alespoň 70% výše uvedených vlastností, očekávám jejich reakci na moji e-mailové adrese (michal_hanisch at yahoo.co.uk). Jen doufám, že klukům v Yahoo nespadnou mailové servery zahlcením...
relevantní odkazy:
Stewart Ferris | Knížu kupujte zde (pokud tedy chcete)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
